Úsměvy ze ZOO: divadlo

Neznám nic horšího než finanční problémy, stav absolutní nouze, kdy máte dluhy, kam se jen podíváte. 

Stav nutné záchrany

Hrůza vás obchází, když si vzpomenete na výši svého bankovního konta, konta, jež se nalézá hluboce pod bodem vesmírného mrazu. Při jakémkoliv zvuku vám naskočí husí kůže a čekáte, že budete nuceni opustit místo, které zabíráte. A v tomto stavu jsem se nalézal onoho kouzelného léta, o němž vám chci vyprávět.
Byl jsem ředitelem zooparku Čišťanov a tupě jsem hleděl na soupis našich závazků. Jak říkám, jen dluhy, zpustlý park trojúhelníkového půdorysu a zchátralá správní budova středověkého data dokončení. No pravda, byl jsem hrdým majitelem vzácných jelenů milu a ve sklepeních mezi sudy kvalitního vína se proháněl pár hrošíků liberijských. Co ale počít s tou stále se zvyšující cifrou výdajů za krmení a platy zaměstnanců? Jak vyřešit neřešitelné?
Rozhodl jsem se tedy pro malý a snad omluvitelný podvod, kterým jsem chtěl získat nutné prostředky a zachránit tak svou ZOO. Popadl jsem telefonní sluchátko a vytočil číslo přítele ze studií.
“Konstantin Pergl,” ozval se odměřený hlas a já si vybavil jeho tělíčko podobné ležícímu slepičímu vejci, širší než delší.
“Haló, Konti, tady je Šišák,” představil jsem se přezdívkou. “Potřebuju...”
“Čau, Šišáku,” ožil hlas na druhém konci, “jak si žiješ? A kde teď proháníš holky?”
“Později, Konti, teď potřebuju pomoc. Stav nutné záchrany, jestli rozumíš.”
“Jasně, diktuj.”
“Máš ještě kontakty na vysokoškoláky?”
“Jasně!”
“Myslím na černý, zahraniční studenty.”
“Jasně.”

Pár hezkých chlapíků a holek

“Potřebuju pár hezkých chlapíků a holek, nejlíp Afričanů, na takové malé divadelní představení.”
“Ty ses dal na ochotničení?”
“Ne, všechno ti vysvětlím, až přijedeš.” Pak jsem mu upřesnil bližší podmínky a adresu zooparku. Mohl jsem být spokojen, zatím šlo všechno jako po drátkách.
Necelý týden nato vstoupil do mé vlhkem prosáklé kanceláře děda Urbánek, můj věrný pomocník a poradce.
“Dobrý den vynčuju, mladej.”
“Dobrý, dědo,” odpověděl jsem a s úsměvem dodal, “nějaký problém”?
“No to vědí, jinak bych sem nelez.”
Úsměv se mi z tváře vytratil.
“Jak bych jim to řek, mládenečku, venku čekaj ňáky divný lidi a chtěj do divadla.”
“Jak divný? A do jakýho divadla?”
“To je právě to, co já vím, nejbližší je v Mělníku, a voni sou ke všemu takový...” očividně se nemohl vymáčknout, “...no... prostě sou celý to... černý.”
Hned jsem pochopil, že nemluví o zájezdu kominíků, nýbrž o přátelích, které jsem v dohledné době očekával. Ale to už vtrhl do kanceláře obézní chlapík, sotva se protahující ne zrovna úzkými dveřmi. “Ahoj, Šišáku,” halasil, “tak sme tady.”
“Vidím tě, Konti, pojď a posaď se.”
“Tak abych šel, ne?” špitl děda.
“Ale ne, ne, co vás napadá, dědo. Hezky se sedněte a poslouchejte. Tohle je Konstantin Pergl, naše poslední záchrana,” představil jsem bývalého spolužáka. “Přijel k nám, abychom společně postavili na nohy celý tenhle ansámbl.” Vydechl jsem si a nabídl Kontimu cigaretu. “Dědo, sežeňte ve vesnici kozy. Nějak to za...”
“Cože?”
“No obyčejné kozy, bílé, černé, jakékoliv, prostě kozy. Zítra jich tu musí být aspoň deset.”
“Dobrá,” přisvědčil stařík, dobře si vědom, že veškerá odpovědnost padá na mou hlavu.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)