Koncem sedmdesátých let minulého století se v našich chovech, prostřednictvím, tehdy sovětských chovatelů, objevily některé skutečně zajímavé druhy pěnkavovitých ptáků.
Tato “družba” byla navázána, když se tehdejší pražské organizaci ČSCH podařilo uspořádat v roce 1971 výstavu exotických ptáků v Moskvě. Nějakou dobu to ještě trvalo než se sovětským chovatelům podařilo překonat různé administrativní bariery a mohli přijet i do Prahy. Potom přijelo i několik z nich na Exotu do Olomouce. A přiváželi sebou i zajímavé kolekce ptáků původem ze Střední Asie či Dálného východu. Některé ptáky jsem získal i já, takže mám i konkrétní poznatky o jejich chování, chovu a podařilo se mi některé s úspěchem rozmnožit. Mezi ptáky, které jsem tehdy získal, byly i pěnkavice severní. Ptáci byli vystaveni koncem sedmdesátých let na tradiční výstavě v pražské botanické zahradě a tehdy pro tento druh ještě české pojmenování neexistovalo. Na této výstavě je však zvykem vystavené ptáky označovat českými názvy. Protože ptáci jsou obvykle zařazováni v zoologických systémech v blízkosti druhu Fringilla coelebs, což je jeden z našich nejobecnějších ptáků, pěnkava obecná, zvolili jsme tehdy pojmenování pěnkavice, podle vzoru myš / myšice. Toto pojmenování je možné brát jako prioritní vzhledem k tomu, že bylo použito i v přírodovědeckém časopise Vesmír, kde v té době vyšla série článků z pera Dr. Pavla Peciny CSc. Na 2000 kusů prodaných katalogů výstavy, kde bylo rovněž uvedeno toto pojmenování, nehledě. Autoři názvosloví Goslerova atlasu zvolili pojmenování pro tento rod pěnkavec.
Dovolte ještě jedno malé odbočení. Jsme zvyklí řadit naše ptáky jako jsou pěnkava, jikavec, stehlík, zvonek či dlask do jedné společné čeledi Fringillidae = pěnkavovití. Není tomu tak u všech autorů. Například Wolters má rod Fringilla zařazen jako samostatnou čeleď Fringillidae a další nám důvěrně známé ptáky, jako jsou stehlík, zvonek či dlask, pak do samostatné čeledi Carduelidae. Česky tedy stehlíkovití. To je ovšem trošinku zavádějící, protože stehlík sám je něco výjímečného, takoví jako on ostatní ptáci sem řazení nejsou. Ostatně i Wolters v převodu do němčiny používá německého názvu pro čeleď Gimpel (Hänflinge), což jsou hýlové (konopky). V Goslerovy je pak použit systém podčeledí, když čeleď Fringillidae je dělena na dvě podčeledi a to sice na pěnkavy vlastní Fringillinae a druhou podčeleď Carduelinae. Z chovatelského hlediska existuje jeden důležitý důvod pro rozdělení této čeledi na přinejmenším dvě podčeledi. Pěnkavy vlastní jsou sice zrnožraví ptáci, ale v letních měsících se stávají výrazně hmyzožravými a také svoje mláďata krmí tak, že jim usmrcený hmyz vkládají přímo do zobáků,čímž se podobají strnadům, zatímco ostatní druhy krmí mláďata tak, že převážně rostlinou potravu vyvrhují z volete do zobáku mláďat. To platí i pro ptáky rodu Leucosticte.
Tyto druhy ptáků jsou obyvateli hor Dálného východu od horního Jeniseje až po Kamčatku a hor Severní Ameriky od Aljašky až někam po Colorado. Americká kniha vydaná společností National Geographic Society, Song and gardens birds of North America je charakterizuje jako tvrdé alpinisty, což je charakteristika přesná a výstižná. Oblast jejich výskytu je “vysoký” sever a ještě až alpinská oblast tamních hor, odkud jen v zimě sestupují do nižších poloh. Není proto divu, že se o nich neví příliš mnoho. V celosvětově citované sovětské publikaci, známém Dementěvovi, není například uvedena barva jejich vajec. Jak jsme mohli vidět na vlastní oči, barva vajec je bílá.
Někdy jsou uváděny pro rod Leucosticte tři druhy a to sice L. nemoricola, L. arctoa, L. brandti. Druh Leucosticte nemoricola je však někdy řazen do samostatného rodu Fringalauda Hodgs., 1836 (Syn. Fringillauda Blyth, 1845) S tímhle druhem nejsou při jeho určování prakticky žádné potíže. Je to spíše menší, vrabcovitě zbarvený pták. Jeho vzhled není nijak atraktivní. Dva exempláře, které jsem měl možnost pozorovat v bratrově volieře, byli velmi bojácní ptáci a nevydrželi déle než rok.
U dalšího druhu, sice u druhu Leucosticte brandti je situace při jeho určování velmi komplikovaná, protože nemáme dostatek srovnávacích možností. Druh vytváří více zeměpisných forem a nedovolím si s naprostou jistotou určit, jakou že formu mám na obrázcích. Jde to jenom oklikou, s použitím vylučovací metody a na základě méně spolehlivých informací, takže ptáci jsou určeni, řekněme tak na 90 %. Situace je navíc komplikovaná tím, že ptáci mají výrazně odlišné zbarvení ve svatebním šatě a v opeření, kterému říkáme šat prostý nebo také zimní. Mění se i barva zobáku. V období hnízdění jim zobáky tmavnou a jsou až černé, zatímco v zimě žluté. Je tomu tak i u druhu Leucosticte arctoa. U druhu brandti uvádí Wolters tyto subspecie: brandti, pamirensis, haematopygia, andreyana, walteri, margaritacea, intermedia, pallidior. Na území Ruska se vyskytují jen dvě formy a to brandti a margaritacea.
Jestliže situace u předešlého druhu byla komplikovaná, dá se situace u nejrozšířenějšího druhu, kterým je Leucosticte arctoa, nazvat naprosto nepřehledná až chaotická. Druh vytváří velké množství zeměpisných forem a mnohé tyto formy jsou často považovány za samostatné druhy, jmenovitě v již zmíněné americké knize jsou to druhy Leucosticte tephrocotis a Leucosticte australis. V této knize je většina ptáků zobrazena na vysoce kvalitních fotografiích, jen několik málo druhů je malováno, mezi nimi i druh tephrocotis. Stojí za zmínku, že ve velmi známé a v současnosti velmi používané knize P.Clementa Finches and Sparrows malovaná vyobrazení forem u druhu Leucosticte arctoa vzbuzují určité rozpaky a plně neodpovídají skutečnosti. Nejvíc druh (forma) australis, kterou můžeme srovnávat s barevnou fotografií z přírody, ta vůbec neodpovídá. I vyobrazení druhu tephrocotis, při srovnávání malovaných ilustrací, vidíme velké rozdíly. Protože naše znalosti jsou opravdu kusé a situace komplikovaná, budu citovat Wolterse, protože mapuje obsáhle co se kde vyskytlo a naznačuje, že by nakonec mohlo jít o 5 samostatných druhů. Tak tedy: Leucosticte arctoa (Pall., 1811), Subspecie (5 rasových skupin):
1. arctoa: arctoa, cognata, sushkini, giglioli.
2. brunneonucha Brandt, 1842 = “curilia” Pall., 1811, nom. oblitum = “pustulata” Licht., 1818, nom. nudum; monotypický;
3. tephrocotis (Swains., 1832): griseonucha, umbrina, irvingi, littoralis, tephrocotis, dawsoni, wallowa;
4. atrata Ridgw., 1874, monotypický;
5. australis Ridgw., 1873, monotypický.
Všimněme si nyní Dementěva, protože kdo jiný než Rusové, by měli být znalci ruského ptactva. Ten uvádí pro Dálný východ toto:
1. Leucosticte arctoa arctoa = Jenisejskij gornyj vjurok
2. L. a. cognata = Sajanskij gornyj vjurok
3. L. a. giglioli = Bajkalskij gornyj vjurok
4. L. a. pustulata (curilica) = Kurilskij gornyj vjurok
5. L. a. maxima = Komandorskij gornyj vjurok
Jak vidno, formu L. a. maxima u Wolterse nenajdeme. A nenajdeme ji ani u Clementa. Nemám však ani přinejmenším žádný důvod v její existenci nevěřit! Zvláště pak, když je uvedena i v zajímavé knížce Rjurika Lvoviče Bjemeho: Pticy gor južnoj palearktiky. Recenzenty této knížky jsou pak Flint a Kartašov. To jsou všechno jména v ornitologii toho největšího kalibru, což je vyjádřeno například tím, že jejich publikace vycházely koncem sovětské éry i v USA. Rozlišení této formy by mělo být bezproblémové, protože u všech ostatních forem uvádí ruská literatura, že jsou velikosti vrabce, což odpovídá, zatímco forma maxima má být velikosti špačka! I zbarvení má být poněkud odlišné, pokud ovšem můžeme tehdejší literaturu z SSSR brát skutečně vážně, protože tisk barevných ilustrací byl v té době opravdu nekvalitní. Formy nominátní a cognata by se měly odlišovat od ostatních tím, že mají ruční letky a ocas světlé, šedobílé až bílé. V Asii nám tedy zbývá ještě jedna forma, známá vně hranic Ruska a to L. a. sushkini, o které Bjeme říká, že je známá jen z Changaja. Oblast rozšíření jednotlivých forem nám dává jejich ruské pojmenování. Kromě formy pustulata, která je rozšířena nejen na Kurilských ostrovech, ale i na kontinentu a to v horách východní Sibiře od ústí řeky Leny do severního Poamuří, zálivů Kresta a Ajana a na Kamčatce.
Ptáci, které jsem měl začátkem osmdesátých let, patřili právě k této zeměpisné formě a podle chovatelů, kteří je do Prahy tehdy dovezli, byli získáni na Kamčatce. Na obrázku je dospělý samec a to v zimním opeření, protože má žlutý zobák. V době toku jim zobáky zčernaly. V tmavém opeření byli ptáci velmi variabilní, domnívám se, že čím starší, tím jsou tmavší. Jejich růžové zbarvení, zvláště v době toku u samců, se dá v zajetí jen obtížně posuzovat, protože je postupně ztrácejí, tak jak to známe u konopek, čečetek, křivek i stehlíků. Pravděpodobně by se dalo dosáhnout intenzivního červeného zbarvení pomocí umělého karotenu, který jsme tehdy neměli. Samozřejmou výhodou těchto ptáků je možnost jejich chovu celoročně v otevřené venkovní voliéře. Měl jsem některé z nich i v poměrně malých klecích, ale tady ptáci neúměrně tloustli. Brali snad veškerá semena, zvláště semena různých plevelů, ale s velikou oblibou právě ta semena nejméně vhodná, totiž slunečnici a semenec. Předem jsem je pro jistotu drtil, protože jsem si nebyl jist, zda je dokáží loupat sami. Takto byli ptáci krmeni již dovozci. Pokud si vzpomínám, brali i proso, ale rozhodně mu nedávali nějakou přednost. Ve voliéře bylo dosaženo odchovu pod vlastními rodiči, v kleci ptáci na vejcích téměř neseděli. Podložil jsem proto vejce kanárům a ti všechna mláďata s úspěchem vyvedli. Ptáci se naučili brát vaječnou míchanici a kromě zvýšeného množství různých plevelů, ani při úspěšném odchovu mláďat jsem nepodával nic mimořádného. Měl jsem ptáky téměř 4 roky, nějaké jsem odchoval, ale získat další krev se mi nepodařilo. Proto jsem posledních 7 kroužkovaných kusů chtěl vyměnit v Německu za jiné ptáky. Jel jsem se zájezdem na světový šampionát v Pirmasens, ptáky oficielně proclil, vše bylo předem domluveno, ale nakonec jsem měl obrovské potíže, a musel je na místě prodat pod cenou. Cena byla nakonec, na tehdejší dobu, pro mne sice docela slušná, ovšem všechno je relativní. Později jsem se v německém inzerátu dočetl, že dotyčný nabízel jeden jediný kus za cenu, za kterou jsem mu prodal všechny.
Musím pochválit svého bratra, který v lednu 1984 změřil, popsal a zvážil celkem 7 kusů ptáků druhu L. arctoa pustulata a to jak ptáků pocházejících z volné přírody, tak i ptáků odchovaných. Výsledky se poněkud liší od údajů uváděných Clementem. Ovšem ten pravděpodobně uvádí rozměry nominátní formy. Není sice uvedeno, zda jde o rozměry právě této formy, ale co jiného můžeme předpokládat? Průměrné hodnoty změřené bratrem jsou tyto (v závorce údaje Clementa): délka těla 174 mm (neuvádí), délka křídla 100,2 mm (samec 111,5 - 112,5 mm, samice 102 -- 109 mm, u formy brunneonucha samec 114 - 123,5, samice 114,4 - 118 mm, forma tephrocotis samec 102,5 - 109, samice 101 - 104 mm), délka ocasu 71,7 mm (62 - 73 mm bez určení formy), délka běháku 20,1 mm (19 - 21 mm), zobák 12 mm (11 - 12 mm), šířka zobáku 6,9 mm, výška zobáku 7,7 mm, váha 37,7 g (samec 27,4 - 48 g, samice 22,4 - 35 g). Zjistil zúžení, neboli emarginaci, vnějšího praporu na 3. a 4., slabě i na 5. letce. Jako doklad získal celkem 11 kusů vajec, průměrného rozměru 19,63 x 15,56 mm, tvar oválný, barva bílá, povrch po snesení hladký a lesklý.
Nesmírně zajímavý byl tok. Probíhal na zemi. Samice se, mírně prohnutá, otáčela drobnými skoky dokola a samec se spuštěnými křídly kroužil kolem. V druhé části toku se třepotal asi 15cm nad samicí letem, který připomínal poštolku. Po celou dobu zpíval. Třepotavý let trval okolo 10ti vteřin. Potom došlo k páření. Celý rituál se opakoval několikrát za sebou. Samci jsou v době toku vůči sobě nesmírně agresivní a napadají se i přes pletivo voliery, přičemž neustále hledají nějakou skuliny, aby se mohli se sokem definitivně vypořádat. Když jsem jednou byl nucen vstoupit nízkými dvířky do krajní voliéry, využil toho zde umístěný samec, hbitě přelétl k sousedovi a v tom okamžiku se ptáci rvali tak, že vypadali jako opeřená koule válející se po podlaze. Vůbec nevnímali své okolí. Okamžitě jsem je vzal do ruky a bitku přerušil, přičemž oba se náhradně zaštípli do mých prstů. Hnízdo stavěla samice, samce jsem s hnízdním materiálem nikdy nepozoroval. I lichá samice postavila krásné miskovité hnízdo, převážně z kořínků, které uštipovala z obráceného drnu. Bylo umístěno v polootevřené, podlouhlé budce. V mimohnízdní době se chovali vůči sobě snášenlivě i v poměrně malé kleci. Takové chování by odpovídalo poznatkům z přírody, kdy ptáci se zdržují v hejnech. Jejich výskyt v nižších, přístupných polohách však není pravidelný. Někdy se na Kamčatce objevují velká hejna až na mořském pobřeží, aby pak v jiných letech nebyl v těchže místech spatřen ani jediný pták. I proto je ruští chovatelé přiváželi málo, spíše náhodou. Je to škoda. V dnešní době, při nesrovnatelně lepších podmínkách, kdy si můžeme zajistit skutečně kvalitní odpovídající krmení, včetně asi nezbytného karotenu, předpokládám, že výsledky chovu by byly mnohem lepší.