Úsměvy ze ZOO: výprava

Ještě před úspěšnou premiérou jsme však zažili pozdvižení, jež mělo zvláště pro mě nečekané následky.

Slečna studentka

Pozdě večer zabušil na dveře mého malého bytu ve správní budově děda Urbánek. Měl totiž podivný zvyk chodit noc co noc z vesnice, kde bydlel, a obhlížet celý náš areál. Zabouchal tedy a když jsem mu otevřel, vtrhl do místnosti, nic nedbaje na mé rozespalé oči a pomačkané negližé. S hrůzou vyvalenýma očima a jektající bradou, zjevem, který bych u něho neočekával, mi sděloval: “Mladej, mladej, honem, v parku se něco děje!”
“Co?” vyhrkl jsem a pomalu se probíral k plnému vědomí.
“No to já nevím, ale kus vod brány, tam u toho novýho pavilónu...”
“Jakýho pavilónu?!” obořil jsem se a podezíral dědu, že přebral.
“No u toho vodního hradu!”
“A co je tam?”
“Ňáký hlasy a kravál.”
Hodil jsem na sebe jen hnědý pracovní plášť a následoval starého muže. Tmou jsme se prodírali až k nedávno dokončené stavbě a přitom jsem neustále vnímal podivné zvuky, ne nepodobné lidským hlasům. Přidal jsem do kroku, očekávaje hordu vandalů, a zakrátko vyběhl z křovin lemujících pravou stranu vodního hradu. Vtrhl jsem mezi soustavu rybníčků, kde právě se smějící Zdeňka dováděla s oběma vydrami. Honila se s těmi zvířátky, jako by to byly malé děti a ony jí odpovídaly širokou paletou zvuků, vzdechů a zakňučení, čímž vzdáleně připomínaly šveholící babky před samoobsluhou.
“Co je to tady?” křičím, zpola zahalený tmou a jen jsem svou výhružnou otázku dořekl, podařilo se mi uklouznout na jednom z oblých kamenů. Jak jsem se tak poroučel k zemi, tedy vlastně do chladivých vln jezírka, dolehlo ke mně pronikavé zaječení vyděšené dívky, která do poslední chvíle netušila, kým je překvapena a v nastalém zmatku mě s žuchnutím následovala. V krátkém čase jsem uprostřed vodního království svíral v náručí slečnu studentku a odháněl dotírající, ochočená zvířata.
Hodinu nato jsem seděl v mé pracovně a zahříval se pořádnou dávkou horkého punče. Celá událost se nám v teple a klidu místnosti zdála roztomile směšnou a sblížila nás natolik, že se v ZOO slavilo za necelé tři měsíce naše zasnoubení.
Život je krásný, ačkoliv plný trablů, přece jen krásný. Za pouhé dva roky se nám s vynaložením ohromného úsilí podařilo vybudovat v Čišťanově zoologické zařízení na solidní úrovni a zpřístupnit tak lidem v tomto koutě Čech kousek ohrožené přírody. Mně samotnému pak dalo toto místo nejen hodnou a hezkou ženu a práci, která mě baví, ale i roztomilého kloučka, až nebezpečně mi podobného.

Cesta do Turecka

Nedlouho poté, co se nám narodil syn Vládík, byl jsem pozván svým přítelem Jardou Kopečkem, abych se zúčastnil jeho výpravy do Turecka. Tento chlapík snědé pleti a úžasné životní vůle i optimizmu, žil po skončení vysoké školy v nejmenovaném městě na řece Ohři. Vedl zde dům dětí a mládeže, speciálně pak herpetologickou stanici, v níž se mu podařilo mimo jiné i úspěšné rozmnožení chameleonů jemenských. Odchov těchto tvorů byl nesporným úspěchem, už proto, že šlo o odchov v Československu pravděpodobně první. Ovšem nejen to, Jardovi se navíc podařilo vylíhnout i druhou a další generace, což v té době nebylo většinou snadné.
Ale vraťme se k věci samé, “k jádru pudla,” jak říkává děda Urbánek. Jaroslav Kopeček, promovaný biolog jako já, pořádal každý rok zájezdy do různých krajin jižní Evropy, aby tu lovil terarijní zvířata. Společně s ním vyjíždělo množství podobných nadšenců, hadařů a broučkařů, kteří chtěli tak jako já prožít sem tam nějaké to dobrodružství. Chtěli poznat nepoznané.
A souhra náhod tomu chtěla, že se nám právě v té době podařilo s nadlidským úsilím a s vyčerpáním veškerých financí dokončit v Číšťanově skleníky terária.
Sbalil jsem tedy krosnu, políbil ženu a synka a jednoho zářijového rána vyrazil do okresního města, hlásit se k výpravě jako její člen.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)