Můj první odchov papoušků šedých
Reaguji na článek pana Pfeifera z č. 22/2002 a chtěl bych se podělit o zkušenost a první úspěch s chovem papoušků šedých. Jsem chovatel drobných papoušků a počátkem roku 2002 mi kamarád pověděl o chovateli, který prodává pár papoušků šedých. Rád jsem je koupil, protože jejich cena byla velmi výhodná a mým snem je chov papoušků rozšiřovat kvůli jejich kráse a inteligenci.
Pár ze Zairu
Tento pár pochází z odchytu z Konžské rep. a ze Zairu. V naší republice jsou přibližně sedm let. Od předchozího majitele jsem je kupoval s tím, že již měli snůšku dvou vajec, která ale byla čistá. Tomuto tvrzení jsem mohl a nemusel věřit. Když jsem u chovatele viděl jeho chovné zařízení, z mého hlediska bylo nevyhovující. Naopak hnízdní budka, která byla z dutého kmene stromu, se mi velice líbila. Byl jsem moc potěšen, že mi ji majitel věnoval, protože si pár nemusel zvykat na jinou budku. Tato budka potřebovala pár oprav. Dno bylo proštípané, chyběl zde žebříček pro výlez ven a kontrolní dvířka, která jsou nezbytná pro kontrolu hnízda.
Zklamání
Hned zpočátku jsem bral ohled na to, že snad již měli snůšku, proto jsem jim nabídl rozmanitou stravu. Byl jsem zklamán. Papoušci přijímali jen slunečnici (kterou by měli jen v malém množství), dále jen proso a jablka, což mohl být důvod k neoplozené snůšce. Nebyli zvyklí na pestrou stravu, bohatou na vitamíny důležité pro páření, snůšku i odchov. Začal jsem je tedy na tuto stravu navykat. Podával jsem jim směs pro velké papoušky a více zeleně. Domácí vaječnou míchanici, kterou podávám i ostatním papouškům nepřijímali, proto jsem zakoupil na burze míchanici doporučenou chovatelem, kterého jsem tam potkal. Dal jsem se s ním do řeči a naslouchal jeho radám. Radil mi, abych si raději nechal papoušky endoskopovat, bez ohledu na to, co mi předchozí majitel řekl. Mně ale bylo jasné, že doma pár mám. Hned zpočátku bylo zřetelně vidět, jak spolu pár harmonuje a také jsem viděl jejich vzájemné krmení, což pro mne bylo vzácné, jelikož byli velice plaší. Mohl jsem pozorovat jejich chování a naslouchat jejich zpěvu jen za oknem, tak aby mne nezpozorovali a nezalétli se schovat do vnitřní voliéry. (Voliéra má vnitřní rozměr 2 m na 1,5 m a výška 2,3 m. Venkovní výletový prostor má rozměr 3 m na 1,5 m a výška 2 m).
Po návratu z burzy jsem jim nabídl zakoupenou míchanici. Tentýž den 23. 6. 2002 jsem jako už několikrát dříve, chtěl nahlédnout do hnízdní budky, jestli snad není vidět, že by se chystali hnízdit a k velkému překvapení jsem zjistil, že již samice snesla jedno vejce. Viděl jsem, že zakoupenou míchanici začali přijímat. Druhé vejce jsem nalezl 25. 6. Snůšku bylo velice těžké kontrolovat kvůli plachosti páru. Když už se poštěstilo zahlédnout samici venku, abych mohl snůšku lépe a bezpečněji zkontrolovat, jakmile mne uviděla, hned rychle a chytře vlétla do boudy a znemožnila mi nahlédnout do hnízda. Proto jsem kontrolu velmi omezil, aby plachostí samice nedošlo k tomu, že by vejce rozbila.
Radostný obrat
4. 7. jsem s velkou radostí nalezl čtyři vejce. Teď zbývalo doufat, že budou vejce oplozená a samice na nich bude řádně sedět. Velice se mi líbilo, jak se tohoto úkolu pár ujal. Samec často hlídkoval a samici po dobu sezení nebylo skoro vidět, až jsem se bál, že uhynula. Teď víc než dřív bylo těžké nahlédnout do hnízda, kvůli zvýšené plachosti a ostražitosti, proto jsem provedl kontrolu až 21. 7. v poledne. Nic nebylo vidět. Netrpělivý jsem kontrolu ještě večer zopakoval. Bylo zde vidět jen třičtvrtě skořápky. Na 90 % jsem si byl jist, že se již jedno mládě vylíhlo, ale nebylo vidět. Druhý den jsem je zřetelně viděl. Mláďata se líhla asi po 3 - 4 dnech. Stále jsem hnízdo kontroloval a vypadalo, že jsou tam tři mláďata. Až jednou večer jsem dost jasně viděl, že jsou tam mláďata čtyři. Jistě nemusím popisovat, jakou jsem měl radost, ale nebylo vyhráno. Měl jsem obavy, aby všechna mláďata byla dostatečně krmena, proto jsem kontroloval, jestli mají plná volata. Vše bylo v pořádku.
Když bylo nejstaršímu 19 dní, provedl jsem u dvou starších mláďat kroužkování a rozhodl se tato mláďata ručně dokrmit. Tohoto nesnadného úkolu se ujala moje žena z důvodu mého pracovního vytížení. Z knihy Papoušci - umělý odchov mláďat jsme vyčetli vše potřebné. Koupili jsme směs pro ruční dokrmování. Bylo to časově náročné kvůli častému krmení a to i v noci. Svítili jsme jim kvůli stálé teplotě a tak se i v noci dost hlasitě hlásili o krmení. Když bylo nejstaršímu měsíc, zjistili jsme vadu nohy. Na veterině u mláděte našli starou zlomeninu, která již byla špatně srostlá a tvořil se pakloub. Ke zlomenině nejspíš došlo při nahlížení do budky, kdy samice z bázlivosti stoupla mláděti na nohu. Toto mládě jsem daroval kamarádovi. Rozhodl jsem se dokrmit i zbylá mláďata. Ruční dokrmování je náročné, ale je-li chov vaším koníčkem, je zároveň i příjemnou zábavou.
Mláďata jsme úspěšně dokrmili až do jejich úplného osamostatnění. Při umělém dokrmování je zajímavé sledovat, jak den za dnem mláďata rostou a přivykají naší péči, což vedlo k úplnému přilnutí k nám.
K tomuto mému prvnímu chovatelskému úspěchu bych chtěl dodat, že neexistuje přesný recept na chov a u každého chovatele je třeba hlavně trpělivosti, zkušeností a snad i štěstí.
