Tarpani
Většina koní, která nás dnes obklopuje, mají jedno společné a tím je jejich prapředek neboli kůň, ze kterého byli vyšlechtěni. Původně byli nazýváni...
Většina koní, která nás dnes obklopuje, mají jedno společné a tím je jejich prapředek neboli kůň, ze kterého byli vyšlechtěni. Původně byli nazýváni pouze divokými koňmi, ale až v pozdější době se vžilo jméno Tarpan, které se k nám dostalo pravděpodobně z východu. Tarpany lze rozdělit na stepní, kteří žili na rozsáhlých stepích území východní Evropy, zatímco lesní žili v lesnaté krajině severní a západní Evropy. O Tarpanech lesních se dochovaly písemné doklady již z počátku prvního tisíciletí našeho letopočtu. Týkala se Tarpanů žijících na severu Evropy, tedy i na našem území.
Lesní Tarpani byli postupem civilizace vytlačováni ze severní Evropy již ve středověku. A již ve třináctém století byly vedeny záznamy o místech, kde se lesní Tarpani vyskytli naposledy. Jejich posledním útočištěm se stalo území Litvy a z části také Polska, kde se vyskytovali až do devatenáctého století. Bohužel, jejich vyhubení nezabránilo ani to, že byli chráněni a zakládaly se pro ně rezervace.
Protože poslední stepní Tarpan vyhynul na počátku minulého století, dochovalo se nám mnoho písemných záznamů a dokonce i několik fotografií. A jak vlastně takový Tarpan vypadal? Jeho výška v kohoutku nepřesahovala 135 cm. Tělo pokrývala myškově šedá barva. Kolem huby a spodní část těla byla světlejší. Hřbet byl lemován takzvaným úhořím pruhem a na končetinách u zápěstního a hleznového kloubu byly příčné černé proužky. Hříva a ocasní žíně měly černou barvu. Hlava byla krátká s plochým čelem a širokým nosem. Malé a špičaté uši ji skvěle doplňovaly. Úzký a vysoko nasazený krk byl doplněný krátkou stojatou hřívou. Tělo bylo posazeno na tenkých nožkách, jež měly vyvinuté takzvané “kaštany”. Ocasní žíně byly krátké a sahaly pouze po hleznový kloub.
Tarpani byli loveni a ochočováni. U ulovených hříbátek se postupovalo tak, že se dávala k výchově domácím kobylám a tak si zvykla také na každodenní styk s člověkem. Zatímco starší koně se zavírali do ohrad. Ohrada musela být dost veliká, aby si koně mohli udržovat dostatečnou vzdálenost od lidí a necítili se tak jimi ohroženi. Ochočení tarpani žádné velké uplatnění nenašli. Pod sedlo se hodili jen výjimečně, do zápřahu do vozu už vůbec ne. Zbývala na ně pouze těžká práce v zemědělství.
Proč se ale Tarpani lovili pro chov, když už existovali domácí koně? Pravděpodobně pro své vlastnosti, kterými domácí koně již tehdy neoplývali. Temperament, rychlost a vytrvalost je to, čím Tarpani oplývali a i dnes by jim to mohla spousta koní závidět. A pokud si ještě uvědomíme, že tato zvířata vzhledem k podmínkám, které je celý život provázely, byla ještě odolná proti nemocím, chladnému klimatu a zvyklá na nenáročnou stravu zjistíme, že toto jsou právě ty vlastnosti, které člověk po zvířeti vyžadoval. Vzhledem k tomu, že Tarpani byli nezkrotní, stali se proto alespoň dobrým základem pro šlechtění mnoha plemen koní, které se s úspěchem chovají až dodnes.
Jelikož Tarpani byli z chovného hlediska velmi zajímaví, pokoušeli se vědci v minulém století v Německu a Polsku Tarpana opět vyšlechtit.
Jejich záměr se podařil realizovat jen do určité míry. Tito noví Tarpani jsou svým předkům velmi podobní, ba napohled někteří k nerozeznání. Ale nevyskytl se jedinec, který by odpovídal stoprocentně jak vnějším vzhledem, tak i svou povahou a svými vlastnostmi.
