Úsměvy ze ZOO: noční host

Viděl jsem, že s touto dobře naloženou skupinou do zítřejšího rána nikdo nic nesvede, a v skrytu duše doufaje, že nevydrží do vyčerpání veškerých zásob, odebral jsem se zrušit poplach

Výrostek jelena se zpil do němoty

Druhého dne za úsvitu se nám úspěšně podařilo společnými silami vyexpedovat laň i s jejími novými majiteli a já se konečně dozvěděl, jak se celá věc seběhla.
Jedna ze studentek, Dáša, která často v zooparku vypomáhala, se doslova zamilovala do našeho chovatelského úspěchu a nedokázala si představit, že o svého oblíbence přijde. Den před plánovanou výměnou zavřela laň do sklepení, připravila jí zásobu sena a dobře si vědoma své další nepřítomnosti, nechala celou záležitost být. Doufala, a málem jí to vyšlo, že se nám zvíře nepodaří nalézt a ono zůstane naším majetkem i nadále. Může se člověk zlobit? Nemůže! Vždyť ona dívka projevila svou lásku ke zvířatům, tu lásku, již si u lidí nejvíce cením. Problém bude ovšem v tom, že tenhle výrostek jelena se projevil velice nezodpovědně a poté, co se mu podařilo otevřít, nikdo neví jak, jeden ze sudů, zpil se doslova do němoty. Jednoduše - příležitost dělá... alkoholika.
Přesto se celá transakce vydařila a díky těmto zmatkům máme nejen krásný pár hrošíků liberijských, ale i dobré přátele v Drážďanech, kam od nynějška proudí velké zásoby mělnické Ludmily.

Děda Breberka si to hasil od vdovy Bartákové

Přibližně v téže době se staly i dva následující příběhy. Bohužel, nebo bohudík, jsem nebyl jejich aktérem, ale znám je z pozdějšího vyprávění paní Jelínkové. Hlavní postavou jednoho z nich byl Josef Sládeček, známý v širém okolí jako entomolog amatér, čili sběratel hmyzu.
Jeho postoj k životu by se dal charakterizovat dvěma přízvisky: starý mládenec a specialista na tesaříky.. Nikdo ve vesnici mu jinak neřekl než “děda Breberka” a nikdo ve vesnici nepochyboval o tom, že tento starší muž je ve svých pětapadesáti letech stále ještě panicem.
Jakým tedy muselo být překvapením, když paní Horová, dobře známý vesnický zpravodaj, vypustila do světa zprávu, že děda Breberka si to včera ráno hasil od vdovy Bartákové. Nic naplat, taková zpráva se jen tak pod pokličkou neudrží. Ještě během téhož odpoledne ji věděl každý a nutno podotknout, že jí jen málokdo uvěřil. Starý Fousek se například dal slyšet: “Jo, to roznáší Horová, tak to bude pěknej drb. Vona je to baba zapšklá, jedovatá. Nevěřej jí ani slovo.”
Ale vraťme se k Sládečkovi. Ten se zrovínka na jedné ze svých přírodovědných vycházek, oblečen v károvaném saku, dostal podél okraje lesa až k té části vesnice, kde bydlí vdova po Bartákovi, kterého loni, opilého pod obraz boží, přejel buldozer. Sládeček byl už těsně u domu, krátce se rozhlédl kolem jako zloděj, který si není nikdy ničím jistý, a vklouzl dovnitř k paní Bartákové. Dělo se tak po několik dní. Navečer se vplížil dovnitř, ráno ještě před rozedněním odcházel.
“Asi se v něm probudil ten, jak se tomu říká..., sexuální pud,” pravila na návsi šestatřicetiletá slečna Jandová, o které se všeobecně vědělo, že nedá jedinému mužskému pokoj.
“Je to jejich věc,” odvětil Fousek. Nyní již uvěřil, přesto zůstával solidární.
“To se musí vyzkoumat,” řekl kdosi a drbna Horová se chopila té příležitosti. Projevila iniciativu a jasně dala najevo, že tak činí pro blaho lidstva a zcela nezištně. Vyhrkla: “Já to teda zkusím, ale jen proto, že jste mě jednohlasně zvolili.”
Fousek se na ni rozhořčeně a přitom tázavě podíval. Ona se však nedala vyvést z rovnováhy a pokračovala: “Děkuji za projevenou důvěru, v zájmu objektivnosti může jít...”
“Chcete říct objektivity,” vypomohl Fousek.
“No jo, objektivity, může jít někdo se mnou.”
Fousek se tedy přihlásil, ačkoliv nerad asistoval při takovýchto choulostivých věcech. Dobře ale věděl, že babu Horovou - jak ji nazval, je třeba hlídat, aby něco nevyvedla. Šel tedy šestého večera s ní.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)