V roce 962 n.l. založil Bernard de Menthon v 2472 m vysokém horském průsmyku klášter. Jeho záměrem bylo, aby zde našli útočiště zbloudilí, vyčerpaní...
V roce 962 n.l. založil Bernard de Menthon v 2472 m vysokém horském průsmyku klášter. Jeho záměrem bylo, aby zde našli útočiště zbloudilí, vyčerpaní, či bezradní cestovatelé, obchodníci a vojáci, kteří průsmykem procházeli. Tento alpský průsmyk, který byl až do začátku 20.století jedinou schůdnou cestou, jak se dostat z Itálie do Švýcarka a naopak, je znám svým děsivým počasím, kdy v průměru 350 dní v roce je sněhová vánice, bouře, nebo hustá mlha, to vše s neustálou hrozbou lavin. První zmínka o přítomnosti psů v tomto klášteře se datuje až na rok 1695, (i když nejstarší zachovaný písemný dokument potvrzující tento fakt, pochází z roku 1707). Zda-li je to rok správný, těžko říci, neboť klášter v šedesátých létech 17.století kompletně vyhořel, a tedy i veškeré písemné zprávy byly zničeny. Až posléze mnichové - členové řádu sv.Augustina zjistili, že za výborným hlídacím psem - bernardýnem, (Němci ho nazývali „alpský pes“), se skrývá dobrosrdečný zachránce lidských životů. Psi z kláštera sv. Bernarda byli známí nejen svou silou a ochotou pomoci každému člověku, který jejich pomoc potřebuje, ale i vynikajícím orientačním smyslem a vždy, za každého počasí, trefili s naprostou jistotou do kláštera. Byli dokonce schopni vytušit a dát najevo, že se blíží sněhová bouře. Spolehlivost a obětavost těchto psů byla známá široko daleko. Také Napoleonovi vojáci, kteří statečnému psovi, jenž jim neúnavně pomáhal průsmyk projít, dali jméno Barry, hlásali o jeho srdečnosti a odvaze všude kam přišli.
A právě zejména dobrosrdečný Barry (někdy se o něm hovoří jako o Barrym I.), toto plemeno proslavil. Přesto i Bernardýn jménem Türk by si zasloužil obdiv, neboť zachránil na 35 lidských životů. Ač většina psů chodila v průsmyku po boku mnichů, bylo i několik jedinců, a mezi nimi také Barry, kteří kdykoliv, když vytušili přicházející bouři, se samostatně vydali do hor zachraňovat bezradné lidské životy. Když jednou Barry sám procházel průsmyk a zahlédl osamoceného člověka, běžel mu ihned na pomoc. Ten se psa pravděpodobně lekl a bodl ho železnou špicí horské hole. Těžce zraněný Barry stačil ujít ještě několik desítek metrů, než ho mniši našli. Odnesli ho do kláštera, kde se mu snažili pomoci, ale jeho stav se stále nelepšil. Proto ho poslali na léčení do Bernu. Zde v roce 1814, pravděpodobně následkům zranění podlehl, i když v požehnaném věku dvanácti let. Před klášterem na jeho počest postavili pomník se slovy: „Hrdinný Barry zachránil čtyřiceti osobám život a jednačtyřicátou byl usmrcen“. Tedy právě dychtivá dobrosrdečnost Barryho zabila.
Chovu bernardýnů v pravém slova smyslu a s ním spojeného zušlechťování, se jako první ujali Angličané. Ti nejspíše přikřížením Novofundlandského psa podpořili dnes oblíbenější, dlouhosrstou variantu, ale také se snažili o zvednutí kohoutkové výšky (pravděpodobně i za pomoci přikřížení Anglického mastifa). Poté se zaměřili na zušlechťování hlavy, přičemž upřednostňovali masivnost. Své výsledky poprvé předvedli v roce 1863 a tomuto „novému -- šlechtěnému“ plemeni dali název „Canis St.Bernardi“. Teprve až když Švýcaři viděli, jak kupředu v chovu bernardýnů Angličané postoupili, a že ty nejhezčí jedince již dávno vlastní právě Angličané, Němci i Američané, začali také s organizovaným a cíleným chovem. Bohužel s různým pohledem na krásu bernardýna vznikly dva standardy - švýcarský a anglický.
Ve Švýcarsku byla první plemenná kniha založena v roce 1884. První jméno v zápise znělo Leon a téhož roku byl v Basileji založen první Bernardýn klub. Ovšem organizovaný chov bernardýnů v Anglii v tu dobu již dva roky fungoval. O správný rozvoj a chov plemene ve Švýcarsku se zasloužil Heinrich Schuman z Holligenu u Bernu. Dne 2.6.1887 na mezinárodním kynologickém kongresu v Curychu bylo plemeno „Svatobernardský pes“ uznáno a zároveň rozhodnuto, že platit bude standard vydaný Švýcarským klubem bernardýnů. Koncem 19. století byl chov bernardýnů velmi silný a v roce 1892 bylo na výstavě v Mnichově předvedeno na 700 bernardýnů! V letech 1884-1959 došlo do švýcarské plemenné knihy k zapsání 3680 bernardýnů s krátkou srstí a 5192 jedinců se srstí dlouhou. Jednalo se o období velké módnosti tohoto plemene, ale zároveň se bernardýn bohužel stal až do doby první světové války obchodním artiklem, neboť jeho prodejní cena byla závratná. Protože náklady na jeho stravu byly a jsou poměrně velké, dalo se očekávat, že první a druhá světová válka s chovem bernardýnů nemilosrdně otřese.
Jedni z nejvýznamnějších, prvních českých chovatelů svatobernardských psů byli Hana Bartošová z Lomnice nad Popelkou a Alois Čapka z Hejnic u Liberce. Výrazným psem na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl několikanásobný šampión ČSSR a mezinárodní šampión krásy Egon sv. Bernarda (chov. M.Čapková, majitel J.Kraft), který obdržel na světové výstavě v Brně titul Vítěz světové výstavy.
Odchov štěňat je náročný a v žádném případě není levnou záležitostí. V šesti týdnech musí vážit minimálně 6 kg, v osmi týdnech 8-9 kg. Štěně a mladý pes bernardýna potřebuje velké množství kvalitní stravy (v dospělosti je jeho příjem potravy o poznání menší) a ne příliš mnoho pohybu. Tím samozřejmě chci říci, že chodit do společnosti, na procházky do lesa či do města potřebuje, ale není psem pro velmi sportovní rodinu či náruživé turisty. Ani v dospělosti nepotřebuje hodně pohybu s velkou zátěží, ale pravidelný a vyvážený pohyb, nejlépe procházky přírodou. Není potřeba se každým dnem strachovat, zda jste nepropásli potřebnou socializaci (zvykání na neznámo). Je velmi přizpůsobivý a poměrně snadno se vyrovnává se vším novým. Každopádně je vhodné ho seznámit již ve štěněcím věku se všemi domácími zvířaty, a vysvětlit, jak se k nim má chovat.
V mladém věku je hravý, veselý, dovádivý až bouřlivý, připravený chytit se kdejaké lumpačiny, která je mu nabídnuta. Jak se pomalu stává dospělým zklidní se, začne být více sebevědomý, ale zároveň si ponechá dobrosrdečnost a vlídnost. Nikdy není agresivní či zlostný. Ač je většinou velmi dobrý hlídač, mimo své teritorium je velice přátelský. Dokáže být ostražitým hlídačem, i když zbytečně nevstává. Přesto mu nic neunikne. Objeví-li se známý člověk, zůstává naprosto klidným, proti příchodu cizího člověka rychle zasáhne. Zbytečně neštěká a to ani tehdy, štěkají-li zbůhdarma psi ze sousedství. Má znamenitý místní orientační smysl a vynikající sluch.
Doslova miluje děti a je k nim někdy až přehnaně tolerantní. Proto je zapotřebí omezovat spíše děti v jejich chování, než kontrolovat chování bernardýna k nim. Nebezpečná jim může být pouze jeho velikost, váha a tak trochu jistá nemotornost. Právě díky těmto „vlastnostem“ potřebuje včasnou výchovu a základní výcvik. I když je zapotřebí hodně času a pevných nervů, s velkou dávkou důslednosti, ale také lásky, vychováte z něho vynikajícího, poslušného, rodinného psa. Učí se spíše pomaleji, ale naučené jen tak nezapomene. Velmi dobře chápe pocity svého pána, ale také umí „říci“ co chce, potřebuje, nebo cítí on. V dospělosti se většinou drží v těsné blízkosti svého pána a nejeví známky přílišné samostatnosti. Přestože se dnes pro svou přílišnou mohutnost již k záchranářské činnosti nehodí, je stále velmi silný a budete-li mít chuť, můžete ho naučit tahat vozík či v zimě sáně.
Nepotřebuje zateplenou boudu, ani jiná opatření před mrazivým počasím, neboť je velice odolný a přímo nadšený z jakéhokoliv množství sněhu. Horké letní měsíce snáší podstatně méně dobře. Má rád kolem sebe hodně prostoru k bloumání a polehávání po zahradě.
Extrémně slintají zejména v létě, především po napití či po jídle. Není bernardýn, který by opravdu nahlas nechrápal. Když k tomu přičteme jeho velikost a potřebu obývat co nejchladnější místa, je nutné konstatovat, že do bytu je opravdu nevhodný. Lidskou společnost nutně potřebuje, doslova bez ní nemůže žít, když ho tedy jednou za čas - na pár hodin vezmete domů, bude vám jistě vděčný.
Tím, že má zpravidla volnější spodní víčko, má větší sklony k entropiu či ektropiu. Dlouhosrstí bernardýni mají ektropium o poznání častěji, než krátkosrstí. Ne zcela ojediněle se objevují záněty spojivek a u většiny jedinců je pravidelná péče o oči nutností. Jsou náchylnější k osteochondritidě (nádory kostní chrupavky), a podle výzkumů provedených v USA má více než polovina populace bernardýnů pozitivní výsledek rentgenu kyčelních kloubů, což je dáno jeho velikostí, mohutností a velmi rychlým růstem v mladém věku (z knihy: Domácí lékař vašeho psa, E.Allan, R.Bloog, Cesty, 1999).
Ideální poměr kohoutkové výšky k délce je 5:6, na což je kladen velký důraz. Výška psa je stanovena na 70 - 90 cm, pro fenu 65-80 cm. Vyšší psi se tolerují pouze za předpokladu, že jejich vzhled je celkově harmonický. Na první pohled musí být zřejmé, zda se jedná o fenu či psa. Jejich váha je opravdu poměrně rozdílná, pouze orientačně se pohybuje kolem 70-- 80 kg.
Hlava bernardýna je mohutná, při kořeni nosu začíná výrazná čelní rýha, která se táhne přes temeno postupně až k týlovému hrbolu, kde nenápadně končí. Nad očima se tvoří záhyby. Nosní houba je vždy černě pigmentována, stejně jako okraje pysků a víčka. Oči jsou tmavě hnědé až oříškově hnědé a spodní víčka nemusejí zcela přiléhat, takže je viditelná spojivka. Uši jsou vysoko a široko nasazené, trojúhelníkového tvaru a se zaoblenou špičkou. Zadní část ušních boltců mírně odstává, naproti tomu přední část těsně přilehlá k lícím. Na krku má přiměřeně vyvinutý krční lalok. Hřbet je po bedra zcela rovný, s jasně vyznačeným kohoutkem, záď mírně klesá a plynule na ni navazuje ocas. Ten je u kořene silný a dosahuje minimálně pod patní kloub. V klidu je svěšený a může se v dolní třetině mírně stáčet nahoru, při pohybu či vzruchu je nesen výše. Hrudník nesmí sahat níže, než k loktům. Hrudní ani pánevní končetiny nesmí být úzce postaveny. Paspárky se tolerují, nesmí však nikterak překážet v pohybu. Bernardýn může být dlouhosrstý či krátkosrstý. Krátkosrstá varianta: srst je přilehlá, suchá, hladká a hustá. Na stehnech tvoří slabé praporce. Dlouhosrstá varianta - středně dlouhá, rovná srst, s velmi hustou podsadou. Na hřbetě i bedrech je mírně zvlněná a na stehnech se tvoří výrazné praporce. Krátká srst je pouze na hlavě, včetně spodní části uší. Dlouhosrstá varianta je více známá a žádaná. Zbarvení srsti - základem je vždy bílá s různě velkými červeno-hnědými plotnami (skvrnami). Existuje také „plášťové zbarvení“, což znamená, že hřbet a boky jsou souvisle pokryty červenohnědou barvou. Někdy se objevuje i zbarvení, které je doslova přechodem mezi plotnami a pláštěm. Hnědožluté zbarvení ploten či pláště se toleruje. Jsou však bílá místa - znaky, které jsou povinné, ať je množství hnědočerveného zbarvení jakékoliv. Bílé znaky se musejí nacházet v podobě lysiny v okolí nosu, na hrudníku, tlapách, dále jako skvrna na šíji a na špičce ocasu. Dále je žádoucí bílý límec. Důležitá je také symetrická tmavá maska. Bernardýnovi je vzhledem poměrně podobné, i když mnohem méně známé plemeno „Moskevský strážní pes“.
A kam se obrátit o další informace či kontakty na chovatele:
Klub svatobernardských psů - Ota Vondrouš, Ptácká 215/87, 293 01 Mladá Boleslav.