Pyrura bělouchý mirandský

V posledních deseti letech stoupla popularita papoušků rodu Pyrrhura v zahraničí. Je překvapivé, že teprve nyní si chovatelé uvědomují, jak výborně se pyrurové hodí k chovu ve voliérách. Příliš nekřičí, neničí dřevěné díly voliér a ochotně se rozmnožují. Také u nás se chovatelé papoušků více zajímají o pyrury, než tomu bylo dříve.

Pyrura bělouchý se vyskytuje v pěti zeměpisných formách ve Venezuele a Brazílii. Obývá okraje lesů tropických i subtropických zón. Pozorován bývá ve skupinách čítajících 20 - 30 jedinců. Živí se semeny, různými plody, bobulemi a snad i hmyzem.

Zeměpisná forma emma (mirandský) byla asi do roku 1929 v chovech neznámá. V tu dobu ji dovezl jeden anglický obchodník. Importy v následujících desíti letech nebyly prokázány, snad se vyskytovaly jen sporadicky.

Popis:

Svrchu zelený, čelo, okolí oka a líce červenohnědé, temeno a příuší šedobílé, modrý límec na zadní části krku je protažen do týlu, horní líce a hrdlo více modravé, strany krku a horní prsa široce tmavožlutě lemované. Kostřec červenohnědý, ocas červenohnědý. Břicho zelené s červenohnědou skvrnou. Oči oranžově hnědé s bílým okružím. Zobák a nohy černé. Délka 22 - 23 cm.

Pyrura bělouchý mirandský se v chovech dobře rozmnožuje. Proto se dá počítat s rychlým nárůstem početních stavů. Ve voliéře je nutno umístit budku buď prkennou s rozměry 20×20×30 cm (Z×V) s vletovým otvorem o průměru 6,5 cm nebo budku kmenovou podobných rozměrů. Budka musí být ve voliéře ponechána trvale, protože i mimo dobu hnízdění v ní pyrurové přespávají. Doporučuje se chovat pyrury v kombinované voliéře, tedy výletová část je propojená uzavíratelným průletovým okénkem s vnitřní ubikací.

Pyrurové jsou velmi statní, nesmírně čilí a hraví. Z těchto důvodů se chov v kleci nedoporučuje. Vyhovující rozměry celoroční voliéry jsou např. 2×2×1,5 m (D×V׊), kde je možno v zimních měsících přitápět. Někteří chovatelé říkají, že dobře uvyklé pyrury je možno přezimovat v chráněné ubikaci bez topení. Vůči jiným druhům papoušků jsou pyrurové velice nesnášenliví a útoční, což je nutno respektovat. Naproti tomu vůči jedincům vlastního druhu jsou naprosto snášenliví a proto můžeme ve voliéře chovat více kusů.

Hnízdění:

Ve venkovní voliéře začíná hnízdění od dubna, ve vnitřní voliéře i dříve. Samička snáší 5 - 8 vajec, která sama zahřívá. Inkubace je nejméně 22 dnů. Mláďata vyletují z budky po cca 7 týdnech.

Krmení:

Slunečnice, lesknice, proso, pohanka, pšenice s přídavkem menšího množství ovsa a semence. Dále dáváme čerstvé větve, mladé listy, vařené brambory, mrkev, vařenou kukuřici a namočené housky. Vápno, např. ve formě drcených vaječných skořápek, nesmí chybět. Dále můžeme na obohacení přidávat ještě naklíčené senegalské proso v klasech, trávy všeho druhu s polozralými semeny, oves, pšenici, ječmen, proso ve stavu mléčné zralosti. Ovoce, především jablka, pomeranče, hrušky, třešně, vinné hrozny ap. Doporučit také můžeme pelyněk černobýl, vratič, jetel plazivý, pastuší tobolku, penízek rolní, šťovík kyselý a mnohé jiné druhy plevelů.

Závěr:

Pyrura bělouchý mirandský byl poprvé odchován v r. 1966 v Dánsku. Zkušený německý chovatel de Grahl píše, že tato forma je obzvláště pěkně zbarvená a vzácná.

Musím se přiznat, že kdybych byl mladší, rozhodně bych se snažil tuto formu pyrury bělouchého získat a úspěšně rozmnožovat. Jelikož je situace u mne jiná, musím uvažovat reálně a zabývat se myšlenkou likvidace zbytku chovu.

Použitá literatura:
Rutgers, A. (1970(: Handbuch für Zucht und Haltung fremdländischer Vögel
Vašíček, M. (1980): Papoušci Nového světa
Low, Rosemarie: Papageien, 2000, s. 376, 377