Předpokládejme, že jsme všechna úskalí, o nichž se psalo v minulém čísle zdárně překonali, a jsme nyní šťastnými majiteli vysněného čtyřnožce, jež je nazýván koněm a je připraven stát se nedílnou součástí našeho života.
Abychom vůbec byli schopni navázat komunikaci, měl by nás koník především respektovat. A nemyslím tím respekt na základě strachu, myslím respekt takový, jaký má každý kůň ve stádě k vedoucí klisně. Stádní hierarchie je v koních hluboko geneticky zakódována a i když už dnes koně žijí divoce v přírodě jen velmi málo, stádový pud a přirozené instinkty jim zůstaly. Abychom více pochopili chování koní ve stádě a komunikaci mezi jednotlivými členy stáda (je to důležité, protože koně nás berou jako členy svého stáda), bylo by dobré udělat si občas volnou chvilku a strávit ji pozorováním koní ve výběhu. Velmi zřetelné je to zejména v situaci, kdy se do stáda pustí jeden nebo více cizích koní. Uvidíte okamžitě, kdo se komu bude snažit dominovat, koně si zkrátka určí pořadí důležitosti. Ve volné přírodě stádu dominuje vedoucí klisna, je číslem jedna a šéfem celého spolku. Určuje kam se půjde, kde se budou koně pást, kdy musí běžet, kdy prchat, hledá místa k odpočinku. Číslem 2 je potom vedoucí hřebec, který hlídá a shromažďuje stádo zezadu, ochraňuje jeho členy před dravými agresory zvenčí a také on jediný může nakrývat klisny ve svém stádě. Všichni ostatní členové stáda jsou postupně seřazeni podle dominance. (Možná jste zažili situaci, kdy se koně tlačí k ohradě, aby dosáhli na pamlsek ve vaší dlani, jeden z nich se dostane až k vám a druzí stojí dál, jakoby se báli přiblížit. Ten šťastný jež pamlsek dostane, bude s největší pravděpodobností velitel stáda. Svou řečí těla naznačuje ostatním, že jestli se odváží přiblížit, budou nemilosrdně potrestáni - kopnuti nebo kousnuti. Poznáte to podle uší stažených dozadu - tzv. šklebení, jež je varovným signálem.) Tato přísná hierarchie tak zabezpečuje okamžitou náhradu kteréhokoli z vedoucích zvířat v případě zranění nebo úmrtí, na místo vedoucí klisny nastoupí okamžitě nejsilnější klisna v pořadí, tak jako v případě ztráty vedoucího hřebce jej okamžitě musí nahradit další nejsilnější v pořadí. To vše vám popisuji proto, že ze všech uvedených skutečností vyplývá typický vzorec chování koně : “Dominuj mi, protože, když to neuděláš, budu dominovat já tobě!” Pokud koni jednou dovolíte, aby velel, nečekejte, že příště to bude lepší, vždy se bude ptát, jestli může být zase šéf.
Z toho všeho vyplývá, že kůň musí mít ze svého pána respekt a zároveň se musí cítit v bezpečí. Rozhodně toho nelze docílit násilím a krutostí! Je potřeba chtít s koněm komunikovat a mít zájem se trochu naučit koňskou řeč a to je především řeč těla. Rozumí jí koně na celém světě, a myslím, že nejen koně. Je také potřeba pochopit, jak kůň myslí a počítat s jeho vrozenými instinkty, v nemalé míře je potřeba mnoho trpělivosti, času a vědomostí. Důležitou věcí je určitě důslednost (tady bývá velký problém, často nejsou lidé důslední ani sami k sobě) a férovost v jednání. Měli byste mít i správné pomůcky pro svou práci a hlavně velikou míru fantazie. Za námahu, kterou vložíte do tohoto společného podniku, získáte kamaráda, na kterého je spolehnutí a který vám bude chtít vyhovět. Při procesu ve velké míře přirozeně zapracujete sami na sobě, což ocení nejen váš kůň, ale i okolní svět. Prostě se stanete rovnocennými partnery.
Jestli máte podezření, že tím někam mířím, tušíte správně, otvírám vám dveře do jiné dimenze koňáctví, jež si říká “PŘIROZENÉ”, můžete se naučit mluvit se svým koněm a číst jej tak, že nebudete potřebovat ani sedlo, ani uzdu k jeho ovládání, můžete se naučit téměř cirkusovým dovednostem bez násilí a mučivých pomůcek, stačí vydržet a být ochoten se učit nové věci, nespěchat ani na koně ani na sebe a brát v úvahu, co je neměnné a to je koňská přirozenost.
V poslední době se tento systém výuky přirozeného koňáctví velmi rozmáhá po celém světě. Není divu, protože má výsledky a je to systém ověřený a velmi starý. S myšlenkami, které vám tu přibližuji, přišel mimo jiné už prastarý řecký mistr Xenophon, který cvičil špičkové koně pro válečné účely, znali je španělé, jež koňské umění dovezli spolu s koňmi do Ameriky. Tam pak na ně navázali indiáni a později i někteří chovatelé honáckých koní. Myšlenky přirozeného koňáctví, které dříve byly tajemstvím pouze cirkusových mistrů a cvičitelů napravujících problémové chování koní, jsou dnes již veřejně k dosažení v podobě knih, videokazet i v některých jezdeckých školách. Já se budu snažit vám je přiblížit v dalších pokračováních.