Rudoušci: 1.díl

Rod Pyrenestes - rudoušek zahrnuje tři druhy ptáků, kteří mají velmi podobnou stavbu hlavy, zobáku a i ve vybarvení jsou si velmi podobní. U dvou druhů (P. ostrinus a P. sanguineus) je shodná i velikost, třetí druh P. minor je menší. Pro svoji velikost (ptáci se zdají na první pohled velmi robustní), velký zobák a i některé další znaky bylo v minulosti jejich systematické zařazení předmětem diskusí mezi zoology - systematiky (taxonomy). Suschkin chtěl pro rudoušky vytvořit dokonce samostatnou podčeleď. Zpočátku byli rudoušci zařazováni mezi pravé snovače - Ploceidae.

Druhy rudoušků

Dnes jsou zařazeni do čeledi astrildovitých - Estrildidae. Rozhodla o tom pravděpodobně i určitá podobnost ve stavbě a velikosti zobáku s některými druhy rodu Erythrura - amada (A. modrolící, A. krátkoocasá, A. královská), se kterými mají velmi podobný i způsob života (i když se rudoušci vyskytují v Africe a amady v Asii a pacifické oblasti). Pro úplnost si zde uvedeme stručné popisy jednotlivých druhů, protože ptáci tohoto rodu nejsou mezi chovateli až tak dalece známí.

1. Rudoušek černobřichý - Pyrenestes ostrinus
Rozšíření: Oblasti a okolí Guinejského zálivu (Afrika) od Ghany a Toga přes Kamerun, Gabun, Kongo, záp. Zair, původně snad až do severní Angoly.
Velikost: d. 12 - 14 cm, kř. 6 - 7 cm, ocas 5 - 6 cm.
Zbarvení: Samec - hlava, přední krk, hruď, boky a svrchní krovky ocasní šarlatově červené. Křídla, hřbet, břicho a spodek ocasu černé. Zobák je modrostříbrný. Samice - červená barva rozložena podobně jako u samce, ale není zdaleka tak intenzivní. Hřbet a spodina těla jsou olivově hnědé. Boky černé. Mláďata - jednobarevně hnědá.

2. Rudoušek karmínový - Pyrenestes sanguineus
Rozšíření: Západní Afrika v okolí Guinejského zálivu od Guinea - Bissau, Guinea, Sierra Leone, Liberie a Pobřeží slonoviny (Cote dÍvoire), místně po Ghanu a Togo, zde se překrývá s rozšířením P. ostrinus.
Velikost: d. 12 - 14 cm, kř. 6 - 7 cm, ocas 5 - 6 cm.
Zbarvení: Samec - totožné s předchozím druhem, ale všechny partie těla, které jsou u P. ostrinus černé, má olivově hnědé.
Samice - zbarvení viz. P. ostrinus, ale boky nejsou černé, jsou olivově hnědé.

3. Rudoušek malý - Pyrenestes minor
Rozšíření: Jižní Tanzanie, Malawi, severní Mosambik (jižně po Beiru). Tento areál rozšíření byl publikován v knize Astrildovití pěvci (R. Vít. 3. vydání 1978). Pravděpodobně ale došlo ke zmenšení areálu jeho výskytu, protože v r. 1999, 2000 jsme tyto ptáky objednávali v Tanzánii, ale bez úspěchu. Lze tedy konstatovat, že s ústupem lesů zhruba na hranici s Mosambikem ustoupil tento druh také. Zde se ještě v nabídkách objevuje.
Velikost: d. 12 - 13 cm, kř. cca 5 - 6 cm, ocas 4 - 5 cm.
Zbarvení: Samec - záhlaví, čelo, okolí oka, příuší, vole a horní hruď jasně červené. Zadní část a strany krku, křídla, spodina a hřbet hnědočerné. Zobák černý. Samice - je zbarvena podobně jako samec, ale rozsah hnědé barvy je větší, červené zbarvení méně intenzivní.

Biotop

Životním prostředím všech tří druhů rudoušků jsou tropické deštné pralesy, vegetace v okolí močálů, bažin a nevysychajících toků řek. Jejich život v přírodě je velmi málo znám, právě díky biotopu, ve kterém se vyskytují. Starší údaje (např. R. Vít - Astrildovití pěvci 1978) uvádějí, že se ptáci (P. ostrinus) vyskytují i na savanách. Novější literatura již tyto údaje nepřebírá (Finches and Sparows). V roce 1997 jsem od svého dodavatele ze západní Afriky obdržel v odpovědi na můj dotaz o výskytu rudoušků (P. ostrinus, P. sanguineus) jednoznačnou odpověď. Ptáci se podle jeho slov velmi špatně chytají, protože se vyskytují pouze v bažinatém nebo močálovitém biotopu. V období dešťů i v zátopových oblastech, odkud se ale velmi rychle stahují do svých původních lokalit. Protože zakrátko po této informaci dorazilo v importu cca 130 - 140 ks rudoušků dílem černobřichých, dílem karmínových, předpokládám, že tento dodavatel věděl o čem mluví.

Potrava

Jejich potravní nároky jsou v literatuře specifikovány semeny s tvrdou slupkou. Z tohoto předpokladu také pravděpodobně pochází jejich rodový anglický název Seed - cracker (což lze přeložit jako “drtič semen”). Tento údaj je také, podle mých zkušeností, nutné poopravit.
Poprvé jsem se s ptáky rodu Pyrenestes seznámil na vlastní oči v roce 1992, kdy jsem měl u jednoho importéra v Německu objednané astrildy horské (Cryptospiza reichenowi) a astrildy pestré (Pytilia melba). Byli jsme domluveni tak, že až tyto ptáky dostane, zavolá a já si pro ně přijedu. Opravdu dodržel slovo a já s kolegou - “droboťářem” jsem pro tyto druhy vyrazil. Ihned po vstupu do prodejny nás zaujalo několik klícek. Byli v nich rudoušci karmínoví. Samozřejmě jsem se po jejich spatření nadchl a i přes fakt, že cestou zpět budu bez svačiny a oběda, obětoval sem pro mne značnou sumu 500 DM za dva páry těchto ptáků. Bohužel jsem v té době věděl o rudoušcích pouze to, že existují. Tudíž jsem si tedy odvezl 4 samce (2 vybarvené a 2 nevybarvené), ale po prvním hnutí emocí a chuti uvedeného dovozce, když ne zákeřně zavraždit, tedy mu alespoň způsobit značnou újmu na zdraví, jsem vystřízlivěl a správně odhadl, že to nevěděl ani on. Proto jsem tuto investici s těžkou duší oželel. Později, když už jsem se zabýval importem, jsem mu i odpustil a dodnes spolu udržujeme přátelské vztahy.

Chov

Po vypuštění ptáků doma jsem samozřejmě tyto doslova klenoty, jak již jejich zjevem, tak i obětovanou částkou, velmi bedlivě pozoroval. Záhy mi bylo jasné, proč byli ptáci držení solitérně nebo maximálně po dvou kusech v malých (bodovacích) klíckách. Já je vypustil do vitríny 120×40×40. Samozřejmě, za necelou hodinu došlo k jejich rozdělení, protože se “rvali jako koně”. To byl první, ten menší problém.
Druhý jsem vypozoroval vzápětí. Ptáci se hnali ke krmítkům ihned, ale neviděl jsem (s vyjímkou několika zrnek lesknice) vyloupaná semena. Nu a nastal problém číslo 2. Co ptákům podat? Ať jsem přemýšlel jak jsem chtěl, stále mi vycházelo, že pokud nezačnou něco brát, budu jim zítra moci podat jenom ruku. Druhý den byl stav stejný a ptáci evidentně hledali něco na zub. Naštěstí pomohla náhoda v osobě kamaráda -- chovatele papoušků, který se přijel na onen “čihošťský zázrak”, jak jsem mu tyto krasavce do telefonu vypodobnil, podívat. I on byl nadšen, ale na rozdíl ode mne nepřestal realisticky uvažovat. Mezi řečí, kdy jsem vysvětloval, že nevím co jim předložit, klidně prohodil, abych to co mají zkusil namočit, protože ten jejich zobák se mu zdá podobný “těm malým barevným potvorám, které jsou támhle ve voliéře” (Amady modrolící) a o kterých z dřívějších návštěv věděl, jak je krmím. Pravda je, že díky “těm malým barevným potvorám” jsem alespoň pro první čas zachránil 4 rudoušky. Jakmile dostali nabobtnalou směs Paddy rýže, lesknice, japonského prosa a loupaného ovsa, doháněli téměř dvoudenní půst.
Ale od slohového cvičení zpět k realitě. Ano, potravní návyky těchto ptáků jsou velmi podobné amadám (modrolícím, zelenoocasým). To vyplývá z toho, že obývají téměř stejný typ prostředí (i když tisíce km od sebe). Tedy ne “drtič semen” s tvrdou slupkou. Nebo možná ano, ale autoři nedodali to podstatné - nedozrálých, tedy ne tvrdých.
Znovu jsem se o tom přesvědčil v roce 1997, kdy jsem obdržel přímým importem ze západní Afriky (Guinea) asi 130 -- 140 rudoušků. Ptáci brali velmi dobře máčenou lesknici, Paddy rýži, ale i senegalské proso v klasech.
Zde jsme si vysvětlili první část problémů s rudoušky, problém s krmením. Tedy se základním krmením. Ze živého dostávali malé množství moučných červů, ale bylo vidět, že toto berou jako náhradu pouze neradi.

Časem se mi dostalo do ruky dvoj nebo trojdílné pojednání o rudoušcích v jednom německém časopisu (díky př. Pavlovcovi), kde byl dokonce založen jakýsi spolek přátel rudoušků (nebo alespoň učiněn pokus o jeho založení) za účelem omezení jejich dovozů do Evropy. Z uvedeného článku vyplývalo, že ztráty jsou vysoké a úspěchy s odchovy velmi malé. Článek správně odhadl, že problém je v jejich krmení a výživě.
Zde bych chtěl vyslovit pouze několik svých domněnek, které mohu potvrdit pouze z části. Zbytek je teorie, která vzešla z diskusí o uvedené problematice s několika odborníky - v oboru výživy - ing. Papežová CSc., veterinární medicíny - MVDr. Huml, chovatelství - př. Pavlovec.
Rudoušci jsou velmi krásní ptáci a snad každého ortodoxního chovatele drobotiny nadchnou. Bylo by potřebné pokusit se zpracovat technologii chovu těchto ptáků alespoň tak, jak je propracována u chovu vzácnějších afrických astrildů. Nebo alespoň modelovat teoretické předpoklady pro jejich dlouhodobější udržení v našich chovech, třeba i bez odchovů. Osobně se mi podařilo udržet dva ptáky 2 resp. 2,5 roku.
Ale domnívám se, že dnes už jsou možnosti na daleko vyšší úrovni a tato doba by šla zdvojnásobit (min. 4 - 5 let). A samozřejmě, čím delší dobu se nám ptáky podaří udržet v zajetí při životě, tím roste šance na jejich rozmnožení. “Droboťáři” si pamatují, že ještě v polovině 90. let 20. století jsme považovali za úspěch udržet při životě ptáky typu astrildů horských, amarantů škraboškových a černobřichých, astrildů rudobřichých, motýlků modrobřichých. Tyto druhy dnes naši chovatelé již dokáží rozmnožovat - amaranty škraboškové a astrildy rudobřiché - př. Mejtský, astrildy horské - př. Gašparík, motýlky modrobřiché - př. Mejtský, Tůma, Frič apod.
Chov těchto ptáků, jeho technologii, se tito chovatelé již naučili zvládnout. Bylo by výborné pokusit se takto zvládnout i technologii chovu rudoušků.