Astrild šedoprsý

Synonyma: astrild žlutobřichý, astrild černolící
Anglický název: Yellow - bollied Waxbill
Německý název: Gelbbauchastrild
Velikost: délka 90 mm, křídlo 45 mm, ocas 35 - 40 mm
Rozšíření: druh v areálu svého rozšíření vytváří 4 poddruhy (zeměpisné formy):

1. Estrilda melanotis melanotis - astrild šedoprsý černolící
Samec má hlavu a zadní krk šedý. Líce, příuší, horní část předního krku a uzdička černá. Záda a křídla žlutozelená. Kostřec oranžový. Břicho světle žluté. Vole a krk šedobílý.
Samice nemá černé zbarvení lící, příuší, horního krku a uzdičky. Je zde zbarvena šedě.
Obě pohlaví mají horní část zobáku černou, spodní červenou.
Výskyt: Jižní Afrika - Kapsko, Natal, Oranžsko.

2. Estrilda melanotis bocagei - astrild šedoprsý angolský
Zbarvení podobné nominální subspecii. Záda, křídla a prsa jsou zřetelně příčně vlnkovaná. Střed břicha je bílý.
Výskyt: vysočiny západní Angoly
U těchto dvou poddruhů je patrný pohlavní dimorfismus, který naopak u dvou následujících poddruhů neznáme (samec je vybarven stejně jako samice). Vizuální rozlišení pohlaví je velmi obtížné.

3. Estrilda melanotis kilimensis - astrild šedoprsý východoafrický
Hrdlo a strany hlavy světle šedé. Křídla a záda olivově zelená s jemným, tmavším vlnkováním. Prsa šedá, bez vlnkování, střed břicha žlutooranžový. Boky zelené. Kostřec karmínově červený.
Výskyt: Keňa, Uganda, Tanzanie, Rwanda, Burundi, východní Zair (Demokratické Kongo)
4. Estrilda melanotis quartinia - astrild šedoprsý čtyřbarvý (etiopský)
Podobný E. m. kilimensis, ale břicho citronově žluté. Kostřec není tak jasně červený.
Výskyt: jihových. Súdán, Etiopie, na jih migruje až do sev. Tanzanie.

Již poměrně dlouhou dobu existuje tendence o rozdělení tohoto druhu do dvou nových: astrild šedoprsý (E. melanotis) a astrild čtyřbarvý (E. quartinia). Tuto koncepci přijal i Dr. Hudec v novém oficiálním českém názvosloví (1994). Existuje ale i řada protiargumentů takového rozdělení. Zde se budeme řídit modelem jiným, který ponechává pouze jediný druh - astrild šedoprsý, se čtyřmi poddruhy.
Tento druh se vyskytuje především v horském prostředí a v pahorkatinách. Nejčastěji ve výškách okolo 1500 m n. m. V Zimbabwe se vyskytuje i v nižších oblastech (400 m), nicméně i výše (nad 2000 m).
Jeho biotopem jsou především okraje hustých lesů, křovinaté porosty, ale i okolí lidských sídlišť. Otevřenou krajinu navštěvuje pouze velmi sporadicky, především v době, kdy migruje za potravou. Většinu času tráví ve větvích stromů nebo keřů, kde se dokáže velmi obratně pohybovat. Na zem slétá jen výjimečně. I v otevřené krajině, kam občas migruje za potravou, vybírá semena přímo z lat. Tuto vlastnost neztrácí ani v zajetí. Když zavěsíme čerstvě importovaným ptákům např. klasy senegalského prosa, okamžitě reagují a doslova je obsypou.
V době hnízdění se zdržují v párech, mimo toto období v hejnech. Přidružují se i k jiným druhům astrildů (v Tanzanii např. k astrildům rudobřichým).
Hnízda jsou v drtivé většině případů umístěna ve výšce nad 150 cm. Hnízdí na stromech, v křovinách, ale jsou známy i případy, kdy byla hnízda umístěna na budovách. Stavba má kulovitý tvar (někdy i hruškovitý) s vletovým otvorem po straně. Jako materiál používá především stvoly travin a na výstelku rostlinná vlákna a peří. Snůška činí 4 - 6 vajíček, inkubační doba je 15 - 16 dnů. Sedí především samice, i když je samcem na kratší intervaly střídána. Mláďata opouštějí hnízdo ve věku 18 - 22 dnů, ale ještě zhruba dva týdny se vracejí nocovat.
Zdá se, že populace astrildů šedoprsých, především poddruhu kilimensis, který se do Evropy v současné době dováží nejčastěji, jsou stabilní, i když nebude patrně tak hojný jako například Astrild vlnkovaný nebo šedý. Na druhou stranu pravděpodobně nedochází k výrazné polarizaci populační křivky, která je stabilnější, než-li u vyloženě stepních druhů astrildů.

Astrild šedoprsý byl v dřívější době jedním ze vzácnějších druhů drobných astrildů rodu Estrilda. Před druhou světovou válkou byly nabízeny především poddruhy s černou škraboškou. Koncem 60. let minulého století se tento druh začal znovu objevovat v Evropě. Na rozdíl od předválečných let se jednalo především o poddruhy bez černé masky (hlavně poddruh kilimensis). Tato změna byla dána geopolitickou situací a přetrvává prakticky až do současnosti. Jižní Afrika, Angola i Etiopie byly (a prakticky ještě dnes jsou) poznamenány dlouhými občanskými válkami, které znamenaly konec exportu. Hlavním dodavatelem těchto astrildů je do dnešní doby Tanzanie.
Ptáci po importech nejsou nároční, jako např. jiné druhy, na teplotu ani ostatní složky prostředí - vlhkost, intenzitu a délku světelného dne. Ztráty po dovozu nebývají vysoké (5 - 10 %).
Jak již bylo uvedeno, jejich specifikem je, že velmi neradi sletují na dno klecí a voliér. Je proto nezbytně nutné je v prvních fázích krmit na vyšších místech. Preferují sice krmiva v klasech nebo latách, ale pokud umístíme misky se směsí zrnin na stolky do vyšších míst klecí, je přechod na sypké směsi zrnin bez větších problémů.
Ptáci jsou velmi společenští. Neustále vyhledávají kontakt. Je velice hezké vidět 50 - 100 těchto astrildů, jak hřadují na bidélkách jeden vedle druhého. Bohužel toto má i stinnou stránku. Tou je jejich tendence se navzájem škubat. Nejedná se o následek agresivního chování, protože ptáci jsou velmi mírumilovní a k šarvátkám u nich dochází opravdu pouze velmi zřídka. Může se jednat o nedostatečnost živin v krmné dávce, ale i po podání např. živé potravy se toto opakuje. Navíc tito astrildi nevyhledávají živou potravu s takovou razancí, jako např. astrildi rudobřiší. Také se může jednat o metabolickou poruchu, způsobenou stresem v důsledku dlouhého transportu. Problém se dá řešit podobně, jako např. u modroušků tím, že oddělujeme nejméně oškubané ptáky od ostatních. Tak postupně odstraňujeme “škubače” a rozdělujeme celé hejno do menších skupin, kde již škubání není tak intenzivní. To může být někdy u dovozce problém pro nedostatek klecí. Nejedná se o žádný fatální problém. Po rozdělení ptáků a eventuelní vitaminové medikaci ptáci velmi rychle opeří.

Závažnějším problémem je určení pohlaví. Jak jsem již uvedl, v dovozech převažují ptáci poddruhu kilimensis, ale právě z Tanzánie přicházejí promíšeni i s poddruhem quartinia. Pravděpodobně se někde na území Tanzanie stýkají areály jejich výskytu. Ptáků poddruhu E. m. quartinia přichází ale pouze velmi malé procento. Zkoušel jsem oddělit ptáky do skupin po 8 - 10 jedincích a tyto si označit barevnými kroužky. Tato metoda se vcelku osvědčila, ale nevýhodou je její časová náročnost. Astrildi šedoprsí nejsou nadšenými zpěváky a podle zpěvu se mi samce podařilo určit pouze zřídka. Lépe je počkat do setmění a po usednutí ptáků ke spánku rozsvítit a zjistit, jak jsou rozsazeni. Ptáci totiž na světlo reagují velmi pomalu a je tedy možné je po ještě poměrně dlouhé době zastihnout tak, jak nocovali. Během několika takovýchto pozorování zjistíme, kteří ptáci k sobě inklinují. Zároveň tím umožníme ptákům jakýsi přirozený výběr partnera. Ten je u tohoto druhu velmi důležitý.
Jak jsem již uvedl, na teplotu nejsou tito astrildi nikterak nároční a po uvyknutí lze považovat za optimální teplotu asi 20 °C. Vlhkost prostředí by měla být mírně vyšší, než-li u ostatních druhů astrildů r. Estrilda. To je dáno jejich biotopem - okraje lesů, porosty v okolí řek ap. a nadmořskou výškou, kde je v Africe vlhkost vyšší, než-li v níže položených savanách. Ptáci se také velmi rádi a často koupou. Povelem k tomu je již výměna vody.

Krmení těchto astrildů není také nikterak složité. Bezprostředně po importu jsem podával klasy senegalského prosa, které bylo preferováno. Dále směs zrnin pro drobné astrildy, kterou jsem obohacoval mohárem a senegalským prosem. Dále dostávali suchou vaječnou míchanici, na kterou si ale musí zvyknout, zelené krmivo (čínské zelí, ptačinec) které brali sice málo, ale pravidelně. Ze živých krmiv jsem zkoušel drobné larvy potemníků (moučný červ) a plesnivce. Nepozoroval jsem, na rozdíl od jiných druhů, nějaký intenzivní zájem o tuto živou potravu. Obdobně jako u zeleného krmiva ji brali málo, ale stabilně. Do vody dostávali pravidelně (3 - 7x týdně) multivitaminový preparát (Supervit D). Na rozdíl od údajů udávaných ve starší literatuře jsem nepozoroval jejich zájem o hlínu. U mne dostávali jako doplněk písek, smíchaný s dřevěným uhlím a skořápkami, který brali bez problémů. Jako ostatní astrildi se občas “vrtali” v lesní hrabance, ale intenzivní příjem jsem nikdy nepozoroval. Na druhou stranu je pravděpodobné, že při odchovu je živá potrava (plesnivci, mravenčí kukly) nezbytná.
Samotný chov není také nikterak náročný. Zkoušel jsem, zda by se dal odchovat v kleci. Ve starší literatuře se uvádí, že hnízdí téměř výlučně ve voliéře. Umístil jsem proto pár do klece velikosti asi 80×50×50 cm. Na zadní stěnu jsem zavěsil “budku” vyrobenou z pletiva. Během asi 10 dnů ptáci postavili hnízdo. Jako stavební materiál dostali sisál, kokosová vlákna a jemné seno (lipnice). Ptáci z tohoto materiálu postavili hnízdo ve tvaru koule s vletovým otvorem v horní polovině. Popisovaný experiment jsem realizoval v karanténě, za plného provozu, který ale ptákům asi nepřekážel. I když došlo k zasednutí na snůšce čtyř vajíček, odchovu jsem se nedočkal, protože tento pár si odnesl jeden chovatel. Později jsem měl možnost vidět v Nizozemí řadu ptáků tohoto druhu odchovaných v poměrně malých klecích. Prostor tedy nebude limitujícím faktorem pro úspěšný odchov. Mláďata po vylíhnutí mají černou barvu s delším světlým ochmýřením.

V současnosti není astrild šedoprsý v našich chovech příliš zastoupen. To je pravděpodobně způsobeno tím, že sestavit pár je problémem a sestavit chovný pár ještě větším problémem. Jinak se jedná o velmi příjemného, snášenlivého a velice aktivního chovance, který v každém případě oživí chov.