Zmije rohatá (Linnaeus, 1758)

Cerastes cerastes dodnes považuji za klasiku, na které začínal nejeden chovatel specializující se na jedovaté hady. Nějaký čas byla tato zmije neprávem opomíjena, ale poslední dobou pozoruji, že dochází k větší oblíbenosti tohoto druhu. Druh Cerastes cerastes je podle poslední taxonomické revize monotypickou species, která měla tyto dříve uznávané poddruhy: Cerastes cerastes cerastes - jv. Maroko, Alžír, stř. aj. Tunis, Libye, Egypt, s. Niger, stř. Čad a stř. Sudán a Sinajský poloostrov, j. Izrael, Wádí Araba, z. Jordánsko.
Cerastes cerastes gasparetti - Arábie, Jordánsko, Irák, Kuvajt, jz. Irán.
Cerastes cerastes karlhartli - jv. Egypt, z. Sinaj.
Cerastes cerastes mutila - jz. Alžír, j. Maroko po pobřeží Atlantiku.
Taxony “mutila a karlhartli” jsou synonymizovány s Cerastes ceraste, naopak “gasparetti” je samostatným druhem.
Zbarvení je velice variabilní, závisející na prostředí, kde žijí různé populace. Může být bělavé, světle šedé, žlutavé, červené až růžovooranžové, na němž mají různě tónované hnědé až modře lemované podlouhlé skvrny, které jsou na bocích menší. Na hlavě má pro ni charakteristické “růžky”, které u některých populací mohou zcela chybět (např. lokalita Zabbaren v národním parku Tassili - Alžír).

Ve středu těla má 25 - 35 řad silně kýlnatých šupin, 133 - 151 ventrálií a 26 - 40 subcaudálií.
I když jde o menší druh hada, který dorůstá délky 45 - 70 cm, max. 85 cm, je poměrně robustní. Povahově je relativně klidná, málokdy útočná, na rozdíl od třeba Vipera ammodytes. Při vyrušení vydává šustivě zvuky, které vytváří třením dorzálních šupin. Toxin této zmije je značně účinný, obsahuje hemorrhaginy, cirkulační toxiny a neurotoxiny, o jejich účincích píše podrobně pan Petr Plískal v článku pouštní zmije Cerastes cerastes (Linnaeus 1758), Fauna č. 232, str. 7-9, roč. 11, 2000, ovšem je slabší než u rodů Pseudocerastes a Echis, který je na stejnou hmotnost 5× silnější než jed kober (Trutnau 1981).
Zmije rohatá není striktně pouštním hadem, obývá písčité, kamenité až skalnaté a křovinaté oblasti, ale i v okolí vodních zdrojů (Nil, Asuánská přehrada) bývá hojná.
V přírodě loví ještěrky, hlodavce, ptáky a žáby (populace zmijí lovící obojživelníky bude mít pravděpodobně v jedu vyšší podíl neurotoxinu).
V zajetí není náročná na chov, osobně svůj mladý pár chovám v teráriu 120×30×40 cm, jako podklad používám bílý písek střední zrnitosti, jako úkryty používám kořen a kameny, také miska s vodou je nutná, protože relativně často pijí, teplotu udržuji kolem 30 °C a pod zdrojem 35 - 39 °C. Potravu přijímají nepravidelně, před několika lety jsem získal od kolegy J. Lelka dospělého samce z přírody, který přijímal potravu vždy po sedmiměsíčním “hladovění” a to jen asi 4 myši a zase dalších 7 měsíců nežral.
Pro zdárné zimování, které je nutné k rozmnožování, je doporučovaná teplota mezi 10 - 13 °C. Samice kladou 10 - 35 vajec, ze kterých se líhnou za 40 - 55 dní mláďata 12 - 17 cm dlouhá. Někdy je potřeba krmit holaty myší násilně.