Český stavák bělopruhý

Bělopruzí čeští staváci jsou z tradičních kresebných rázů staváků, uváděných již v předválečných vzornících, zcela určitě nejmladším rázem. Svědčí o tom mimo jiné, hlavně skutečnost, že zatím co ve vzornících, zveřejněných v letech 1936, 1940, 1946 a 1949 je již bělopruhá kresba uvedena, ve vzorníku z roku 1926 ještě o ní není zmínka. Ve výše uvedených vzornících ze 30. a 40. let je uváděna tato líbivá kresba nejen v barvách černé modré, červené a žluté, ale i v “plší” či “plavé” (zřejmě je myšleno totéž). Nechci zpochybňovat, zda vůbec bělopruzí “plši” existovali (tj. stříbřití), ale nikdy jsem neviděl ani dobovou fotografii, článek či zmínku o jejich vystavování v žádném starém katalogu. Ve vzorníku z roku 1946 je zmínka i o tzv. “kaštanových”. V tomto případě zřejmě šlo o šedohnědé bělopruhé (tj. černá pigmentace).

V současné době existují mimo čtyři původní barvy i izabeloví a v novošlechtění jsou i šedohnědí bělopruzí. Tento ráz jsem spolu s vynikajícím chovatelem bělopruhých Josefem Hruškou vyšlechtil v osmdesátých letech. V podstatě šlo o selekci světlejších jedinců ze žlutých bělopruhých. Následně k podobným výsledkům dospěl i V. Nováček, který ovšem křížil žluté bělopruhé s bělopruhými izabelovými štajgry. Je jen škoda, že tento atraktivní, jemně zbarvený ráz si u nás nenašel více obdivovatelů (podobně jako izabelový brněnský voláč).

• 1.0 český stavák žlutý bělopruhý

Bělopruhá kresba je součástí orientální barevné řady, stejně jako šupinatost a šupkatost (bílá kapratost). Původní rázy českých staváků tuto vlohu postrádaly. Proto byla přenesena z jiných plemen, pravděpodobně z brněnských voláčů a bělopruhých slezských lysých. Zasloužil se o to zřejmě ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století nejznámější chovatel všech barev bělopruhých č. staváků Arnošt Zákon. Velká odlišnost těchto plemen při křížení v mnoha důležitých znacích značně ztěžovala další postup. Zejména tmavý zobák u černých a žlutooranžové oči u všech ostatních barev bylo velmi obtížně odstranitelné. Také úzká záda, zkřížená křídla, výška a nasazení nohou (tzv. “žabí stehýnka”), tvar hlavy a zobáku a příliš kulatý tvar volete nebyly pro české staváky žádným přínosem.

Dlouhodobě nejoblíbenější byli zřejmě modří bělopruzí, kteří vznikli pravděpodobně jako první. Jejich zbarvení je poněkud odlišné od ostatních modrých staváků, je světlejší. Také pruhy jsou čistě bílé bez tmavých lemů, jako je tomu například u brněnských voláčů nebo jiných plemen. Na vrcholu kvality byli modří bělopruzí v osmdesátých letech, kdy se jejich chovem zabývalo několik špičkových chovatelů, jako L. Kulha, ing. V. Kohout a J. Hruška. V současnosti bohužel modří patří k nejohroženějším rázům českého staváka vůbec.

• 1.0 český stavák červený bělopruhý

Poměrně dobrou kvalitu si dlouhodobě udržují žlutí bělopruzí. Nasvědčují o tom i dobové fotografie, například žlutá holubice A. Zákona, uveřejněná ve třicátých letech, by snesla velmi přísné měřítko ještě dnes (stejně jako modrý bělopruhý, zveřejněný ve vzorníku českého staváka z roku 1936). Mimo A. Zákona chov žlutých pozitivně ovlivnili zejména L. Kulha a J. Hruška.

Červení bělopruzí desítky let zápasili s velmi špatnou barevností, o lesku ani nemluvě. Díky dlouholeté systematické šlechtitelské práci Josefa Hrušky, který se nebál křížení s jinými rázy červených staváků, došlo v posledních 15 letech k obrovskému pokroku. Díky jemu dnes patří červení k nejkvalitnějším a má také už zdatné pokračovatele (např. V. Lukáše a další).

Nejobtížnější úkol zdolávali ti chovatelé, kteří se zabývali černými bělopruhými. Zde přetrvával negativní vliv meziplemenného křížení s brněnskými voláči a bělopruhými slezskými lysými voláči nejdéle a projevuje se dodnes. Zejména žluté oči a tmavé zobáky se desítky let zdály neřešitelnou překážkou. Ale díky špičkovým chovatelům, kteří se chovem černých bělopruhých zabývali (ing. Kohout J. Hruška, V. Chobotský a další), objevují se už na speciálkách běžně čistozobí černí s perlovým okem a jsou pro obohacení široké palety rázů českého staváka nesporným přínosem. Zejména křížení s černými lysými staváky přineslo rozhodující obrat a také našlechtění lysky černým bělopruhým nejen “sluší”, ale také značně napomáhá k dosažení světlých (předepsaných) zobáků. Modří lysí bělopruzí byli vystavováni už v šedesátých letech Josefem Císařem.

• 1.0 český stavák izabelový bělopruhý

Při chovu bělopruhých staváků vznikají - mnohdy mimovolně - také další kresby orientální řady, které jsou rovněž velmi působivé a mají v dalším novošlechtění perspektivu. Jsou to šupkatí (“bělokapratí”), šupinatí a někdy také běloštítní (s barevnými letkami). Vystavoval jsem v minulosti jak šupkaté, tak i běloštítné v rámci novošlechtění na speciálkách, tyto krásné rázy většinou vznikaly při křížení žlutých a izabelových bělopruhých (dvě izabely se nikdy nesmí párovat spolu).

Vývoj a úroveň chovu bělopruhých staváků je až na pár dobových fotografií dnes bohužel už jen zdokumentován účastí jejich chovatelů na celostátních výstavách.

• 1.0 český stavák červený běloštítný šupinatý

Na první klubové speciálce v r. 1929 v Praze nebyli bělopruzí vystaveni vůbec a nebyli v té době ještě ani ve vzorníku. Vystavovat je začal jejich průkopník A. Zákon ve třicátých letech a do dalších chovů se rozšířili až po válce, kterou naštěstí přečkali. Tak v roce 1949 na celostátní výstavě v Praze vystavil A. Zákon 10 kusů bělopruhých (6 modrých a po 2 kusech červených a žlutých) a na první mezinárodní výstavě v roce 1956 v Brně po 2 kusech modrých a žlutých (to byla zřejmě i první mezinárodní prezentace bělopruhých staváků). V šedesátých letech se o slovo přihlásili jeho následovníci a tak například na speciálce v roce 1964 v Praze bylo 10 bělopruhých, z toho 8 modrých (i lysých), 5 kusů vystavil J. Císař, 2 R. Vlček a 1 F. Čermák, který také vystavil 2 žluté. Největší rozmach zaznamenali bělopruzí staváci v osmdesátých letech a na počátku devadesátých, kdy se jejich chovem zabývala řada špičkových chovatelů. Tak například na speciálce v roce 1991 v Plačicích bylo vystaveno 44 kusů bělopruhých, z toho 16 červených, po 12 modrých a žlutých a 4 izabely. Na poslední speciálce v roce 2002 v Kolíně bylo 34 bělopruhých, z toho 16 žlutých a po 6 kusech černých, červených a modrých.

Pokud chceme tento krásný kresebný ráz zachránit i pro příští generace, je nutné, aby se bělopruhými staváky začali zabývat i další chovatelé. Náročnost a zajímavost jejich šlechtění musí přinést uspokojení i těm nejnáročnějším chovatelům.