Schovali se v křoví a vyčkávali příchodu zamilovaného entomologa.
Vplížil se jako každý večer a brzy nato zhasla v domku všechna světla. Jen co chvíli bylo lze zahlédnout kužel baterky, jak se v jedné místnosti pohybuje z místa na místo.
“Co to tam vyvádějí? Ty maj ale divný gusto,” brblala baba Horová a Fousek se jí snažil zabránit v postupu, uvědomuje si, že to, co se tam, děje, je vlastně soukromá věc jen a jen oněch dvou aktérů, kteří se v domě právě nalézají.
Žádná síla však nemohla zastavit paní Horovou, když větřila cosi, cosi, cosi. Ale co vlastně? Doběhla k domku s Fouskem v patách a zabušila na oko. V něm se objevil kužel světla a hned za ním jakýsi obličej. Byl to děda Breberka.
“Co je?” otázal se nevrle.
“Co se to tu děje? Mysleli sme, že sou tady zloději,” odpověděla paní Horová pohotově.
“Nejsou.”
“A co vy tu děláte, Breberko?”
“Jednak mi neříkejte Breberko a pak vám do toho nic není.”
“Hohó, to tedy prr, to já teda zavolám policii.”
“No dobrá, tak pojďte dál, je odemčeno.”
Oba návštěvníci vstoupili do obývacího pokoje starého domku. Dřevěná podlaha pod jejich kroky zavrzala.
“Bartáková není doma?” zeptala se bez okolků drbna Horová a už šmejdila po místnosti. Sládeček si sedl, zapálil si lulku a nakvašeně odpověděl: “Že příde tahle, to se dalo čekat, ale že i ty Lojzo, to bych do tebe neřek.”
“Ale Pepku, dyk já ji jenom hlídal, aby ti něco nevyvedla. Znáš ji?!”
“Dobrá, dobrá. Tak abyste věděli, Bartáková bydlí už pár dnů v podkroví a mně přenechala přízemí.”
“Proč?” vyhrkla zvědavá Horová.
“Vy to, Horová, stejně nepochopíte, ale ty, Lojzku, pojď sem.”
Fousek přistoupil a děda Breberka mu ukázal baterkou k zemi.
“Vidíš, tady je všude dřevěná podlaha. No a představ si, že právě jenom tady v celým širým kraji, jenom v týdle jedný podlaze, se vyskytuje strašně vzácný dřevokazný brouček, po kterém já už léta toužím. No a Bartáková mi slíbila, že tu můžu měsíc bydlet a chytat. Zaplatím jí nájem, takže ona si taky přilepší a já budu mít, co potřebuju.”
“Jó tak brouček, no jasně a ke všemu to bude ten ňákej tesařík, či na co se to ty zaměřuješ, že jo?”
“Jo, tesařík a strašně vzácnej!” upřesnil děda Breberka s lišáckým úsměvem.
No a druhý příběh, ten nebyl o nic méně kuriózní a stal se během let předlohou pro nejednu anekdotu. Ač se to však bude zdát paradoxní, je, alespoň podle paní Jelínkové, od začátku až do konce úplně pravdivý.
Na druhé straně naší vsi bydlí v domku, umístěném v řadové zástavbě babička Kulíšková. Je to ve své podstatě nesmírně milá paní, která má upřímný vztah nejenom k lidem, ale i ke zvířatům. Není tedy divu, že jednoho dne minulého léta prožila něco tak neskutečného.
Babička Kulíšková totiž mimo jiné domácí zvířectvo chovala i psa neznámého původu a rasy, a tento tvor ryzího charakteru byl neustálým předmětem sporů mezi babičkou a jejími sousedy. V nestřežených okamžicích totiž pronikal dírami v oplocení nebo se podhrabával. Ba jednou dokonce přešplhal po stříškách dřevníků a jeho pouť vždy neomylně směřovala k manželům Mařákovým. Na jejich zahradě se pak ten boxer s tělem jezevčíka proháněl jako smyslů zbavený a útočil zde na slepice, jimž nejednou způsobil i újmu na zdraví.
Pan Mařák, obtloustlý to starší člověk, musel pak snášet trýznivé výtky své o dvě hlavy vyšší manželky: “Vidíš, co ten její čokl zas udělal... dvě nejlepší nosnice jsou v čudu.”
“Ale vždyť...” odpovídal s pokrčením ramen.
“Nic mi neříkej!” rozpřáhla se Mařáková, “a koukej už udělat trochu pořádek. Seš chlap a ne baba!”
A tak nakonec nezbylo chudákovi nic jiného, než jít k celkem nevinné sousedce a požadovat, ačkoliv to bylo proti jeho přesvědčení, náhradu škody: “Nezlobte se, paní Kulíšková, ale váš pejsek nám už zase...”
“Já vím, mladej pane, dyť von za to nemůže,” skočila mu babička zpravidla do řeči a dál omlouvala svého voříška a platila škody jím způsobené, a to až do doby, než se to nebohé zvíře odebralo do psího nebe.
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)