Římská jízda

Po celou dobu vývoje antických civilizací měli koně důležitou úlohu nejen jako dopravní prostředek, ale i jako součást armády. Velká seskupení jízdních vojáků, vyzbrojených meči, kopími či luky a šípy, byla známa především v armádách perských, arabských a čínských. U Římanů sloužili jízdní vojáci především jako doplněk pěších legií. Po celou dobu trvání římské říše byla hlavní silou pěchota.

Jízda sloužila převážně k průzkumu, chránila boky pěších legií při bitvě a v neposlední řadě se účastnila pronásledování prchajícího nepřítele. Z počátku Římského státu měla jízdní jednotka pěší legie 330 jezdců. Postupem doby se stále zvětšovala, až v dobách Caesarových dosahovala velikosti několika tisíc, převážně spojeneckých jezdců.

Koně

Římané nepatřili ke špičce v chovu koní. Rádi si najímali spojenecké vojáky jako jízdní vojsko. Nejčastější plemena koní ve starověku ukazuje následující tabulka:
Arabské - výška - 144 až 154 cm; 360 až 450 kg
Andaluské - (španělští koně) 154 cm
Connemarský pony - 124 až 144 cm
Spanish - Barb - 135 až 144 cm; 360 až 440 kg
Welšský pony a Cob předřímský chov - pod 152 cm
Mongolské - 127 cm
Exmoorský pony - nejstarší britské plemeno pony - 114 až 125 cm; průměrná váha 320 - 360 kg
Dalský pony - 144 cm

Fríské plemeno, často využívané římskou armádou, jedno z nejstarších domestikovaných plemen v Evropě; 152 cm

Výstroj a výzbroj

Přestože v některých historických filmech vidíte římské vojáky jezdit v klasickém sedle, není to bohužel pravda. Římané totiž sedlo, tak jako ho známe z moderní doby, neznali. Nepoužívali ani třmeny. Na hřbetě koně byla silná vlněná deka a na ní kožené sedátko bez třmenů (viz obrázek), pod břichem koně sepnuté řemenem. Uzdu používali jednoduchou.
Výstroj jezdců se v průběhu let částečně měnila. Nakonec se ustálila na jednoduché drátěné košili (Římané jí dávali přednost před prsním pancířem, tak oblíbeným například u Peršanů), ramena a část hrudi chránil plátkový pancíř, chrániče holení, přilba s chráničem tváře, dlouhé kopí zvané pilum, lehký kulatý štít (někdy též oválný nebo šestiboký) a dlouhý meč.

Složení

Základním stavebním kamenem jízdních jednotek byla tzv. Decuria. Skládala se z deseti mužů a velitele (Decurio). Pohybovala se ve dvou řadách po pěti mužích, velitel byl na úrovni první řady vpravo. Za přesunu se Decuria pohybovala ve dvou řadách po pěti mužích za sebou.
Větší jednotkou byla Turma. Tvořily ji tři Decurie, celkem 33 jezdců. Při bitvě byly Decurie v Turmě postaveny vedle sebe v řadách, za přesunu se pohybovaly za sebou. Z deseti jednotek Turmae byla vytvořena Ala (křídlo - wing), která byla hlavní jízdní jednotkou každé pěší legie. Před bojem se řadila po pěti Turmách ve dvou řadách za sebou. Velitel jednotky Ala byl vzadu za středem sestavy.

• Římané sedlo, tak jak ho známe dnes, neznali. Používali kožená sedátka, připevněná řemenem pod břichem koně. Třmeny také nepoužívali.

Po reformě legií, kterou kolem roku 104 př. n. l. provedl Gaius Marius, se začal počet jízdních jednotek zvětšovat. Počet Turmae v Ala se zvětšil na 16, takže křídlo mělo celkem 528 mužů. Jízdní legie se skládala z deseti křídel Ala, což je 5280 mužů. Takto velká jízdní jednotka sloužila k podpoře více pěších legií.
Zvětšením počtu jezdců v jízdní legii se zvětšila i šířka bitevní sestavy. Zatímco před reformou legií zabírala bitevní formace, složená z pěti legií a dvou jízdních křídel šířku asi 1800 metrů, po Mariově reformě měla šířku přes 2400 metrů. To umožňovalo pružně měnit taktiku během bitvy a lépe obkličovat křídla nepřítele.

Taktika

Hlavní údernou silou římské armády byla vždy pěchota. Sevřené tvary římských legií po staletí drtily své protivníky a svým věhlasem a úspěchy napomáhaly k rozkvětu a rozmachu říše.
Jízda byla zařazena do tzv. pomocných (Auxiliary) sborů. Měla za úkol chránit křídla pěších legií při útoku před nenadálým přepadem protivníka.
Sloužila k obchvácení nepřátelských sil a útokům do jeho týlu. Po rozprášení nepřátelských vojáků jízda pronásledovala prchajícího nepřítele.
Za pochodu jízdní jednotky sloužily především k průzkumu pochodové trasy a zabezpečení pochodové sestavy legií před nenadálým útokem ze zálohy apod.

V římské jízdě sloužili především spojenečtí vojáci -- Galové, Španělé nebo Numiďané. Jejich velitelé však byli vždy Římané, pro které byla služba v armádě (jezdectvu) přípravou na politickou kariéru. Z osvědčených velitelů se stávali senátoři, prefekti, prokozulové a pod.
(převzato z časopisu Český reiner)