Úsměvy ze ZOO: jeleni pátera Davida
Hluboce jsme oddychovali a čekali, co se bude dít, když se nad polorozbořenou zdí objevila pochodeň a vousatý obličej. Okamžik strnul a odhalil nám ústa s vyžranými zbytky zubů. Nehezký člověk, pomyslel jsem si. Pak ovšem přišlo něco úděsného. Strašný křik, řev a létající kamení a dusot desítky nohou. Vyskočili jsme a prchali k nejbližšímu porostu pomerančovníků, abychom se tu skryli. Jenže těsně před dosažením cíle se před námi objevil nic nechápající domorodý hlídač, který jen spráskl ruce a zmizel. Tak se stalo něco neuvěřitelného. Mezi stromky pomerančovníků prchal zděšený hlídač, jemuž v patách pádila dvojice lovců zvěře, a za těmi všemi se hnala horda tureckých dobrovolných strážců hřbitova.
Náš zjev napovídal něco o výbuchu sopky
Chvála bohu se nám podařilo zmizet a krátce před svítáním jsme se vplížili do probouzejícího se tábora. Utrmácení jako po pochodu z Prahy do Prčic předstoupili jsme před Jardu, ukázat mu své úlovky. Ten ovšem, jen co nás spatřil, vyloudil na své tváři výraz nepochopení a už už se chystal přivolat tlumočníka. Než tak mohl učinit, promluvil Zdeněk Brouk nakřáplým hlasem:
“Dem pozdě, já vím, ale máme spoustu úlovků.”
Cože?” vysoukal ze sebe Jarda.
“No úlovků, brouků a plazů a vůbec...” doplnil jsem.
A náš šéf, vůdce expedice, se hluboce a upřímně rozesmál. Jak by také ne. Vždyť náš zjev napovídal něco o výbuchu sopky či návratu speleologů a mytí zaneřáděných těl nám zabralo dobře půl dne nadlidského úsilí.
Slečna Kafi
Cestování bývá často velice únavné a leckdy je spojeno s mnohým odříkáním. Mě ale cestování nadchlo. Ne, že bych nebyl rozladěn jízdou v přehřátém autobusu, nedostatkem jídla a hygieny, ale sama náplň turecké výpravy mě doslova okouzlila.
Deset krásných dlouhých dní, nabitých programem k prasknutí. Šest zastávek na tureckém území, z toho čtyři v Malé Asii a dvě v Evropě. Samo sebou nepočítám v to den strávený v Istanbulu, jehož nádheru, nesourodost a zmatek v ulicích nelze ani vyjádřit. Nemohu však nevzpomenout návštěvu orientálního trhu, kde se vám otevírá pohled na směsici lidí a lidiček nabízejících tu roztodivný sortiment svého zboží. Byl jsem ohromen nepřeberným množstvím ovoce a zeleniny v tak nesčíslné paletě druhů, že člověku žijícímu ve středu Evropy přechází zrak. Nestačil jsem se ohlížet po fakírech plivajících plameny či těch, kteří předváděli tancující kobry. Nemohl jsem pochopit přizpůsobivost organizmu hadích žen, které, zahaleny v obličeji nezbytným závojem, dokázaly si samy stoupnout na vlastní záda. Tuhle vykladači karet, prodavači osudu, hráči hazardních her, jinde zas orientální ozdoby a šperky nebo fantastické koberce. Nelze ani vyjmenovat vše, co jsem viděl. Jen jedno mě zaráželo, krutost ke zvířatům. Nemluvím zde o prodavačích koní nebo užitkových zvířat, chci jen poukázat na obchodníky s masem, kteří vám klidně nabídnou živého tvora doslova a do písmene zmrzačeného jejich zacházením. Živí psi, určení ke konzumaci, se zlámanými nebo vykloubenými končetinami, či mořské želvy oslepené a potlučené surovostí Arabů, Turků, Iránců a kdoví, jaké národy se v tomto městě snů ještě mísí.
Instanbul však sám o sobě je městem opravdu pohádkovým a mně se tu podařilo nejen získat za levný peníz pár varanů pustinných a papouška senegalského, ale navíc jsem za jedno jediné odpoledne ještě přišel i o peněženku.
Sám nevím, jak se to seběhlo, ale v jedné z uzounkých uliček nedaleko tržiště, u stánku s hedvábím a kašmírovými látkami, jsem se náhle a bez varování octl na zemi a jen tak tak nebyl udupán davy kupujících. Když se mi podařilo vstát, zjistil jsem, že mi chybí krom výše uvedeného ještě obě kapsy u kalhot, utržené i s podšívkou a balíček papírových kapesníků, který jsem nosil v tašce spolu s nákupy. Divím se, že zvířata z tašky nezmizela. Snad se zloděj obával hýbajících se sáčků nebo toužil jen po tom jediném, co vzal. Nevím.
•pokračování ve Fauně č. 9/2003
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo
nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684
