Náš útulek

Je mi 13 let a mám velice ráda psy. Doma mít psa nemohu a tak navštěvuji kutnohorský útulek. Poznala jsem, co je to agresivita nebo naopak psí láska. Psi jsou prostě úžasná stvoření.

Mé návštěvy útulku

Do útulku chodím už něco okolo dvou let. Vystřídalo se tu spousta psích osobností. Někteří psi tu byli krátce, jiní zase delší dobu, ale určitě se zde měli dobře. Útulek jim zajistí alespoň tu nejzákladnější péči, např. pohyb, zdravou výživu, základní očistu, pravidelné prohlídky od veterináře, ale přece jim mnohé chybí. Jedno z mnoha je láska a pocit bezpečí, kterého mohou dosáhnout jen tam, kde se cítí doma! Vzpomínám na první návštěvu útulku. Byl to takový divný, ale nadějný pocit. Všichni puštění psi mě se zájmem, ale zároveň nejistotou očichávali a vítali mě nejistým štěkotem, ale někteří i zrádným vrčením. Po častějších návštěvách útulku se to ale změnilo. Pokaždé, jak mě psi v dálce spatřili, běhali s radostí okolo plotu a šťastně poštěkávali. Jen jak jsem vešla dovnitř, všichni puštění pejskové se shlukli okolo mě a každý loudil o pohlazení a hru.... Všude kam jsem se ubrala, hlouček chlupatých bytůstek byl mi v patách. Dovolím si popsat pár malých i velkých čistokrevných i nečistokrevných psích osobností.

Pestrý mix psích povah

První zajímavou bytůstkou byl jeden docela starý kříženec (pouliční směs) jménem Tulák. Neměl skoro žádné zuby, jen pár stoliček mu zbylo, zbytek mu stářím vypadal. Byl celkem bázlivý, nikomu cizímu nevěřil, na každého nevrle vrčel a štěkal. I mně dalo docela práce a trpělivosti, než si na mě zvykl. Cíle jsem dosáhla asi po půl roce marného usilování, kdy ke mě beze strachu přišel a nechal se pohladit, ale zatím jen pod krkem. Po hlavě a těle asi až za další tři týdny. Jen pár dní nato, co jsem se s ním spřátelila, našel nový domov.

Dalšími psíky, o kterých vám chci vyprávět, jsou pes Bob a fena Bára. Bob byl robustní kříženec rotvajlera a německého ovčáka, Bára byla německá ovčanda vyššího věku, která měla rakovinu. Spolu tvořili krásnou dvojici a nejlepší přátele. Vodila jsem je oba na vycházku a dalo se jim věřit, že neutečou. Byla to nadmíru chytrá stvoření. Až jednou Bára našla nový domov u hodných lidí… Od té doby to začalo…. Bob byl stále více smutnější a uzavřenější, neměl vůbec náladu si hrát jako dříve. Začal z útulku utíkat vždy, když byl puštěný -- přeskočil plot a toulal se. Permanentně utíkal a nezbylo nic jiného, než ho převést do Kolínského útulku. Následně i on našel nový domov. Byl to bezvadný pes…

Bylo zde také už hodně štěňat. Nejzajímavější byla štěňata - “sedmerčata”, které přivezl nějaký muž (údajně je našel). Skoro všechna byla stejná, černá s bílými flíčky na krku, pacičkách, ocásku, bradičce a čumáčku. Jen jedno bylo celé černé. Představte si, že sedíte na zeleném trávníku a okolo vás usíná hromada krásných kříženečků po únavné bitvě s kusem starého hadru. A takové pocity jsem prožívala já.

Setkala jsem se tu také s několika handicapovanými pejsky. Například starší kříženeček, kterému říkali Dědula. Byl hluchý, ale přesto to byl báječný a hravý pes. A proto brzy našel nový domov. Také jsme tu měli ne moc starého psa plemene akita-inu, který byl slepý. Rád se ale mazlil a rád chodil na procházky. Je to zajímavé, ale i přes svůj handicap byl v útulku jen necelé dva týdny a našel nové majitele.

Jednou k nám do útulku přivezla městská policie beznadějný případ. Byl to pes německý ohař, který byl doslova na kost vyhublý. On snad nevážil ani 10 kg! Pár dní dokázal přežít, ale přestávaly mu pracovat orgány, a tak nezbylo nic jiného, než ho uspat, aby se netrápil.

Roníček

Nyní vám popíšu mého úplně nejoblíbenějšího pejska - Roníčka. V útulku se objevil jako štěně, společně se dvěmi úplně shodnými bratry. Byl to kříženec německého ovčáka. Asi v jednom roce jeho života ho “noví” majitelé vrátili znovu do útulku, že prý se stěhují. Povahově to byl hyperaktivní pes. Pořád by jen běhal a hrál si. Tak jsem si ho půjčila na procházku, aby byla sranda. Potom jsem si ho půjčovala pokaždé, co jsem se dostala do útulku, a tak jsme se do sebe zamilovali. Jednoho dne jsem se s ním vrátila z procházky a v útulku na něj čekali zájemci, že si ho chtějí vzít. Vůbec jsem si to nedokázala připustit. Pořád vzpomínám na ty krásné časy, když jsme byli spolu a na poslední chvilky, co jsme se viděli. Ti lidé ho uvázali na vodítko a chtěli odejít, zatímco já jsem stála uprostřed dvorku v úzkosti. On, můj Roníček, vůbec nechtěl vyjít z vrátek. Čekal na mě. Když jsem přišla k vrátkům, on se mnou šťastně vyběhl a štěkl v domnění, že jde se mnou na procházku. Tu ti lidé ho proti jeho vůli dali do auta a pomalu odjížděli. Roníček vyskočil vzadu na okénko a beznadějně štěkal, kňučel, pacičkou škrábal na okno a koukal na mě. Na ten poslední pohled nezapomenu nikdy. S Roníčkem jsem poznala, co je to opravdová psí láska a přála jsem si, aby to nikdy neskončilo.

V útulku by určitě každý člověk poznal, že pes je opravdu nejlepší přítel člověka. Nikdy v životě nebudu toužit po krásném čistokrevném psu. Až budu moci, pořídím si nějakého kříženečka z útulku, protože je to jedinečná psí osobnost, která neexistuje v druhém vydání. Navíc vám bude mnohem vděčnější za nový domov, a lásku, kterou mu dokážete určitě dát, vám dvojnásobně vrátí.