Úsměvy ze ZOO: jeleni pátera Davida

Další zastávkou, určenou spíše k rekreaci a znovunabytí ztracených sil, stala se nám pohostinná Jugoslávie. Musím se vám přiznat, že ačkoliv mi Turecko učarovalo, přesto Jugoslávie je mou opravdovou láskou, mou zemí zaslíbenou. Ať už se tam v současnosti stalo cokoliv a její tvář, státní či politická, je jakákoliv, přesto ji nade vše obdivuji a rád se tam vracím.

Pohostinná Jugoslávie

Tato země má nejen krásné ostrovy, moře a pobřeží, ale i pohádková pohoří a krasové útvary a perlou její koruny jsou a zůstanou Plitvická jezera. Navštívil jsem od té doby prvního putování na sedmnáct států, Kubou počínaje, přes různé části Afriky až po vzdálený Vietnam a všude se mi líbilo, ale nejraději se vracím do tohoto koutu Evropy a často přitom vzpomínám na první návštěvu.
Nebyla příliš šťastná, protože již první den uklouzl přítel Mecháček po mém chlebu s máslem, čímž mi zničil svačinu a sobě způsobil komplikovanou frakturu kosti stehenní. Svou výpravu jsme tedy zahájili v nemocnici a nebyla to nemocnice ledajaká. Šlo o veterinární kliniku v městečku Zupčici, kam se nám po nesčetných obtížích podařilo dorazit s celým autobusem i všemi úlovky. Pak následovalo dlouhé čekání na výsledky rentgenů a vyšetření a já zde v tom časovém úseku, nabitém doslova a do písmene nervozitou, tak během těch tří a půl hodiny jsem se tady seznámil s jistým Manilou Vinetovičem, který se mi stal nejlepším přítelem a určitý čas i spolupracovníkem.
Stáli jsme v koutě rozlehlé a čistotou svítící čekárny, mimochodem plné zvířecích pacientů, psů, koček a papoušků, když náhle zaslechneme zvuk, podobný sirénám dávných parníků a před budovou zastaví starodávný automobil rychlé pomoci. Je s podivem, že vůbec drží pohromadě a zcela nepochopitelný je fakt, jak může zastávat přetěžký úkol superrychlého vozidla. Zevnitř se vyřítili dva zřízenci nesoucí objemná nosítka a lékař, který vleče velikánskou cestovní kabelu. A pak na místě zkoprním. Na nosítkách leží postava zpola zahalená bílým rubášem, postava “Slečny Kafi”. Pamatuji se na její smutné, trpící oči plné děsu z lidského hemžení, vzpomínám na slepenou srst a robustní tělo. Slečna Kafi je totiž gorilí samice ze ZOO v Sarajevu.

Tragické okolnosti

Okolnosti toho dne byly opravdu tragické. Nejdříve úraz našeho společníka a teď pohled na umírající zvíře, člověku tak blízké.
Když se trojice s nosítky zastavila před vchodem ordinace, přistoupil jsem k nemocnému tvorečkovi vážícímu více než sto dvacet kilogramů. Vztáhla ke mně chlupatou, horkou tlapu a něžně, zlehounka mě uchopila za prst. Tím jsem se vlastně stal její součástí a chtě nechtě musel jít k zákroku s ní. Nikdo nic nenamítal, a tak jsem šel.
Nechci zde líčit, jak léčení probíhalo, ani nemohu dobře vyjádřit své pocity z toho dne. Kafi jsem však nebyl schopen opustit ani po složité operaci, kdy mě vlastně již nemohla vnímat, ani o dvě hodiny později, když mi Manila oznámil konec. Vyprovázel jsem ji i na poslední cestě, na pouti ke kobkám patologie. A právě zde jsem připadl na spásný nápad, postavím u nás výzkumný ústav - areál Slečny Kafi.

Mláďata

Stesk je to nejhorší, co z lidských citů znám, protože stesk je vlastně odrůdou smutku, ale takovou tou jeho částí, kterou si sami zaviníte. Pociťujete-li smutek, jde o věc přirozenou, o důsledek, abych tak řekl, neovlivnitelných událostí. Jestliže se vám však po něčem stýská, je to jen proto, že podnikáte něco, čeho lze dosáhnout jen za cenu osobních obětí. Není to však obyčejně nezbytné. No a mně se opravdu velmi stýská pokaždé, když jsem vytržen ze svého domovského území, ze svého teritoria. Vzpomínám na rodinu, přátele i zvířata a ačkoliv jsem spokojen se stavem věcí, nemůžu se ubránit tomu, aby v mém nitru stále nehlodalo pomyšlení na návrat. Ten pak je tím nádherným vyvrcholením celé akce a vzburcuje mi v srdci jakési podivné zvony sladkého rozechvění.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo
nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)