Jak hovoří Slovník cizích slov, jedná se o “stupňovitou (víceúrovňovou) soustavu hodností a hodnot vůbec, posloupnost”.
Hovoří-li se tedy o hierarchii ve smečce (ať už psí či smíšené “lidskopsí”), je tím myšleno rozdělení členů smečky do pomyslného žebříčku - kdo má hlavní slovo a kdo musí poslouchat. Každá smečka (rodina) má svou hierarchii a víceméně rozděleno, kdo o čem rozhoduje. Tak to vnímá i pes. Nikdy nedopusťte, aby pes nabyl dojmu, že právě on je ten jediný správný, kdo v rodině může určovat pravidla a rozhodovat o tom, kdo si sedne do křesla, kdo půjde ven, komu patří ten salám, který při krájení upadl na zem.
Zda ten který pes bude či nebude mít sklony k zaujmutí vůdčího postavení ve smečce (rodině) nezáleží na síle smečkového pudu, ale na osobnosti a míře dominantního chování psa. Dominantní chování se objevuje jak u plemen silně smečkově založených, tak plemen, která po psí společnosti netouží.
Každý jedinec má více či méně vyvinutý smysl pro smečku a potřebu v ní žít. Například zejména severská tažná plemena jsou vyloženě smečková zvířata s jasně rozdělenou hierarchii. Samotu velmi špatně snášejí a jsou šťastní, jsou-li mezi ostatními psy. Přestože i rodina tvoří obrazně řečeno smečku, zmiňovaná plemena upřednostní smečku psí. Více přilnou k ostatním členům svého druhu než-li k člověku (kterého bezesporu také milují).
Hierarchie ve smečce se může během času (s ohledem na stáří a sílu jednotlivých psů) měnit. Psi ve smečce instinktivně vědí, jak se k výše i níže postaveným chovat a jak si to které místo vybojovat i udržet.
S pravidly a chováním psů ve smečce by měl být seznámen každý, kdo si psa chce pořídit. U psů “smečkových” je velmi vhodné při výchově využít obecných pravidel každé smečky. Tyto zákonitosti jsou u vybraných plemen při výchově většinou více platné, než-li motivace pamlskem či hračkou.