Želva egyptská - poznámky k chovu

Popis

Želva egyptská (Testudo kleinmanni), byla v minulosti některými herpetology řazena do samostatného rodu Pseudotestudo. Se svou průměrnou délkou kolem 12 cm s maximem do 14,5 cm patří mezi nejmenší pozemní želvy světa.
Svým vzhledem se poněkud podobá menším jedincům želvy žlutohnědé (Testudo graeca), s níž je zřejmě velmi blízce příbuzná. Kožnaté části těla jsou jednobarevně světle hnědé až žlutohnědé. Typické je zbarvení silně vyklenutého karapaxu, jehož štítky jsou bez kresby pískově žlutohnědé. Někteří jedinci mají černě lemované okraje štítků na karapaxu. Z několik desítek želv egyptských, které jsem mohl pozorovat, byly obě barevné varianty zastoupeny poměrně rovnoměrně, a to jak u samců, tak i u samic s tím, že většina z největších samic měla černou kresbu zpravidla velmi výraznou. U samců byla tato černá kresba mnohem méně zřetelná nebo chyběla úplně. Plastron je jednobarevný žlutý, většinou se dvěma typickými tmavými skvrnami. Na přední straně předních končetin se nachází tři, někdy čtyři podélné řady velkých, často překrývajících se šupin. Na holeních se nachází trnům podobající se šupiny, na stehnech nejsou žádné tuberkule. Pohyblivou zadní část plastronu (díky plastrálnímu kloubu mezi břišními a stehenními štítky), jsem mohl objevit u všech želv bez rozdílu pohlaví a to jak u nejmenšího samce (8 cm), tak i u největší samice (13 cm).

Určení pohlaví je u dospělých jedinců snadné. Většina samců je výrazně menších a subtilnějších, se zřetelně větším a delším ocáskem. Jiné determinační znaky k rozlišení pohlaví, jako rozdělený nadocasní štítek (supracaudalia) nebo naznačený trn na konci ocasu u samců, lze považovat za nespolehlivé.

Zoogeografie a biotop

Areál rozšíření probíhá podél pobřeží Středozemního moře od Libye, přes Egypt až po Izrael. Přestože jsou želvy egyptské nabízeny v mnoha obchodech se zvířaty jak v Gize tak i v Káhiře, jedná se pravděpodobně o jedince původem z Libye. Lze předpokládat, že roztroušené a ostrůvkovité egyptské populace jsou na pokraji vyhynutí, pokud již nejsou zcela zničené. Podobné ne příliš povzbudivé zprávy přicházejí v současnosti i z Libye. Většina populace žijící na jednom z nejvýznamnějších, relativně vlhkých míst severní Afriky - poloostrově Kyrenaika se již i zde patrně přemístila do krámků na tripolském tržišti.

V přírodě obývá sušší písčité pobřežní oblasti, maximálně 50 - 60 km směrem do vnitrozemí. Zde vyhledává místa s porosty keřů či stromů s dostatkem úkrytů v trsech trav, norách hlodavců apod. Díky klimatickým podmínkách jsou aktivní pouze část roku, hlavně v průběhu středomořského podzimu a zimy, kdy se také páří. Často je lze v tomto období zastihnout i při dešti nebo po něm. Průměrná max. denní teplota na pobřeží činí 30 °C, nejnižší 12 °C.

Kromě komerčního odchytu (i za účelem konzumace), je v přírodě T. kleinmanni hlavně ohrožena ničením svého přirozeného životního prostoru. Její typické biotopy byly změněny na pole, průmyslové oblasti nebo sídliště. V mnoha místech ji ohrožuje stoupající potravní konkurence koz a ovcí. Dalším negativem je velice řídký rostlinný porost, který na těchto územích činí sotva 5 - 10 %. I když si umí tato želva vyhrabat svou vlastní noru, mnohem častěji dá přednost již hotové noře některého z malých savců, kterou pak využívá jako ochranu před extrémními teplotami a nepřáteli. Bohužel i malých savců rychle ubývá a tím i využitelných úkrytů. Nezanedbatelná je rovněž predace ze strany menších šelem a dravých ptáků.

Biologie a chov

I přes malou velikost potřebuje Testudo kleinmanni prostornější terárium, poněvadž je dosti rychlá a pravidelně prolézá teráriem.

Podklad může tvořit hrubší písek s podílem hlíny. Měl by být ve vrstvě asi 10 - 15 cm, aby se želvy mohly lehce zahrabat. Většinou postačí i 10 cm, protože se zahrabou jen napůl a karapax pak mírně vyčnívá nad povrch. Zařízení doplňuje několik úkrytů pod volně položenými kořeny. Samozřejmostí je miska na vodu a plochý tácek na potravu. K osvětlení prostoru nádrže můžeme použít bílou zářivku. Nutný je výhřevný zdroj (bodová žárovka, menší halogen), pod kterým se želvy mohou dostatečně vyhřát na tzv. přednostní teplotu. Velmi pozitivní a stimulační účinky na aktivitu želv (i pohlavní) má zapnutá žárovka Osram Ultra-Vitalux 300 W. Tento, již mnohokrát zmiňovaný UV zářič používaný v chovu želv (ale i dalších druhů plazů a některých druhů malých savců), může svítit v závislosti na velikosti chovné ubikace, prostorových teplot a počtu želv od několika desítek minut (v menším chovném prostoru), až po 6 - 8 hodin denně (v prostorných, několik m2 velkých teráriích) bez zjevných negativních příznaků. Pro úspěšný chov těchto neobyčejných želv jsou nepochybně mnohem vhodnější rozsáhlejší prostory umožňující širší teplotní rozpětí, než malá, často používaná terária, která vzhledem k menším rozměrům této želvy bývají někdy doporučována.
Teploty se během dne mají pohybovat v rozmezí 25 - - 32 °C, pod výhřevnými zdroji až mezi 35 - 45 °C. V noci teplota poklesne na 18 - 22 °C. Na rozdíl od ostatních příbuzných, převážně severněji žijících druhů rodu Testudo, nepřezimuje. Tedy alespoň ne v tom smyslu, jak je chápána a uplatňována skutečná hibernace. U želvy egyptské je tomu právě naopak. Právě do podzimních a zimních měsíců spadá hlavní část období rozmnožování. V říjnu až prosinci (někdy až do ledna, února či března) dochází k prvním pokusům samců o kopulaci. Probuzená pohlavní aktivita některých samců je obdivuhodná. Želva, která více než půl roku prožila v jakémsi stavu útlumového klidu (letargické inaktivity, semiaestivace), přičemž zůstávala zahrabána v písku či trvale v úkrytu po dobu až 14 dnů za sebou, teď dokázala vždy ráno a dopoledne několik hodin prochodit jedno kolečko za druhým po obvodu terária jako maratónec, pouze s kopulačními přestávkami. Také u tohoto druhu samec krouží okolo samice a kousáním do končetin se ji snaží zastavit. Za zmínku stojí zvukové projevy kopulujících samců, které někomu mohou připomínat trilky kanárů, cvrkání cvrčků a nebo, což mi připadá nejvýstižnější, “klokotání” morčat.
Zajímavý jev jsem náhodně zpozoroval jednou v zimě. Tehdy jsem po dobu asi 14 dnů prováděl silný postřik vodou celého terária, až voda na dně vytvořila kaluže hluboké až 5 cm. Toto silné zvlhčení spolu s několikastupňovým poklesem denních i nočních teplot ve srovnání s letním obdobím a zkrácení doby světelné expozice z 10 - 12 hodin na 8 - 9 hodin, bylo dostatečným podnětem pro samce v souvislosti se snahami o první úspěšné kopulace. Velmi neobvykle na tyto změny tehdy reagovaly dvě největší samice. Po skončení postřiku pomalu kráčely přes mokrý písek a přitom vždy zvedly zadní část krunýře. V této poloze pak střídavě jednou i druhou zadní končetinou, si pak jakoby třely nebo otíraly ocásek a kloaku. Po chvíli dokonce během těchto pohybů překvapivě několikrát začaly vydávat tytéž zvuky, které jsem slyšel od kopulujících samců. Toto zvláštní pozorování a hlavně fakt, že i samice želvy egyptské se dokázaly projevit zvukově, ponechávám bez vysvětlení, pouze mohu dodat, že společně chované samce tyto pohyby a zvuky samic k nijak zvlášť intenzivnější snaze o kopulaci nevyprovokovaly.

Samozřejmě, že je diskutabilní, nakolik jsou tyto zásahy na místě a jak či do jaké míry ovlivní chování těchto želv v souvislosti s úspěšným rozmnožováním. Na druhou stranu ale výsledky zároveň pozoruhodně korespondují s názory, že želva egyptská v přírodě aktivuje pouze několik hodin denně, a to jen v klimaticky příznivých částech roku, např.v deštivém zimním období v měsících prosinci až únoru. V této souvislosti si dovolím ocitovat několik vět z knihy Landschildkröten (Müller W. & Schmidt W.): “Jako ostatní plazi, také želvy patří k tzv. studenokrevným obratlovcům a jejich rozšíření je závislé na klimatických podmínkách. Zvláštní význam hraje nejen teplota, ale také vlhkost -- okolnost, které se často nevěnuje pozornost při chovu v teráriu. Roli mají nejen přímé srážky, nýbrž také vlhkost půdy, vrstvy listí nebo relativní vlhkost úkrytu, ve kterém se želva zdržuje (mikroklima). Rozhodující význam mohou mít také určité rostliny, vrstvy substrátu nebo kombinace dalších faktorů. Tyto okolnosti je nutné znát zvláště při chovu specializovaných, většinou ostrůvkovitě žijících druhů.”
Samice Testudo kleinmani mohou mít za rok 1 - 3 snůšky, vždy po 1 - 3 vejcích. Snůšky jsou vykladeny většinou v březnu, ale není neobvyklé pozorovat kladoucí samici až v květnu nebo v červnu. Sám jsem mohl např. pozorovat 16. 3. jednu samici, jak vyhrabala v písku nedaleko výhřevných zdrojů asi 10 cm hlubokou jamku, kam během asi 20 minut snesla a pak zahrabala jediné vejce. Při kladení bylo vidět, že samice vylučuje z tlamky kapky vody s pěnou. Dne 20. 3. druhá samice obdobným způsobem nakladla dvě vejce. Vejce musíme beze změny polohy co nejdříve přenést do inkubátoru, kde je položíme na suchý nebo jen slabě vlhký substrát (vermikulit, perlit). Inkubace při teplotě 30 °C a relativní vzdušné vlhkosti 90 - 100 % trvá 90 až 95 dní. Rozpětí teplot se osvědčilo v rozmezí asi 28 - 32 °C s tím, že při vyšší teplotě dochází ke zkrácení inkubační doby až na 70 dní a při nižších teplotách se vývoj zárodku prodlužuje až na 119 dní.
Mláďata po proražení otvoru setrvají ve vejci 1 - 3 dny, kdy pomalu vstřebávají obsah žloutkového váčku. Po opuštění vejce je musíme umístit do čistého prostředí (malá miska s asi 2 - 3 mm vody vyhřáté na 28 - 30 °C). Takto umístěným želvičkám se během jednoho dne vyrovná plastron a do tří až pěti dnů zcela zacelí pupeční otvor, podobně jako u novorozených mláďat želvy vroubené (Testudo marginata). Novorozená mláďata, která během 2 - 6 dnů po vylíhnutí začínají přijímat potravu a to nejraději nakrájené mladé listy smetánky lékařské, mají každá zcela odlišné zbarvení i vzor na karapaxu. Variabilita se pohybuje od tmavě žluté, přes slabě naznačené černé okraje štítků až po výrazný černý vzor. Vyjímečně může mít zbarvení karapaxu připomínající např. dospělé želvy pardálí (Geochelone pardali).

Teploty v teráriu s mláďaty by se měly pohybovat v rozmezí 25 až 30 °C, pod výhřevnou žárovkou až 35 °C. Noční teploty pak klesají na 20 - 25 °C s tím, že u mláďat starších jak tři měsíce je silnější noční pokles teplot až na 15 - 20 °C vhodnější.

Jestliže o želvě vroubené (Testudo marginata) platí, že její odchov je v podstatě zvládnut nejen na západ od našich hranic, ale je pravidelně zaznamenáván i v soukromých, precizně vedených chovech u nás, rozmnožení želvy egyptské stále patří k největším raritám. Nic na tom nemění ani fakt, že první úspěšné rozmnožení bylo zaznamenáno již před téměř 70 let v ZOO Cairo (Egypt). Tento odchov i několik dalších odchovů z Izraele se vždy odehrál v podstatě v přírodních podmínkách Egypta a Izraele, tedy v zemích, kde želva egyptská žije nebo donedávna žila. Ojedinělý úspěch v celoevropském kontextu měla Zoo Brno, kde se podařilo v letech 1995 až 96 úspěšně inkubovat a následně odchovat pět mláďat této želvy. Ještě před brněnskou ZOO v roce 1990 měla štěstí jen proslulá britská ZOO Jersey, kde se podařilo úspěšně inkubovat vejce, která však snesla importovaná, již v přírodě napářená samice. Po ZOO Brno se podařil odchov opět v Británii a to v ZOO Londýn. Přestože se v posledních letech podařilo tuto želvu rozmnožit i u soukromých špičkových chovatelů (např. i na Slovensku), stále ještě mnoho otazníků čeká na objasnění. Iniciativy se chopila ZOO Rotterdam, která byla pověřena vypracovat a zrealizovat pro želvu egyptskou evropský záchovný program (EEP).

Na závěr je potřeba uvést, že po jednání a konferenci členských zemí CITES ve floridském Fort Lauderdale (USA) v roce 1994 byla želva egyptská přeřazena z přílohy II do přílohy I této Úmluvy.

Literatura:
Bazile, A.I. 1989: Faszinierende Schildkröten Landschildkröten. Stuttgart, 143 pp.
Flower, S.S. 1933: Notes on the Recent Reptiles and Amphibians of Egypt. Proc. Zool. Coc. London 735-851
Groombridge, B. 1982: The I.U.C.N. Amphibia - reptilia Red data book. Part I. Gland. 462 pp.
Highfield, A.C. 1996: Practical Encyclopedia of Keeping and Breeding Tortoises and Freshwater Turtles. Carapace press, London 299 pp.
Müller V. & Schmidt W. 1995: Landschildkröten. Münster: Natur und Tier-Verlag, 191 pp.