Rosely chovám téměř třicet let v různých druzích a ve více párech. Ze všech příhod, které se mi s těmito ptáky přihodily, je nejzajímavější příběh v...
Rosely chovám téměř třicet let v různých druzích a ve více párech. Ze všech příhod, které se mi s těmito ptáky přihodily, je nejzajímavější příběh velkého samce, kterého jsem získal v roce 1984. V té době jsme s mým otcem úspěšně odchovávali tyto krásné papoušky od tří chovných párů. V roce 1992 jsem zůstal na chov sám, táta mi zemřel. Chov jsem musel omezit a z těchto tří párů zůstal pouze jediný, právě s tímto velkým samcem, který byl největší a nejkrásnější. Pár pokračoval další tři roky pravidelně v odchovech 4 - 5 mláďat, jak naprogramovaný stroj. V roce 1994 jsem však přišel o samici. Ráno jsem ji nalezl na zemi mrtvou bez sebemenší známky zranění či vyhubnutí. V krátkém čase jsem si opatřil samici novou. Byla drobnější, ale kamarádem velmi vychvalovaná. Její pověst se naplnila beze zbytku. Další tři chovné sezóny byly stejně pravidelné a bezchybné a v budce bylo vždy 5 - 6 mláďat. Byla to neúnavná dělnice. Koncem roku 1997 jsem získal od kamaráda, který končil s chovem, samici, která byla odchována od druhého páru v mém chovu v roce 1991. Byla nádherná, s přesně zaříznutou náprsenkou, veliká jako samec. Rozhodl jsem se, že to bude nádherný pár a drobnější samici jsem nahradil touto krasavicí. Nestalo by se tolik, kdybych ji nedal “z baráku” ke kamarádovi. To vše v listopadu 1997. Přišlo další jaro. Celou tu dobu oba ptáci seděli každý na opačném konci voliéry, jeden si druhého nevšímal. Čekal jsem pravidelný a bouřlivý tok samce s roztahováním ocasu do vějíře a zvedáním ramínek křídel, ale ono nic. Seděl pořád jako zmoklá slepice a na milostné hrátky neměl ani pomyšlení. Při mých občasných návštěvách u nového majitele mé malé roselky, jsem si postěžoval: “To jsem ale blbec, já dám takovouhle dělnici pryč a mám sice nádherný pár, ale budu na něj asi jen koukat, a mláďat se nedočkám.” Kamarád na to odvětil: “Ty máš ale kliku. Za dvě hodiny přijde člověk, který si má tu tvoji roselku ode mne vzít. Mně je jedno, kterou mu dám. Chyť si ji do přepravky, přines krasavici a máš ji zpátky.” Nelenil jsem a konal jsem vše. Co jsem si představoval, se během krátkého času naplnilo. Jakmile jsem roselku vpustil po čtyřměsíční přestávce zpátky k jejímu samci, následovalo bouřlivé přivítání. Tokání radostí, že se vrátila, nebralo konce. Ocas do vějíře a zvedlá ramínka křídel přeměnili “zmoklou slepici” ve starého harcovníka. Vše se vrátilo do starých kolejí. Bylo to až dojemné. Známá budka byla okamžitě kontrolována a upravována, krmení z volátka a následná snůška vajec, která byla z minulých let obvyklá, následovala. Jedna chyba se však přece jen stala. Asi z nadrženosti, jak roselka padla do budky a dala málo příležitosti svému partnerovi, byla celá snůška neoplozená. Nezbylo mi než čistá vejce odebrat ve víře, že dojde ke druhé snůšce. Nezmýlil jsem se, tentokrát pět oplozených vajec a pět k samostatnosti odchovaných mláďat, vše bylo ve starých kolejích. Radost však trvala pouze jeden rok. Během následující zimy se u drobné roselky projevily nápadné vady v koordinaci pohybu a rovnováhy. Na jaře tok probíhal normálně, ale zřejmě díky nemoci samičky, byla celá snůška neoplozena. Ke druhé snůšce nedošlo. Konec se neodvratně blížil. První mrazy dokonaly, co nemoc začala. Jednoho mrazivého rána seděla samička schoulená na zemi. Ani přemístění do karantény nezabránilo jejímu úhynu. Samec pískal, volal ji, ale marně. Ve svých 17 letech zůstal opuštěn a sám. Poslední pták, který pamatoval mého tátu. Hned jsem mu slíbil, že se po nějaké pěkné partnerce poohlédnu. Příští setkání chovatelů však nenabídlo nic lepšího než krásnou, silnou a barevnou samici, která měla jedinou chybu, vylíhla se před deseti měsíci. Říkal jsem si: “Je rozdíl 17 let mezi partnery příliš? Následující sezónu nemohu nic očekávat.” Prodávající mě ujistil, že má rosely tak dlouho jako já, a že ručí za to, že již první sezónu jeho ptáci hnízdí. Byla moc pěkná, a tak jsem ji koupil. Po vpuštění k samci jsem byl raději nějaký čas pozorný a sledoval, jak se ptáci budou chovat. V minulosti se mi totiž stalo, že samec rosely svoji novou partnerku zabil. Ale v tomto případě bylo vše jinak. Samec se před ní začal naparovat a roztahovat ocas a třetí den jsem viděl, jak novou samičku krmí z volátka. Brzy začala navštěvovat stejnou budku jako její dvě předchůdkyně. Počátek snůšky vzbudil mé očekávání, zda vejce budou oplozena. Za celou dobu, kterou rosely chovám, se mi nikdy, na rozdíl od ostatních ptáků, nepovedlo vidět rosely při páření. Celá snůška čítala sedm vajec. Jedno neoplozené bylo odstraněno. Při odebírání tohoto vejce jsem zjistil, že jedno ze zbylých vajec je propíchnuto, asi drápkem samice. Chvíle přemýšlení zda dírku zalakovat, či se do něj podívat. Zvítězila zvědavost. V otevřeném vajíčku plaval malinký tvoreček, na němž jsem rozeznával hlavičku se zobáčkem a nožky. Už jsem věděl, že jsem měl dírku zalepit. Z ostatních vajec se vylíhla pěkná a silná mláďata, která byla samicí výborně krmena až k úplné samostatnosti. I po tak dlouhé zkušenosti s tímto druhem papoušků jsem byl velmi mile překvapen, že dvanáct měsíců stará samice takto perfektně odchovala početné hnízdo mláďat. Jak je vidět, ani velký věkový rozdíl mezi těmito papoušky není překážkou k snadnému spárování.
Můj velký roselí samec během svého života tři samice přijal a spářil se s nimi. Čtvrtou, která byla v pořadí nabízení třetí, však přijmout nechtěl. Při mládí jeho současné “manželky” jsem opravdu zvědav, kolik let vydrží jeho plodnost a jak dlouho mne můj pamětní pták na mého otce bude dělat ještě radost svou stále výbornou kondicí i vzhledem.