Serinus pusillus (Pallas, 1811) České jméno zvonohlík nese několik rodů příbuzných ptáků, které však někteří systematici shrnují jen pod rod jeden,...
Serinus pusillus (Pallas, 1811)
České jméno zvonohlík nese několik rodů příbuzných ptáků, které však někteří systematici shrnují jen pod rod jeden, rod Serinus, který je jádrem celé skupiny. Jsou to malí zrnožraví pěvci, kteří svá mláďata krmí natrávenou potravou, kterou jim vyvrhují z volete do zobáku. Dobře to známe u kanárů. Kanár je jedním z příslušníků tohoto rodu. Druhým, asi nejznámějším ptákem této skupiny, je náš zvonohlík zahradní. Většinou jsou to ptáci všelijak hnědožlutí, šedožlutí, na horní straně těla s čárkováním. Nejvíce druhů tohoto rodu najdeme v Africe, ale i v Asii jich pár můžeme potkat. Protože jsou si téměř všichni velice podobní, není vůbec snadné se v nich vyznat. Bez dobrých ilustrací to ani nejde. Výjimku tvoří právě zvonohlík královský, kterého si rozhodně nemůžeme splést. Je zbarven výrazně a jako jediný z celého rodu nese na svém těle červenou barvu. Jeho české jméno je odvozeno z ruštiny, kde je nazýván jako korolkovyj nebo krasnošapočnyj vjurok. V češtině se také můžeme setkat se synonymem, když pták je nazýván zvonohlíkem červenočelým nebo zlatočelým. Někdy koncem 19. století se objevilo i pojmenování zvonohlík ruský.
• zvonohlík královský
Tento zvonohlík je horským až vysokohorským ptákem rozšířeným ostrůvkovitě od malé Asie až po východní Himaláje. Největším souvislým areálem jeho rozšíření jsou hory Střední Asie. V těchto krajích a také na Kavkaze je oblíbeným klecním ptákem, drží jej tam v zajetí jen a jen pro jeho zpěv. V našich chovech se ptáci objevili vícekrát, ovšem bohužel pouze samci. Nikdy jsem na vlastní oči neviděl samici. Dokonce jsme se dohadovali, jak vlastně samice vypadají, jestli mají také jasně červené čelo nebo nemají. V literatuře byl tento problém většinou kulantně obcházen. Dnes je již nad slunce jasnější, že samice mají červené čelo také, ovšem plocha tohoto vybarvení je menší než u samců. Je to jasné podle knihy, která se mi kdysi dostala do rukou, jmenuje se Pěvčije pticy v subvysokogorje Ťan-šana a v ní je fotografie samice na hnízdě. Tečka, tento problém máme vyřešen. Proč však se nám nikdy nedostali do rukou samice? To je jednoduché, samice se nechytají. U ptáků chytaných pro zpěv tomu tak prostě je! Bratr kdysi navštívil Jerevan a objevil tam i jakýsi ZOO obchod. Neměli byste náhodou královské zvonohlíky? Copak jsem blázen? Ty si přeci každý chytí sám, zněla odpověď. Ten přístup je stejný jako přístup ke stehlíkovi u nás před 100 lety. Dnes se stehlíci chovají stejně tak jako nějaké jiné exotické druhy, ale dříve se ptáci jenom chytali.
• zvonohlík královský
Tito ptáci nemohli chybět v kolekcích ptáků ze Střední Asie, které se u nás začaly objevovat koncem sedmdesátých let minulého století. Zájem o ně byl veliký a já tenkrát neměl šanci protlačit se nějak do pořadí. Všechno zmizelo jako šlehnutím kouzelného proutku. Něco však muselo přijít na výstavu do botanické zahrady. Zbylo tam asi 5 kusů, na které však byl již také stanoven pořadník. Jeden z nich však začal jevit příznaky, že se konce výstavy nedočká. Nebyly proto žádné námitky, když jsem jej vzal domů. Bylo to takhle koncem týdne a měl jsem doma v lednici nějaké antibiotikum, snad streptomycin, ovšem byl v podobě sirupu pro děti. Tak jsem jej ředil vodou a pomocí injekční stříkačky donutil ptáka 3× denně, aby lék spolknul. Od pondělí ještě týden 2× denně. Pták se uzdravil a měl jsem jej ještě celé 3 roky, nejdéle ze všech, kteří je tenkrát získali. Našel jsem jej jednou ráno ve venkovní voliéře, asi se zabil při nějakém nočním vyrušení. Dodnes lituji, že jsem si jej nenechal vycpat.
Tento druh zvonohlíků je vysloveně horský až vysokohorský pták. Kovšar píše, že například v Zailynskom Altaji jej našel v nadmořské výšce 2000 m, v Talaskom 1900 - 2000 metrů. V zimě sestupují z hor a můžeme je potkat například v Alma-Atě, kde se pohybují i v městských parcích a sadech a to v hejnech, čítajících až 150 - 200 ptáků. No to se to musí chytat, to musí být přímo radost. A také je chytají. Držet je pak v kleci má však hned několik háčků. Jednak je v celé Asii v létě pod horami příliš teplo, až vedro a to nemají ptáci vůbec rádi. Vysokohorské prostředí není ani v létě tolik zamořeno různými plísněmi a kvasinkami a ptáci zřejmě nejsou proti tomuto nebezpečí dostatečně imunní. Další věc je krmení. Neumíme je krmit. Žerou sice s oblibou stejné krmení jako třeba stehlíci, ale to se nesmí. Strašně rychle tloustnou. Když jste tlustej a přijde v létě vedro, tak jste kandidátem, že vás klepne. S těmi ptáky je to zrovna tak. Nosil jsem tomu svému šťovík, různé trávy, plevely a získal jsem za cenu prosa celý pytel zadiny. Tu jsem pečlivě profoukal, když bylo pěkně parno vypral a rychle na slunci usušil. Šlo to. Samice bohužel nebyla nikde k sehnání a tak jediné zkušenosti, které jsem sám získal, jsou s Kříženci. Samce zvonohlíka jsem křížil se samicí červeného kanára. S naším zvonohlíkem se červený kanár křížit nemá, taková jsou pravidla při posuzování. Zvonohlík královský má však sám přirozené vlohy pro červený faktor a proto nic nebrání tomu, křížit jej s jiným ptákem, který má rovněž vlohy pro červenou barvu. Dosáhl jsem 3 mláďat. Všichni tři kříženci byli samci, velice dobří zpěváci. Po dva roky jsem je zkoušel opět vrátit na kanářice, ale bez úspěchu. Všechna vejce byla vždy čistá. Potom jsem z Taškentu získal ještě dva křížence, opět samce, jeden byl do žluta, druhý zelený. Oba byli opět neplodní, respektive, viděl jsem je pářit, ale vejce byla vždy čistá. Chovatelé z Taškentu, kteří několikrát navštívili Prahu, však tvrdí, že někteří kříženci plodní jsou. Z toho plyne, že tento zvonohlík je geneticky vzdálenějším druhem vůči kanárovi než zvonohlík zahradní. Celá záležitost mne zajímala především z toho důvodu, protože existují teorie, že známá pravidelná kresba na zádech “postavového” kresleného kanára lizarda, byla získána pomocí křížení právě se zvonohlíkem královským. Toto staré plemeno, dokonce jedno z nejstarších, je dodnes opředeno tajemstvím. Dodnes také udržet tuto pravidelnou kresbu v nejvyšší kvalitě, je jednou z nejobtížnějších chovatelských disciplin.
• kříženec zvonohlíka královského s kanárem
Jednou, je tomu drahně let, mi kdosi vyprávěl, že tamhle v Krkonoších, někdo dosáhl u těchto zvonohlíků odchovu. Nic konkrétnějšího o tom nevím. Ovšem přes ruské vojenské posádky k nám plynulo všelicos. Je tedy docela dobře možné, že se tak importovali i ptáci. Viděl jsem na vlastní oči asi dvacet těch největších výstav ptáků, jako jsou světové šampionáty nebo Bundesschau či Holandské národní mistrovství, ale nikdy jsem nezaznamenal vystavované nebo dokonce odchované zvonohlíky královské. Přitom při dotazech u chovatelů, zda ptáky znají a případně zda s nimi mají nějaké zkušenosti, jsem zaznamenával negativní přístup. Prý se pravidelně dovážejí, ale oni nemají zájem, prý to není nic atraktivního. Dnes mám jiný dojem. Dobře věděli, že v té době by se ptáci mohli dostat do jejich rukou právě přes Česko a “nezájem” navozoval nízké ceny. Pozor na to. On je každý ten nejlepší kamarád, ale současně je i tvrdý obchodník.