Úsměvy ze ZOO: výměna

Již hodnou dobu jsem zastával místo ředitele zooparku Číšťanov, když se nám stala ta nemilá věc. 

Potvůrka není k nalezení

Chápejte, nedávno se nám poštěstilo odchovat mládě jelena milu a právem jsme byli na tento úspěch hrdí. Po urputném písemném i telefonickém boji se mi podařilo vyměnit toto právě odstavené mládě s drážďanskou ZOO za pár hrošíků liberijských (Choeropsis liberiensis) a rozmnožit tak náš živý inventář o trošku atraktivnější zvířata. Já vím, tento trpasličí hroch se nevyrovná lvům či opicím, ale přesto jsem doufal, že nám přiláká alespoň něco málo návštěvníků.
Náš partner potvrdil odeslání obou exemplářů vlastním kamionem, který měl za úkol zvířata dovézt a výměnou převzít naši pubertální laň.
Čekali jsme jej každou minutou, když se na příjezdové cestě objevil děda Urbánek. Přicupital ke mně i ostatním vyhlížejícím zaměstnancům a šeptem mi sděloval: “Hele, mladej, ta potvůrka nejni k nalezení.”

Zrušený poplach

“Jaká potvůrka?” otázal jsem se, vytahuje krk, abych viděl blížící se vůz.
“No ta miluna.”
“Jaká Miluna?” podíval jsem se na dědu a očima se snažil vyjádřit svou nevoli.
“No vod toho milu dcera. Kurňa, ta jelenice, co ji chcete poslat do Němec.”
“Cože?” vyvalil jsem oči a rázem mi bylo na omdlení. Děda vytáhl z kapsy plechovou placatici a podal mi ji: “Průser, co?”
Beze slova jsem se napil a v mžiku se mi vrátila rozvaha.
“Jelínková,” uděloval jsem rozkazy, “rychle do vesnice, ať nám přijdou z družstva pomoct.”
“Proč?” Dyť je zvládneme sami dva...”
“Uteklo nám mládě,” vysvětloval jsem krátce a věděl, že nic nepochopila. “Prouza s Janou k zadnímu výběhu a hledat.” Děda tady bude hlídat kamion, až přijedou, zdržíte je, co to půjde, tady jsou klíče,” podal jsem mu svazek od zámečku. “Rozuměli jste všichni?”
Pak nastal ten správný zmatek. Každý prchal, kam mohl, aby pomohl. Já sám jsem se hnal oklikou přes zpustlý zoopark a rozhlížel se, jestli mládě neuvidím.
Nikde nic. Prohledali jsme celý areál a na mě začala doléhat beznaděj. Brzy se k nám připojilo sedm lidí z družstva a společně jsme se rozběhli po okolí. Vinice a louky, potůček ke vsi a zamilovaný páreček v osení, ale mládě Davidova jelena nikde. Zoufalá situace. Přiznávám se, že nevím, kudy kam, a rezignovaně se vracím k zámečku, zatímco ostatní v marném pátrání pokračují.
Jakmile jsem se objevil na prostranství před starobylou budovou, málem jsem vrazil do stojícího zde nákladního vozu německé poznávací značky. Všechno se zdálo zcela ztraceno až do chvíle, kdy jsem vstoupil do objektu. Vykročil jsem po zvuku hlasů a brzy stál v ohromném sklepení, které jsme propůjčili družstvu za sklad Ludmily. A zde, v šeru zašlých časů, jsem objevil něco absolutně nevídaného.
Děda Urbánek, vítězoslavně řídící celou akci, stál u jednoho z rozměrných sudů. Několik kroků před ním se potácel totálně opilý řidič kamionu, kapánek střízlivější německý veterinář a jakýsi muž cirkusáckého vzhledu s hrubým hlasem a mohutnými kníry. Vrcholem všeho byl párek hrošíků liberijských, kteří vypadali poněkud unaveněji, než by měli. Není divu, vždyť i jim nerozumný děda naléval ze státních zásob bílého vína. Prostě spoušť. A světe div se, v rohu podzemních místností, pod klenutým stropem, se krčilo pohřešované mládě jelena milu. Nutno podotknout, že nevypadalo o mnoho lépe než ostatní. Uchopil jsem dědu za rameno, notně jím zacloumal, abych upozornil na svůj příchod, a zeptal jsem se. “Kde jste ho našli?”
“Koho?... Škyt,” odpověděl stařeček otázkou.
“Kde bylo to mládě?” ukázal jsem dozadu.
Starý Urbánek chvíli přemítal, než se mu podařilo uspořádat všechny myšlenky do reprodukovatelné formy. “No mladej, my sme šli zapít tu jejich cestu,” zamrkal a šeptem upřesnil, “abych ty kluky německý zdržel, jak ste nařídil.” Pak si neurvale říhl a pokračoval: “No a přidem do ďuzny,” tak se říká zdejším sklepům, “a von tady byl a vočuchával špunty. Rozuměl... škyt... von je ňákej notorickej tó...” rozesmál se, “jelen”. Nemohl se již udržet a sekl sebou jako špalek a smál se a smál, opakovaně vykřikuje. “...notorickej... notorickej jelen...”
Viděl jsem, že s touto dobře naloženou skupinou do zítřejšího rána nikdo nic nesvede, a v skrytu duše doufaje, že nevydrží do vyčerpání veškerých zásob, odebral jsem se zrušit poplach.