Úsměvy ze ZOO: město Adana

Naším prvním cílem a vlastně výchozím bodem celé turecké expedice bylo město Adana, které leží v centru pobřežní nížiny, v provincii Čukurova. 

Hřbitov

Dorazili jsme sem zvečera absolutně vyčerpáni několikadenním cestováním v zájezdovém autobuse. Ten zastavil na okraji křovinatého lesa a “vyplivl” nás, abychom se utábořili. Několik přátel stavělo stany, někteří se jen tak protahovali a rozhlíželi. Jeden z nás byl ovšem natolik nabitý energií, že nevydržel a vyrazil ke vzdálenému hřbitůvku, aby zde uskutečnil první sběry. Byl to Zdeněk Mecháček, silně korpulentní muž s jemným kartáčkem nedorostlého knírku pod nosem. Mechák jsme mu říkali, nebo také prostě Brouk. Vždyť jeho největší láskou byli střevlíci a nemohl chybět na žádné z výprav Jardy Kopečka.
Jelikož nevlastním stan a plánoval jsem spát volně, pod širým nebem, a protože na mě ve chvíli všeobecného zmatku dolehla nuda, rozhodl jsem se připojit ke vzdalující se postavě.
Prodrali jsme se mlčky sporným porostem macchií a vešli do uspořádaných řad bavlníků. Slunce vytvářelo rudý závoj na západě a hrozilo blízkostí černé noci. Kam jen oko dohlédlo, všude se rozkládaly plantáže bavlníků a citrusů a my se plížili co noha nohu mine k rozbořeným zdem pohanského pohřebiště.
“Opatrně,” promluvil Zdeněk, “hlavně potichu a opatrně.”
Domníval jsem se, že nechce vyplašit případné úlovky. On však, vědom si mé nezkušenosti, zakrátko dodal: Musíš dávat pozor, aby nás nikdo neviděl.”
“Proč?” vyhrkl jsem.
“Hřbitov... rozumíš?” Kdyby nás chytli, je to pro ně snesvěcení a věřím, že by nás nejmíň zaživa rozčtvrtili.”

Ráj

Pochopil jsem, ale to už se před námi otevřela travnatá zahrada plná podivně stojících kamenů. Vypadalo to jak patníky u silnice, ale všechno zde bylo nějak neuspořádané.
Šero ovšem pomalu přecházelo v černou tmu a nám se ztratil veškerý výhled. Brouk vydoloval z torny ohromnou baterku a hlučným cvaknutím ji uvedl v chod. A pak se nám v tom úzkém pruhu jasného světla otevřel doslova průchod rájem. Neumíte si představit hemžení všech těch tvořů, kteří tu pobíhali, hrabali a lomozili, bojujíce svůj každodenní zápas o přežití. Kolega Mecháček zavýskl až příliš hlasitě a vrhl se vpřed. V rukou měl objemnou nádobu se smrtícím etylacetátem a ostrou entomologickou pinzetou doslova kmital mezi povrchem země a hrdlem smrtičky.
Okamžik jsem postál a pak se, vyzbrojen svou svítilnou, vydal mezi kamenné mohyly. Ráj. Prostě jedním slovem RÁJ.
Odvalím první balvan a spatřím otevřenou tlamku hada, který se na mě dívá vyplašenýma očima. Navlékl jsem si v rychlosti koženou rukavici, jen tak pro jistotu, a připravil plátěný sáček. Rychlým chmatem jsem uchopil zvířátko uprostřed těla a pohlédl na tu nádheru. Byl to kolem jednoho metru dlouhý exemplář hlavatky Telescopus fallax a než se stačil vzpamatovat, byl uvězněn v pevném sáčku. Ale to už započala opravdová herpetologická žeň. Za půldruhé hodiny, při které jsem se značně zapotil, měl jsem naloveno šestnáct živočichů v šesti druzích. Nemohl jsem se vzpamatovat, ale zároveň mi bylo jasné, že musím s odchytem skončit, jinak bych obsadil všechny sáčky a nádoby určené ke čtrnáctidennímu pobytu a dál bych nemohl dělat nic jiného, než jen krmit a strachovat se o přežití těch krásných tvorů, kteří mají zabydlit nádrže číšťanského terária.
Rozhlédl jsem se, abych našel přítele a vrátil se s ním k našim druhům. “Zdeňkůůů... ů!” vykřikl jsem a začal se nadechovat k dalšímu výkřiku, když tu se na mě vrhla obluda vážící snad půl tuny a zakryla mi masitýma rukama obličej.
“Psst,” zaslechl jsem a pak mi pomalu docházelo, že tenhle hrozný kytovec nadlidských rozměrů je Zdeněk Mechák.
“Mlč,” šeptal a drtil mi kosti v těle svou hroší vahou. “Mlč, jsou tady.”
“Kdo?” podařilo se mi špitnout mezi jeho špinavými prstíky.
“Turci,” a pak mě popadl za límec a vláčel mě cestou necestou až za zeď hřbitova. Tam odhodil své břemeno, čímž jsem se s hrozným žuchnutím ocitl na zdejší červené půdě zvané terra rosa, mimochodem dnes dosti blátivé.