Řeknete si - chudáček, ale při jeho stáří byla pro něho smrt vysvobozením. Pro paní Kulíškovou byl však odchod čtyřnohého přítele velikou ztrátou a smutek zaplnil její dům. Tu však se za jejími dveřmi znovu objevil soused Mařák: “Dobrý den, nezlobte se paní...”
A babička mu léta vžitým způsobem skočila do řeči: “Já vím, mladý pane, dyť von...” ale pak se zarazila a ve starých očích se objevily slzy.
“Neplačte, paní, každý tam jednou... znáte to,” snažil se Mařák babičku uklidnit, “víte měl jsem trochu výčitky, ale neříkejte to mojí ženě!” V jeho tváři se odrazil náznak strachu a nejistoty, přesto pokračoval: “Za ty roky, co jsem se k vám nalítal,” a při hovoru vnořil ruku do velké kožené brašny, “jsem si říkal, jak bych vás potěšil,” a vylovil na světlo chundelatého výrostka Německého ovčáka.
“To nejde,” vztáhla babička ruce, ale její srdce se tetelilo štěstím.
“To víte, že de. Teď už nemá nikoho než vás,” odpověděl Mařák a vpustil štěně do předsíně.
Nemusím snad popisovat tu radost a štěstí, jaké se v domě rozhostilo. Babička Kulíšková rozmazlovala Uzlíka, tak se pes jmenoval, jako malé miminko. Starala se o něj a pečovala tak, že mu div papírové plenky nekupovala, až jednou kouká a nevěří svým očím. Uzlík se vrací dírou v plotě od Mařákových a v mordě drží něco bílého. Babička strnula. To bílé nebylo nic víc a nic míň, než výstavní kus novozélandského králíka z domu páně sousedova.
“Ježíši Kriste,” vykřikla nahlas a ve strachu i chvatu psovi zvadlou mrtvolku odebrala. Pak více než dvě hodiny strávila tím, aby ušpiněného, uslintaného a mrtvého králíka vykoupala, vyfénovala a pečlivě načesala.
Když skončila s touto podivnou činností, tak se s nastalým soumrakem protáhla dírou v oplocení a tiše, docela tichounce se vplížila k Mařákově králíkárně, aby zde oběť naaranžovala do polohy spícího jedince, který byl náhle zasažen mozkovou mrtvicí.
Uléhala kolem půlnoci s pocitem vraha, jenž pečlivě zahladil všechny stopy, ale své svědomí uklidnit nedokázala. Dlouho nemohla usnout ani této noci, ani noci příští a trvalo celkem pět dní, než se odhodlala opustit dům. Šla nejistým krokem směrem přes náves, v jedné ruce nákupní tašku a ve druhé Uzlíka na vodítku. Šla, vlastně se nejistě kradla, stále se ohlížejíc, jestli se neotevřenou dveře domu Mařákových. A najednou - bum. U staleté lípy se srazila přímo s Mařákem.
“Dobrý den, paní Kulíšková,” řekl s úsměvem, zatímco se skláněl k vlčákovi, “ahoj Uzlíku, jak se máš, ty zvíře jedno?”
“Do... dobrý den,” odpověděla nejistě babička, klopíc oči.
“Tak co, jak se máte, paní? Koukám, že se mu u vás daří, jen co je pravda.”
“Hm... ano,” špitla Kulíšková tiše.
“Já si všim, že ani nemá chuť na slepičky... To mi připomíná...” mluvil Mařák stále s úsměvem, přičemž se babičce Kulíškové div nepodlomila kolena.
“...Představite si, co se mi začátkem tejdna stalo.”
Babička už měla sto chutí utéct, nechat všeho a zmizet, hanbou se propadnout. Mařák však nic nepozoruje pokračoval: “Tomu fakt nebudete věřit. Před pár dněma mi chcípnul můj výstavní novozélanďák. Vůbec nevím, co mu bylo.”
Babičce naskočila husí kůže a snažila se dát najevo svůj nesouhlas: “Nezlobte se, ale už musím... tam... přivezou maso... pojízdná prodejna...”
“To je jen minuta,” pravil Mařák s mávnutím ruky. “Tak tedy, když pošel, tak sem ho hodil na kompost, že ho druhej den zakopu. No a představte si, že když druhej den ráno přídu, tak to zvíře tam není. Nevěřím svým očím. No a aby toho nebylo dost, tak ta mrcha sedí ve svým kotci, načinčanej jak na národní výstavu a tváří se, jakoby nic. Samosebou, že byl pořád chcíplej, to ne že ne. Ale jak se ta mrtvola dokázala přestěhovat do králíkárny a zvenku za sebou zavřít, to do smrti nepochopím.” Pak se rozesmál a babička, ze které spadl balvan zlého skutku, se smála s ním.
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)