Úsměvy ze ZOO: rozloučení a turné

Čas běžel jako pominutý a já byl čím dále víc pyšný na naši ZOO i na svou rodinu. 

Rozloučení

Všechno se mi zatím dařilo a vlastně nebylo, proč si stýskat. Jenže pak měl nadejít den, který zanechal v mé duši černou stopu beznaděje. Den předznamenávající řadu špatných událostí.
Brzy ráno, ještě před svítáním, přiběhl ke mně pan Klaško, sloužící jako ošetřovatel v teráriu, a udýchaným hlasem mi sděloval: “Pane řediteli, pane řediteli... v teráriu se svítí.”
“Asi někdo zapomněl zhasnout, když jste včera odcházeli,” odpověděl jsem, nic zlého netuše.
“To teda ne, určitě ne,” vyštěkl a dotčeně pozdvihl obočí. “Já odcházel včera poslední, protože jsem vyplňoval krmné a zdravotní karty a určitě, stoprocentně sem zhasnul. To mi můžete věřit, nenechal bych přece...” chrlil ze sebe nepřetržitě a já jej musel přerušit. Zarazil jsem jeho řeč zvednutím ruky a chtě nechtě ho následoval.
Cestou jsem stále věřil v nedopatření, v našich zeměpisných šířkách tak časté, a vůbec mě nenapadlo, co v prosvětlené chodbě uvidím.
Vstoupili jsme společně do budovy a vlastně již u dveří nás zarazilo, že není zamčeno. Prošli jsme sálem, kudy se ubírají na prohlídce návštěvníci, a přes dlouhý skleník rozmnožovacích ubikací se dostali ke kancelářím a přípravnám. Celou dobu mlčky. A v chodbě před kartotékou, na holé zemi, ležel člověk. Vrhl jsem se k němu a přitom křičel: “Honem, Jirko, sežeň sanitku.”

Oslovený vystřelil z místa, kde stál, a hnal se k telefonu v místnosti ošetřovatelů. Já zatím obrátil muže na záda a hrůzou se mi zatočila hlava. Nahlas jsem vydechl: “Bože, děda!”

Skutečně, ta osoba ležící přede mnou v bezvědomí, byl děda Urbánek, můj nejlepší přítel a spolupracovník, mé druhé já. “NÉÉÉ...” vykřikl jsem a do očí se mi draly slzy. Vždyť tenhle staroušek byl pro mě víc než vlastní otec. Brečel jsem, nestydím se za to, že já víc než brečel, já přímo řval. Neschopen jakékoliv činnosti, vzlykal jsem jen: “Dědo, dědulo... to ne... to mi přece nemůžeš udělat...”

Sanitka přijela za pár minut. Seděl jsem při té cestě do nemocnice vedle něho a doufal, že bude žít. V polovině se stařeček probral a stiskl mou ruku. Slyšel jsem ho, jak třesoucím se hlasem šeptá: “Mladej, poslechnou mě... Vědí, že jeho já měl moc rád.” Chvíli lapal po dechu a hledal vhodná slova. “Ty a ty tvoje zvířata. Rozumíš?” Poprvé, co jsem ho znal, slyšel jsem jasný otazník na konci věty a stísněným hlasem mu odpověděl: “To vědí, dědo, rozumím.”

“To je dobře, moc dobře a teď eště k vydrám, ...vydry, ty já mám moc rád... za mejch mladejch... let...” a slova se mu z úst vytratila stejně tiše, tichounce, jako život z jeho starého těla.

Děda Urbánek, kmotr mého synka, zemřel v požehnaném věku šestasedmdesáti let a de facto uprostřed práce, té práce, která nás spojila na dlouhý čas.

Příští dny byly naplněny jen smutkem, v němž jsem vzpomínal a vybavoval si všechno krásné, co bylo. Můj příjezd. Seznámení. Stonající jeleny i opilého starce mezi opilými živočichy. Brzy však nebylo vyhnutí a já se musel po desetidenním výpadku vrátit k práci, abych si plně uvědomil i ostatní rány osudu. Dnes pošlo pět ze šesti našich tučňáků a onemocněl samec hrošíka liberijského. Dnes. Všechno se mi vrší na hlavu a mě přepadá pocit, že se blížím poslednímu soudu.

Turné

Život šel ale prostě dál a nebral nejmenší ohledy na vnitřní rozpoložení loutek, s nimiž hrál. A než jsem se mohl vzpamatovat z této rány osudu, už tu byly problémy každodenní, ty, které nutí člověka zas a znovu prorážet hlavou zeď, jež se mu staví do cesty.
Výprava samotná a několik drobných transakcí v podobně nákupu gepardů, outloňů a já nevím, čeho ještě, to vše se projevilo na stavu našeho konta s doslova destruktivními následky. Několik schůzí a výstraha z vedení družstva, jakož i z banky mi dalo zapomenout na vše minulé a stál jsem, tak jako tolikrát, před další neřešitelnou otázkou, vždycky stejnou a stále se opakující. Kde vzít peníze?
No jistě, nabízelo se mi zde řešení v opakování našich přírodních výprav putujících nomádů. Ale já už jsem takový, že se nerad opakuji, nerad se vracím stejnou cestou zpět. Navíc jsem nevěřil, že by se znovu dal zopakoval původní úspěch a vůbec, prostě se mi zachtělo podnikat něco zcela nového.
No a tak došlo na přednáškové turné. Obtelefonoval jsem několik škol a veřejných sálů a během krátké doby se mi podařilo načrtnout projekt, jenž mohl přerůst v akci gigantických rozměrů. To bylo ale až později, až poté, kdy se mi podařilo ovládnout celý okres a být, jak se říká, na roztrhání.
Celý nápad vycházel z prostého předpokladu, že davy lenivých lidí, kteří netouží cestovat do naší ZOO, rády přijmou alternativu, že ZOO cestuje za nimi. Opatřil jsem si díky shovívavosti zemědělského družstva skříňovou avii a s její pomocí a za asistence Anežky Kovaříkové, své sekretářky, jsem pak navštěvoval školy, školky a kulturní střediska, ba i vojenské posádky a dvakrát dokonce domov důchodců. Všude jsem předváděl tu havěť našeho zařízení, která byla schopna převozu a přidával k té ukázce i notnou dávku své výmluvnosti či zoologických znalostí. Jednoznačný úspěch.