Je jediný zástupce, který žil a možná žije v České republice. Zda se k nám tito štíři dostali zavlečením nebo jestli zde v dávných dobách žili, je sporné a proto se touto otázkou zabývat nebudu. Každopádně na lokalitě, kterou tito štíři obývali na Slapské přehradě, nebyl od roku 1988 nalezen žádný exemplář a to zřejmě v důsledku zdevastování lokality lidskou činností (Kovařík, 1998). Tento štír je zapsán v České knize ohrožených zvířat.
Chovám skupinu (1 samec a 4 samice, F3 generace odchovaná v zajetí) v teráriu 20 x 20 x 20 cm, které má boky i zadní část vymodelovanou z betonu, čímž se zvětšuje štírům prostor a vytváří se jim úkryty. Terárium je vyhříváno 15 W žárovkou, díky které se pohybuje průměrná teplota okolo 25 °C. Jako podklad mám směs hrabanky, lignocelu a hlinitého písku (1:1:1), s množstvím kamínků, listů, kůr a větviček, které slouží jako úkryty. Důležitá je mělká mistička s vodou. Tyto štíry je možné chovat bez vytápění, jelikož žijí v přírodě v podmínkách, kde snáší přes zimu někdy i kruté mrazy. Proto mnoho chovatelů těmto štírům dopřává zimní pokles teplot, čímž jim nahrazují zimování.
Z hlediska toxicity je tento druh neškodný. Moji chovanci měří asi 4 cm, přičemž samec je poměrně drobný a liší se na první pohled velikostí telsonu (jedového váčku, který je u samce podstatně větší). Zbarvení je značně variabilní - moji štíři jsou tmavě hnědí, při vystavení slunečním paprskům mají rezavý nádech.
V přírodě se štíři živí drobným hmyzem a proto se i já snažím, aby skladba jejich potravy byla co nejpestřejší. Přes zimu, kdy není možné krmit nasmýkaným hmyzem, podávám “karpaťákům” nastříhané cvrčky, které bez problémů přijímají.
Páření jsem u těchto štírů nepozoroval, ale později jsem si všiml, že samice jsou březí. Vysokobřezí samice vyhledávaly vlhké úkryty a později všechny (jedna po druhé) porodily ve vyhrabané jamce pod mističkou s vodou. Jelikož používám na vodu malé a mělké Petriho misky, které jsou průhledné, měl jsem možnost průběh vývoje mláďat pozorovat. V teráriu jsem samice s mláďaty ponechal až do doby, kdy se mláďata začala svlékat a slézat z matčiných zad. V tomto okamžiku jsem malé, již samostatné štírky přestěhoval do malého akvária (10 x 20 x 15 cm) s podkladem stejným jako v teráriu dospělých. Postupně porodily všechny samice 8, 9, 12 a 14 mláďat, která byla umístěna společně. Asi po 14 dnech začala mláďata přijímat nasmýkaný hmyz. Druhé svlékání proběhlo asi po dvou měsících, třetí po 4 měsících, čtvrté po 6 měsících a páté po 8 měsících po narození. Doba mezi svlékáním se může značně lišit v závislosti na teplotě, ve které štíry chováme, na množství potravy, kterou jim předkládáme a na spoustě dalších faktorů.
Ve stejných podmínkách chovám i příbuzné Euscorpius mingrelicus a Euscorpius italicus, kteří se taktéž bez problémů rozmnožují.
Euscorpius carpaticus je krásný, nenáročný, klidný a i přes svoji malou velikost velmi atraktivní štír, vhodný pro začátečníky. Myslím si, že si tento živočich zasluhuje větší pozornost, protože dle mého názoru se jedná o druh, který v Čechách žil, což by znamenalo, že jsme se možná svým chováním a lhostejností zasloužili o devastaci a zničení přírodních podmínek, které ke svému životu potřeboval.