Zvonohlík zahradní

Zvonohlík zahradní je náš domácí zpěvný pták, který je nám dobře známý. Občas jej ještě dnes lidé drží v kleci, obvykle jej kříží s kanárem. Nikdy však jako klecní pták nedosáhl velké obliby. Co vám tedy budu o něm vyprávět? No, na každém námětu se dá najít něco, co by mohlo být zajímavé. Můžeme začít třeba jeho jménem.

V češtině je pojmenování tohoto ptáka vzácně stabilní, když již v 19. století jej lidé znali nejspíše pod jménem, jakým jej nazýváme i dnes. V některých krajích byl sice znám i jako salátníček nebo vrzálek, ale tato jména se všeobecně neujala a dalo by se proto říci, že jsou to jenom přezdívky. Hlouběji do historie nemusíme postupovat, protože zvonohlík není rodilý Čech, je to spíš Vlach, ale o tom později.

• mláďata zvonohlíka na hnízdě

V názvosloví vědeckém nebo chcete-li zoologickém, je situace poněkud jiná. Tato latinská jména nejsou nahodilá, ale vyjadřují určitý systém, určitý pořádek. To proto, abychom se v tom lépe vyznali, neboť se tvrdí, že věda není vlastně nic jiného, než uspořádané poznatky. Dá se to přirovnat třeba ke sbírce známek, to je pro všechny dobře pochopitelné. Máte-li třeba tisíc známek po babičce v krabici pod postelí, je to právě jen tisíc jednotlivých známek, není to sbírka. Přepadne-li vás najednou pocit, že by mezi nimi mohlo být i něco, co by mohlo mít velkou cenu, potom musíte všech tisíc známek jednu po druhé prohlédnout, než si ověříte, že to všechno můžete dát dětem na hraní. Sběratel má všechno přehledně uspořádáno v albumu, seřazeno podle různých kriterií pěkně vedle sebe, takže stačí jen juknout a stoupne-li cena například “velkého prádla”, řekne: mámo, teď to bouchnem! Podobně je tomu i v zoologii. Má to jistá pravidla. Obvykle se za jméno ptáka píše i jméno autora, který tak toho ptáka poprvé pojmenoval. V našem případě to byl u zvonohlíka Linné a udělal to roku 1766. Jméno Linné je však uvedeno v závorce, to znamená, že původně jej zařadil do jiného rodu. A skutečně, původně jej pojmenoval jako Fringilla serinus. To první je jméno rodové a kdybychom to měli vyjádřit česky, museli bychom říci pěnkava zvonohlík. V češtině pěkná blbost, že ano. Nikoliv v latině. Sám Linné toto pojmenování změnil, když posléze vytvořil nový rod Serinus = zvonohlík. Druhé slovo pojmenování je jméno druhové a vztahuje se na něj tak zvaná zásada priority, která říká, že budeme používat jen to jméno, které bylo použito skutečně poprvé a to Lineém nebo až po něm. To proto, že mnoho dalších přírodovědců si vymyslelo mnoho a mnoho dalších pojmenování a smysl přehledného uspořádání se začal ztrácet a opět vyvstal problém babylonského zmatení jazyků. I u zvonohlíka zahradního nalezneme několik synonym, tedy různých pojmenování a přitom jde o stále stejného ptáka. Například Serinus serinus, Fringilla serinus, Serinus hortulanus, Serinus canarius germanicus, Serinus canaria serinus, Serinus flavescens, Serinus luteolus. To všechno jsou jména, se kterými se můžete setkat, když se vám dostane do ruky nějaká stará kniha. Že pak budete tápat, o jakém to ptáku vůbec jde řeč? No právě. O tom to právě je. Proto byl zaveden jakýs takýs pořádek a to na zoologickém kongresu v Paříži, tuším asi v roce 1905. Po sto letech to opět přímo volá po novém zpřísnění pravidel, což se asi jen tak nepovede. Až do nedávné doby jsme s češtinou měli poměrně štěstí, neboť synonym nebylo zase až tak velké množství. Ovšem objevili se někteří učení a začali na jejich výrobě pilně pracovat, takže v dnešní době máme synonymy přímo zavšiveny i takové díly systému, které jsou velmi dobře známy. Nejkrásnějším případem je Zebřička pestrá, kterou všichni dobře známe, jež byla nazvána pásovníkem šedým. Jak duchaplné! Všichni jsme přeci nevzdělaní blbci a je proto třeba nás trochu poučit! Malinko mi vadí, že ti učení bývají většinou placeni právě penězi těch blbců. Ale dobře nám tak!

Po trochu komplikovaném úvodu pokročíme dále. Na začátku bylo již řečeno, že zvonohlík je spíše Vlach než Čech. Je to příklad toho, jak některé populace pulzují, množí se a zvětšují areál svého rozšíření, jiné mizí. Mám za to, že u každého druhu se dá vystopovat jakési centrum jeho rozšíření, taková pravlast. U zvonohlíka je to oblast okolo Středozemního moře, v jižní Evropě a v severní Africe, ale i v Malé Asii. Z této pravlasti se začal postupně šířit na sever. U nás v Čechách se začal objevovat někdy před polovinou 19. století, kdy začal hnízdit v jižních Čechách. V roce 1849 byl poprvé zjištěn ve Vrchlabí a v téže době již také hnízdil i ve Slezsku. Jeho šíření na sever nebylo zcela plynulé, ale pokračovalo. V roce 1922 poprvé hnízdil v Holandsku, 1948 v Dánsku, 1942 v jižním Švédsku, 1967 v Anglii, 1967 ve Finsku. V západních částech bývalého Sovětského svazu je znám pod jménem Kanarečnyj vjurok. V současné době se zdá, že u nás již není tak hojným ptákem jako dříve. Alespoň na některých místech. Například v okolí Prahy. To může mít několik příčin. Především se tady změnila krajina. Jestliže zvonohlík je uváděn jako typický obyvatel zahrad, sadů, parků, hřbitovů, stromořadí, polních lesíků a také okrajů souvislejších lesů, potom to dnes vypadá tak, že v okolí Prahy představuje krajina jen okraj lesa. Takový je její ráz. Jestliže dříve hnízdil na naší zahradě pravidelně v hustých větvích smrků tak 3 - 4 metry vysoko, dnes tak hnízdit nemůže. Celé okolí je dennodenně pročesáváno strakami a sojkami tak důkladně, že i drobní ptáci museli změnit svoje zvyky. Potom je tady i krahujec, pro kterého je zvonohlík vítanou kořistí. Dříve zpíval nejraději na drátech elektrického vedení před domem. Dráty tady již nejsou. Protože jsem dlouhou dobu jeho zpěv neslyšel, myslel jsem si, že tady již zvonohlík není. Představte si moje překvapení, když jsem našel vzkaz od bratra: chytil jsem zvonohlíka, máš ho ve voliéře, dělej si s ním co chceš! A opravdu, ve voliéře seděl samec zvonohlíka. Dal jsem mu krmení a vodu a říkal jsem si, že si udělám fotku, dám mu kroužek a pustím jej. Jenom jsem nemohl pochopit, jak jej vlastně chytil. No nechytil, našel ho v kleci, kam si vlezl sám. Byly tam zbytky krmení od podzimu, polootevřená dvířka a možná, že tam vlezl i v panice před krahujcem. Krmil jsem ho ve voliéře asi týden a najednou nemohu věřit vlastním očím, zvonohlíci tam byli dva. K samci se přidala samice. Musí tady být díra. Trvalo to dva dny, než jsem ji našel. Byla to jen dírka. Tak jsem ten pár již nechal v bytě, který si sám vybral. Samce jsem ve voliéře zpívat nikdy neslyšel. Až jednou ráno při snídani. Na pletivu seděl druhý samec, oba samci zpívali a útočili na sebe. Nejspíš majitel revíru vně voliéry. Jen tak jsem zpozoroval, že jsou i na zahradě zvonohlíci. Jinak jsem oba ptáky zpívat neslyšel. Asi za 3 neděle samice zmizela. Díváme se s bráchou do voliéry, nosy na pletivu a ne a ne ji najít. Najednou se brácha začal smát, máš jí 5 centimetrů od nosu. A hele, bylo tam hnízdečko a samice v něm seděla jako přišitá. Vyvedla 3 mláďata. Po nějaké době od vylétnutí mláďat najednou ráno okolo voliéry peří a zůstal jen jeden mladý samec. Kuna. Tohoto samce jsem pak křížil s kanáry Fife-fancy, protože jsem chtěl zmenšit jejich postavu. To se moc nepovedlo. Kříženci samci byli plodní a samici jsem měl jen jednu, bohužel neplodnou. Údajně některé samice plodné jsou a právě přes takové by mohla vést cesta ke zdokonalení této postavové rasy kanárů. Moje neplodná samice měla opravdu krásnou, téměř dokonalou postavu Fife-fancy a našlo se pár chovatelů, kteří ji chtěli koupit. I tak se ukázalo, že některé důležité tělesné znaky pro tuto rasu jsou dostatečně dominantní. Rozhodně více, než kdybych je křížil s obyčejným kanárem, kde navíc hrozí možnost zavlečení červeného faktoru, který je u Fife zakázán.

V této souvislosti chci poukázat na jeden důležitý poznatek pro vztah divokého kanára a zvonohlíka. Asi v polovině minulého století byl zvonohlík některými ornitology považován jen za zeměpisnou formu divokého kanára. Jirsík jej uvádí pod jménem Serinus canaria serinus= zvonohlík zahradní žlutý, Klůz pod číslem 338 již jako Serinus serinus serinus = zvonohlík zahradní jihoevropský. Jak bylo chovateli ověřeno, úzce příbuzné druhy mají i plodné potomstvo. Je tomu tak u některých druhů rodu Lonchura u astrildovitých, takový úzký vztah je uváděn i mezi astrildem šedým a astrildem oranžolícím a bohužel i mezi různými druhy rodu Forpus u papoušků. Tady je to zvláště bolestné pro chovatele. Není tomu tak mezi kanárem a zvonohlíkem, což dosti zřetelně dokazuje, že jde skutečně o dva různé druhy ptáků, které jsou sice příbuzné, ale ne tolik, jak se někdy uvažovalo. Neplodnost u mezidruhového křížení je lidem známa od pradávna. Mám na mysli křížence koně a osla, kde jsou samci neplodní. Neplodnost je způsobena neschopností spermií proniknout do vajíčka, což je sice vada pranepatrná, nicméně zásadní. Mechanizmus neplodnosti samic ptáků mi znám není. Domnívám se však, že takové studium by mohlo přinést zajímavé výsledky, mimo jiné především pro taxonomii. Někdy se uvádí, že možnost křížení u ptáků je vázána na čeleď, což zase není tak úplně pravda. Bylo totiž dosaženo křížence mezi stehlíkem a amadinou páskovanou. Buď tedy toto pravidlo neplatí zcela, anebo naše řazení do čeledí není tak docela přesné.

• zvonohlík - málo vybarvený samec

Chov zvonohlíků ve venkovních voliérách je prakticky bez problémů a ptáci se dají dobře chovat v přiměřeně velkých klecích. Berou téměř všechna semena, která jim nabídneme, ale dávají spíše přednost semenům olejnatého typu, jako je řepka. Berou však i semena moučného typu, jako je proso. Dobrá krmná směs se dá v současné době namíchat i u nás. Řepka, mák, niger, drobné typy prosa, len, perila, bezpluchý oves, travní semena, štětka lesní a podobně. Většina se dá koupit, něco se dá nasbírat. Dobře se ve vhodnou dobu sbírají třeba semena štětky. Vezmi rukavici a kbelíček a jdi koncem září tam, kde štětka roste. Stačí palici ohnout do kbelíčku a zaklepat, za chvíli bude plný. Nepropást vhodnou dobu.

Zvonohlíci krmí svoje mláďata tak, že jim potravu vyvrhují z volete do zobáku. Jsou to ptáci opravdu semenožraví, asi sem tam nějaký hmyz sezobnou, ale v kleci to není nutné. Důležitá jsou nedozralá semena, těch je ovšem v době hnízdění obvykle dostatek. Kokoška pastuší tobolka, jitrocel, trávy, starček a podobně. Hnízdo je miskovitého tvaru, k jeho stavbě stačí předložit něco kořínků odstřižených z vyrýpnutého drnu, nějakou suchou měkkou trávu stařinu a kokosová vlákna. Na vystýlku něco chlupů nebo rozcupovaný, na krátko stříhaný konopný provázek. Vejce jsou drobně kropenatá. Od určitého stáří mláďat přestanou rodiče odstraňovat trus, který se pak hromadí na okraji hnízda. To je typický znak pro hnízdo zvonohlíků.

• zvonohlík na máku

Samci zvonohlíků bývají v knížkách zobrazováni jako krásně a výrazně žlutí ptáci. Takových výrazných samců moc nepotkáme a když, tak na jaře. Mladí samci jsou k nerozeznání od samic a naopak starší samice jsou dosti žluté. Tak žlutého samce, jak jej krásně namaloval Karel Svolinský jsem měl snad jen jednou a to ještě dobře tak před čtyřiceti lety. Zvonohlíci se obvykle chytali na vodu, ale dobře to jde i na dozrávajícím máku. Stará literatura uvádí, že jako volavý pták může být použit i zelený Kanár. Nevzpomínám si, že bych viděl nějaké vypěstované barevné mutace. Ovšem nijak by mě nepřekvapilo, kdyby již nějaké existovaly. Na výstavách jsou spíše k vidění exotické druhy zvonohlíků, některé jsou i dosti drahé. I k nám bylo v posledních letech dovezeno několik afrických druhů. Doufejme, že se o nich od jejich majitelů dozvíme něco nového.