Úsměvy ze ZOO: stažená výpověď

“No a teď ty, Konti. Kde máš ty svý borce?” Konstantin se tajemně pousmál, zasunul kraťoučké prstíky do úst a hvízdl. V odpověď na dané znamení se ozval z chodby ruch a shon, načež se v místnosti objevilo sedm chlapců a pět dívek afrického původu.

Dle vašeho přání, vašnosto

“Tady je máš a vzali s sebou i ty své hacafraky. Dle vašeho přání, vašnosto.”

“No a teď můj plán, přátelé,” započal jsem řeč, na níž závisel osud ZOO i můj. “Představuji si to asi tak, naši milí hosté,” ukázal jsem rukou k černošské skupině, “budou tak laskavi a předvedou nám život svého národa, myslím ten pravý, primitivní život nomádských kmenů, a to zde v areálu zooparku.”

Odmlčel jsem se a sledoval tváře přítomných. Afričané to přijali s uspokojením, Konti povytáhl obočí a děda pravil: “A do prr... kýnka.”

“Něco jako naučné divadelní představení, chápete?” Znovu jsem je chvíli pozoroval. “Polovina výtěžku na konto zooparku, druhá půlka vám... tak co, plácnemem si?” Trnul jsem hrůzou, co odpovědí. Nutno však podotknout, že neváhali ani minutu a kývli všichni. Můj nápad ocenil dokonce i děda Urbánek tichými slovy: “To bude kolosální... ale průser.”

Pohostil jsem celé společenství družstevním vínem a v průběhu několika málo dní se nám společnými silami podařilo secvičit úchvatnou podívanou - skupinka černých nomádů, oblečených jen v kožené bederní zástěrky a ozbrojených narychlo vyrobenými oštěpy, putovala po zooparku z jedné části do druhé, pasouce zde svých šestnáct koz všemožných barev i plemen. Stavěli a bourali jednoduchá obydlí a ženy kojily malé dítě, mimochodem nikdo si nepovšiml, že tenhle capart je načerněný vnouček paní Jelínkové, prostě byl to nezapomenutelný zážitek, který se však posledního dne málem zvrhl v malou tragédii pádu jednoho ředitele.

Spusili nebývalý řev

Pečlivě jsem upozornil všechny protagonisty na hrozící návštěvu svých nadřízených a skutečně kolem poledne se dostavila očekávaná delegace. Paní Mráčková ve světlemodrém kostýmku a se silnými brýlemi na očích, inspektor zemědělské správy Kubín a náš roztomilý předseda. Zaujali čestná místa u hlavního tábořiště, aby zhlédli slíbený lov na živého hrocha. Na prostranství se pásal náš pár víno milujících zvířat a v rojnici se k nim blížili černí lovci. Vše vypadalo velice věrohodně. Pouze ale do chvíle, než se jim podařilo uzavřít obklížení. Pak, chtěli snad uctít návštěvu, spusili nebývalý řev, který měl být domorodým zpěvem. A v celém tom reji zůstal klidný snad jedině batolící se vnuk paní Jelínkové. V okamžiku se celé kolbiště změnilo ve změť těl, poněvadž panikařící hrošíci vzali ztečí tribunu pánů představitelů, u níž se rozhodli založit si v malé stružce své kaliště.

Až do té doby se představení líbilo. Když se však tribuna zřítila pod nárazy mohutných těl do bahenní lázně a když začala zvířata značkovat svůj nový revír rychlými pohyby ocásků, jimiž rozpračovala vlastní trus do širokého okolí, považoval jsem celou situaci za ztracenou. Nastal ústup páchnoucích nadšéfů, kteří stáhli mou výpověď nejen díky finančímu úspěchu celé akce, ale převážně pod vlivem silného grogu dědy Urbánka. Jemu vděčím za to, že tak rád vzpomínám na onu část Afriky v malé vsi u Mělníka.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)