Úsměvy ze ZOO: vydří hrad

“Než toho koníka osvobodil, tak od něj dostal co proto a závěrem pěknou pecku do zubů. Takovou, až vlít do vohrady a majznul se do makovice.”

Musíme sehnat veterináře

Teďe promluvil poněkud přidušeným hlasem Prouza: “Je to v loji, šéfe!”
“Co?”
Nadechl se a začal brečet jako malé děcko. “Nohy, šéfe, nohy,” a ukázal na zmítající se hříbě.
“Musíme sehnat veterináře... a doktora,” pravil jsem zlomeně.
“Už sou na cestě, mladej,” špitl stařík, který věděl, co cítím, “volal sem na okres, prej tu hned budou.”
Jen dořekl, zaslechli jsme zvuk motoru a během několika minut se to kolem hemžilo bílými plášti.
Posadil jsem se rezignovaně na zem a tiše se modlil, aby to zvíře přežilo. Nevím, co se tam dělo, jen na to si vzpomínám, jak ke mně přistoupil chlapík se silnými brýlemi a kovově znějícím hlasem mi oznámil: “Pane, to hříbě...” odmlčel se, “...má utrženou zpěnku na pravé zadní a četná další zranění...” znovu vyčkával, snad abych jeho slova snadněji strávil, “mohu pro vás i pro něho udělat jediné...”
“Injekci?”
“Zkrátíme tím jeho utrpení.”
Dobrá, souhlasím” řekl jsem a bylo mi tak, jako by ta poslední služba patřila mně.
Co vám budu vyprávět. Ten den jsem se opil a ještě dnes mi je z celé té záležitosti smutno. Vždyť nejen, že jsme svou lhostejností a nepozorností zničili krásné zvíře, ale tenkrát jsme na dlouhou dobu poškodili jméno našeho zooparku, jméno, které se zrovna stávalo rovnocenným ostatním zoologickým zařízením v republice.

Zvláštní vrtoch architektury

Bylo pár dní po vinobraní, události, jež proslavila Mělnicko v širém okolí. Každoročně k nám láká spoustu návštěvníků, kteří však prahnou nejen po ochutnávce skvělé Ludmily, ale často zatouží i po kulturních zážitcích. K mé velké radosti se mezi ně řadí také návštěva našeho zooparku.
Tehdy ovšem jsem byl kromě zvýšené návštěvnosti potěšen ještě zvláštním finančním příspěvkem ze strany zdejšího zemědělského družstva a stál jsem před otázkou, jak s právě nabytými prostředky naložím. Nabízela se spousta nutností, jako oprava střechy správní budovy nebo dokončení rozestavěného terária, ale mně se zrovna v té chvíli chtělo nesmyslně utrácet a vpravdě jsem nevěděl, za co. Tedy věděl bych, jenže jsem váhal, kterému přání své fantazie dát přednost. A tehdy přišel děda Urbánek: “Dobrýtro, mladej,” pozdravil mě svým osobitým způsobem a ihned přešel k věci, “tak du za váma s takovým malým... jak bych to nazval?”
“No ven s tím,” odpověděl jsem a dál se zabýval svými úvahami.
“No hele, mladej, když máme ty prachy, tak sem si říkal, co takhle udělat něco novýho...”
“Jak novýho?” skočil jsem mu do řeči.
“No, já bych řek, něco pro parchanty. Dyk jich sem chodí nejvíc a přitáhnou i svý rodiče, no a...”
“Jo hřiště?!” protáhl jsem zklamaně.
“Ne,” ohradil se děda, “myslel sem na zvířata. Vědí, mladej, já miluju vydry. Za mejch mladejch let byly u každý říčky a dneska... s lampou bys je hledal.”
“Hm”, zaváhal jsem, “vydry nejsou špatný nápad, ale kam je dáme?”
“Dyk právě, mně se přes noc,” promnul si prsty neoholené strniště na bradě, “vylíh v makovici takovej malej pláneček.” Pak se na mě pousmál a ve stručnosti mi vylíčil celé to své “vidění”.
Slovo dalo slovo a během pár týdnů stál kousek od vchodu zvláštní vrtoch architektury, něco jako zmodernizovaný středověký hrad, či lépe řečeno, jeho zmenšený model. No a v tom podivném sídle ozdobném různými skluzavkami a bazénky, nápaditými akvarijními přepážkami a speciálně řešenými houpačkami, tak tam se proháněl párek vyder říčních a šest štěbetajících tučňáků, společníkem ji byl labutí samec Lojzík, kterého nám přinesl zraněného jeden mladík z vesnice. Nemyslete, spřátelení celé téhle skupiny dalo nepředstavitelnou spoustu práce, která větší měrou připadla na jednu z našich studentek, budoucí ekonomce Zdeňce. Prostě kouzelná cirkusová šou, která se stala středem zájmu ihned po svém otevření a je i dnes obklopena hloučky nadšených diváků, zejména dětí.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)