Hýl dlouhoocasý - Uragus sibiricus

Prvně popsán jako Loxia sibirica Pallas, 1773, Reise versch.Prov.Russ.Reichs, 2, str.711.

Jedním z nejhezčích a nejzajímavějších ptáků, kteří k nám začali koncem sedmdesátých let přicházet z Ruska, je bezesporu hýl dlouhoocasý. U nás se vžilo pojmenování převzaté z ruštiny a mezi těmi, kteří ptáky znají se běžně hovoří o uragusovi. Hned jak jsem tyto ptáky poprvé uviděl, začal jsem se o ně zajímat a snažil jsem se je získat, což zase nebylo tak jednoduché, protože zájem o ně byl veliký. Bylo zajímavé pozorovat, jak i v dobách reálného socializmu platí základní ekonomické zákony. Především zákon nabídky a poptávky. Protože nabídka byla omezená, cena šla bleskově nahoru. Sestavit proto nějaký chovný pár bylo obtížné. Někteří ptáci byli po dlouhodobé cestě v nedobrém stavu a přes veškerou péči nakonec uhynuli. Neuměli jsme dobře rozeznávat samce od samic a neznali dobře jejich zvyky, přesto se nakonec podařilo ptáky odchovat. V jednu chvíli jsem měl tak dobré výsledky, že jsem dokonce uvažoval o tom, že bych se na tyto ptáky specializoval. Měl jsem dokonce sestaven jakýsi chovný kmen, ale dopadlo to docela jednoduše. Do voliéry se mi dostala kuna a sežrala to všechno. A tak mi zbyly jen vzpomínky. Protože jsem byl asi prvním, komu se u nás podařilo tyto ptáky odchovat, chci se o své poznatky podělit, neboť existuje určitý předpoklad, že je u nás opět o ně zájem.

• hýl dlouhoocasý - Uragus sibiricus sibiricus - samec

Jsou to ptáci pro nás exotičtí, přesto tak zcela exotičtí nejsou, protože přírodní podmínky ve kterých žijí, jsou podobné těm, jaké máme u nás doma. Největší jejich výhodou je ta, že je můžeme celoročně držet ve venkovních voliérách, nemusíme jim topit. Tím pádem i jejich hnízdní sezóna kopíruje naši přírodu. Zdálo by se všechno jednoduché, ale není. Tento hýl je v první řadě ptákem tažným, i když jeho tah není tahem na tak velké vzdálenosti a není tak cílený jako u některých evropských druhů. Je to spíše potulka jižním směrem, čím severnější je populace, tím je tah pravidelnější a delší. K nám ptáci přicházeli nejspíše z Kazachstánu, kde se v okolí Alma-Aty údajně v zimě vyskytovali pravidelně. Venkovní voliéra pro jejich chov nemusí být příliš veliká, sám jsem měl jednotlivá oddělení výšky 2 m, šířky 1 m a délky asi 2,5 m. V každém byl hustý keř. V současné době, zvláště v okolí měst, musíte mít ovšem voliéry skutečně pevně stavěné, s hlubokými základy a s dvojitým pletivem. Kuny jsou dnes snad všudypřítomné a dokáží ulovit a sežrat ptáky i přes jednoduché pletivo voliéry. Loví hlavně za soumraku či za svítání. Ptáky ve voliéře vyplaší, ti se posadí na pletivo a jelikož vidí za šera hůře nežli kuna, jsou pak snadným úlovkem. Kuna se dokáže dokonce i podhrabat. Tedy pozor.

První pár, který se mi podařilo sestavit, byl umístěn v méně vyhovující voliéře, byl tam sice jeden vzrostlý keř černého bezu a pámelníku, ale ptáci měli výhled na celý zbytek zahrady a zřejmě jim umístění neposkytovalo dosti klidu. Pozoroval jsem samici dalekohledem, jak se snaží stavět hnízdo. Bylo to neuvěřitelné, ale ignorovala všechna připravená vhodná místa a nosila neustále hnízdní materiál tam, kde nikdy nemohla hnízdo postavit. Proto jsem drátěný kanáří košíček vystlaný trochou sena posunoval vždy na místo, kde se snažila sama stavět. Až asi po týdenním vzájemném souboji přijala moji nabídku a hnízdo dostavěla. Ten rok jsem se dočkal dvou mláďat. Na zimu jsem samce vzal domů a samici ponechal ve venkovní voliéře. V polovině dubna příštího roku jsem jej opět vpustil k samici. Chyba! Naštěstí jsem to udělal v sobotu, kdy jsem byl doma. Samice začala samce pronásledovat a intenzivně napadat. Byl to její revír a on byl vetřelec. Naštěstí jsem si toho všimnul a zjednal nápravu. Samici odchytil a vzal ji domů, samce jsem ponechal ve voliéře. Po týdnu jsem pokus opakoval a bylo všechno v pořádku. Je to modelová situace jaká je v přírodě. První se po zimě na hnízdiště vracejí samci a obsazují hnízdní revíry a až po nich se vracejí samice. Musíme tedy na jaře do voliér vpouštět nejprve samce a až asi s týdenním zpožděním samice. To je první předpoklad úspěchu. Ptáci nemají rádi ve svém okolí ani jiné ptáky, já jsem měl například spolu s nimi hýly šedavé a zvonky. Nedělalo to dobrotu. Proto jsem přemýšlel, jak prostor voliéry rozdělit vhodně na jednotlivé “byty”. Vzpomněl jsem si, že kdysi vyšel ve věstníku “Exotář + kanárkář” článek o pokusech nějakého japonského chovatele, který se snažil docílit odchovů kanárů ve společné velké kleci. To nefunguje, protože Kanár je právě tak ptákem, který brání svoje teritorium, jako jsou i tito hýlové. Jakmile jsou kanáři ve společné kleci, máme tam jen nekonečné bitky a ptáci nehnízdí. Nakonec chovatel dokázal nemožné a to prostým způsobem. Na velkou klec zavěsil zvenku menší klece a do těch teprve jednotlivá hnízda. Kanáři začali bránit každý svou menší klec a hnízdění proběhlo úspěšně. Postupoval jsem stejným způsobem. Vyrobil jsem z krajinek jakýsi posed s jednotlivými “sedátky” tak, aby ptáci na sebe neviděli a celému monstru vévodila klec z králičího pletiva, s dvířky a několika malými vletovými otvory, z nichž jeden byl na spodní straně, přímo pod hnízdem. Hnízdo bylo zavěšeno v klidném koutě, shora chráněno prknem, okolo naaranžováno větvičkami se suchými listy. Samice jej přijala téměř okamžitě a odměnou za zvýšené úsilí bylo 5 pěkných mláďat. Hýlové šedaví měli asi metr od tohoto místa svoje hnízdo v podobném, ale menším monstru vyrobeném z bezinkových prutů navlékaných na drát. Samice hýla dlouhoocasého nejprve dostavěla hnízdo z kořínků nastříhaných z vyrytého drnu a suché, krátké trávy. Vystláno bylo vlnou ze staré deky. Vejce byla modrozelené barvy, tak jako jsou vejce naší pěvušky modré, rehka zahradního nebo bramborníčka hnědého, na tupém konci bylo však něco málo tmavých teček. Mláďata byla krmena převážně rostlinou potravou, naklíčeným zrním, zeleným krmením, různými trávami a větvičky s květy, pupeny a mladými lístky. Podával jsem sice i něco moučných červů, ale nepamatuji se, jestli je vůbec brali. Krmeni byli kanářím zobem, drcenou slunečnicí a semencem, ale i prosem a krmením pro exoty. Koncem léta brali horlivě měkké klasy kukuřice. Jejich specialitou jsou ovšem pupeny keřů a stromů. Během zimy jedna jediná samice prakticky sežrala ve voliéře dva keře, které jsem musel na jaře znova vysadit. Jejich chov mi nepřipadal nijak těžký, když jsem odhalil odlišnosti, na jaké nejsme zvyklí u běžných exotů. Jak jsem již řekl, skončil jsem na kunách.

• hýl dlouhoocasý - Uragus sibiricus sibiricus - samice

Určité obtíže pro chovatele může znamenat nejisté určování pohlaví. Na první pohled by se mohlo zdát, že neexistují žádné problémy. Samec je přece červený a samice jakoukoliv červenou barvu postrádá. Omyl. Samec je v zimě jen málo červený a pokud přepelichá v zajetí, není červený vůbec. Portrét takového samce máme na obrázku. Potom se musíme pozorně dívat na tváře ptáků. Samci mají tváře bělejší a samice mají od koutků zobáku směrem dolů tmavé vousy, které jsou však někdy jen málo znatelné, ale většinou bývají naštěstí dosti výrazné. Chce to jen trochu cviku.

Hýl dlouhoocasý je obyvatel Dálného východu, kde žije v nevysokých polohách především v houštinách a keřovitých porostech v okolí řek. Na jižní Sibiři jej najdeme směrem od západní oblasti jeho rozšíření, kterou tvoří linie Surgut na Obu, Uvat a Tobolsk na řece Irtyš, Novosibirsk. Dále jde linie jeho rozšíření směrem k jihozápadnímu Altaji. Na sever je rozšířen po Surgut, Jenisejsk a střední tok Angary. Na východní straně Bajkalu je od jeho jižní části rozšířen podél hranic Ruska až po břehy Japonského moře. Na Sachalinu a Kurilských ostrovech. V severním Mongolsku se s ním ještě setkáme, potom oblast jeho rozšíření obkresluje Gobi, kde se pochopitelně nevyskytuje. V severozápadní Číně, jižně od Gobi jej opět najdeme. Je to však poněkud jiná zeměpisná forma, o něco menší a samci jsou poněkud tmavší.

• hýl dlouhoocasý - portrét nevybarveného samce

P. Clement popisuje tyto zeměpisné formy: Uragus s. sibiricus - rozšíření, jak již bylo popsáno, jižní Sibiř, severně asi po 59° severní šířky. U.s. ussuriensis - podél toku Ussuri a Amuru okolo 50°severní šířky, střední Mandžusko, severní Korea. U.s.sanguinolentus- Sachalin, jižní Kurilské ostrovy, severní Japonsko (Hokaidó). U.s. lepidus - severozápadní Čína. (Čínská pojmenování se jen obtížně přepisují).

Zatímco v našich chovech se objevoval prakticky jen v nominátní formě, na západ Evropy byl dodáván téměř výhradně z Číny, tedy forma lepidus. Tato forma má být výrazně menší, podle mého mínění ne natolik, aby šlo o spolehlivý rozpoznávací znak. Snad jen v tom případě, pokud bychom měli ptáky vedle sebe a mohli je tak porovnávat. Tato čínská forma má být také poněkud tmavší, zvláště na zádech, poněkud jiného tónu červené barvy a má mít rovněž tmavší loketní letky, takže celé křídlo je tmavé, zatímco sibiricus má mít na konci složeného křídla světlé pole. Protože v době, kdy jsem ptáky fotografoval, jsem neměl tyto skutečnosti dostatečně nastudované, nejsou tyto znaky na fotografiích zcela zřetelné. Samice je ve stadiu přepeřování, což je vidět nejlépe na ocase a také ji chybí některé loketní letky, což znaky poněkud zkresluje. Přesto se domnívám, že tyto obrázky mohou být dobrým vodítkem.

• hýl dlouhoocasý - Uragus sibiricus lepidus (?)- samec

V poslední době jsem opět zachytil nějaké inzeráty, kde byli tito ptáci nabízeni. Neváhejte, je to dobrá investice.