Již několik let se zabývám chovem hadů. Poslední roky se můj zájem ubírá hlavně k chovu jedovatých hadů. S nadšením jsem dlouhá léta prohlížel literaturu a fotografie velkých afrických zmijí rodu Bitis, které mě svými tvary, bizardním vzhledem a velmi krásným zbarvením naprosto okouzlily. Přestože jsem měl již tehdy slušnou praxi s chovem jedovatých hadů, trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl pro nákup “bitisek”.
Jedná se o asi nejznámější zmiji Afriky. Má širokou, plochou hlavu, zřetelně oddělenou od krku, na které se táhne od oka směrem dozadu tmavý pruh. Nosní otvory jsou uloženy šikmo. Tělo je velmi mohutné, pokryté silně kýlnatými šupinami, které jsou ve středu těla uloženy ve 29 - 42 řadách. Zbarvení je velmi variabilní, hřbet bývá šedavý, žlutohnědý, červenohnědý až černohnědý s charakteristickými tmavými, žlutě nebo žlutobíle lemovanými skvrnami ve tvaru písmene V nebo U, pravidelně se za sebou střídajícími. Břicho je porcelánově šedé, bílé až žluté.
Délka kolísá dle původu od 80 - 180 cm. Největší exempláře pochází ze západní a střední Afriky. V přírodě je rozšířena po celé Africe s výjimkou deštných pralesů a centrální části Sahary. Loví drobné savce, hlodavce, ptáky, ještěrky a příležitostně i žáby. Díky svému rozsáhlému rozšíření a nebezpečnému jedu je hadem s největším procentem uštknutí v Africe.
V přírodě se páří od září do prosince, kdy spolu samci často zápasí. Mláďata se rodí od února do dubna, jsou kolem 20 cm dlouhá a může jich být 40 - 80. V zoo Dvůr Králové porodila samice Bitis arietans rekordních 156 mláďat! Tento počet nebyl dosud žádným jiným druhem překonán.
V červnu roku 2001 jsem zakoupil párek mláďat Bitis arietans. Jednalo se o velkou formu, odchov kolegy Petra Mrázka. Samička měřila asi 23 cm, měla nevýraznou růžovohnědou barvu s tmavými skvrnami ve tvaru písmene V, lemované žlutobíle a porcelánové břicho. Samec byl větší, měřil téměř 30 cm a velmi vynikal jeho šedomodrý hřbet s kontrastními černými skvrnami a žluté břicho. Obě mláďata přijímala potravu samostatně a velmi náruživě. Zprvu byli oba hadi chováni společně, ale z bezpečnostních důvodů jsem je rozdělil a choval sólo v teráriích 80×40×40. Teplota byla v jednotlivých částech terária od 26 až po lokálních 32 °C, aby měli hadi možnost výběru. Terária byla udržována suchá, s podkladem písku a štěrku, vybavená kameny a kořeny, pod kterými se mladé “arietány” schovaly. Z úkrytu vylézaly pouze při krmení. Velmi důležitá je miska s čistou vodou, ze které zmije pravidelně pily. V době svlékání se oba hadi plazili napříč miskou, díky čemuž se bez problémů svlékali. Zmije byly krmeny všemi dostupnými hlodavci (myši, potkani, křečci, pískomilové, mastomyši aj.) v průměru 1× za 10 dní a to vždy živými. Jakmile byl hlodavec vložen do terária, byl během několika vteřin uchvácen dlouhými jedovými zuby. Vzhledem k velmi krátké době od uštknutí do smrti hlodavce nepochybuji, že jed tohoto druhu je opravdu velmi účinný. Zajímavé je, že samice se při krmení zakousla do potravy a nikdy ji nepouštěla, tak jak to dělají např. Bitis gabonica, zatímco samec vždy uštknul, hlodavce nechal poodejít a až když bylo zvíře mrtvé, přilezl a začal polykat. Nemohu potvrdit souvislost mezi pojmenováním této zmije a jejím chováním. Obě “arietány” při vyrušení syčí a nafukují tělo, ale ani při vyloženě cílených pokusech o vyprovokování nikdy neútočily, ani nepředvedly onu často uváděnou pózu “trkajícího berana”, podle čehož dostala tato zmije latinské jméno. Jako malá mláďata varovala sykotem a nafukováním již při přiblížení k teráriu. Toto chování je však brzy přešlo a nyní se takto chovají pouze při manipulaci v teráriu. Tento pár u mne během několika měsíců dorostl asi 60 cm, bohužel jsem byl nucen z důvodu stěhování zmije prodat, takže jsem nemohl sledovat jejich další vývoj.
Poddruhy: Bitis gabonica gabonica
Bitis gabonica rhinoceros
Je to nejsilnější had Afriky, jehož tělo může dorůst tloušťky lidské nohy. Hlava tvaru trojúhelníku je plochá, zřetelně odlišená od krku. Bitis gabonica rhinoceros má mezi nosními otvory dva výrůstky, které u Bitis gabonica gabonica chybí nebo jsou jen malé. Šupiny jsou kýlnaté a ve středu těla jsou rozloženy ve 35 - 43 řadách (28 - 46 řadách/Hegner). Základní zbarvení hřbetu je světle žluté, zelenavé nebo hnědavé se symetrickými skvrnami v pravidelných intervalech, které mají tvary obdélníků, kosočtverců, pruhů nebo trojúhelníků. Barvy těchto skvrn se u jednotlivých exemplářů liší. Břicho je špinavě bílé až šedé, někdy černě skvrnité.
Délka je 120 - 150 cm, vzácně až 200 cm.
Vyskytuje se v Africe. Bitis gabonica gabonica obývá Sudán, Angolu, Kongo, Gabun, Ugandu, Zambii, Zimbabwe a Mozambik. Bitis gabonica rhinoceros je rozšířena v západní Africe od Guineje po Togo. Preferuje deštné pralesy a roviny, v Tanzanii vystupuje až do 2000 m.n.m..
Je velice pomalá a málo kousavá, většinou leží nehnutě v listí nebo trávě. K většině pokousání dochází z neopatrnosti nebo při přehlédnutí odpočívajícího exempláře. V případě kousnutí je útok veden s obrovskou razancí a rány po jedových zubech jsou velmi hluboké, protože zuby mohou být i 3,5 - 5 cm dlouhé. Jed je značně účinný a had disponuje opravdu velkým množstvím, takže neošetřené kousnutí je většinou smrtelné.
Živí se hlodavci, ale také dalšími malými savci a ptáky. Rodí 20 - 60 mláďat, která při narození měří 25 - 30 cm.
Na začátku roku 2002 jsem zakoupil mládě - samičku Bitis gabonica rhinoceros a o pět měsíců později ještě samce téhož poddruhu. Obě mláďata měřila při nákupu asi 30 cm. Samička měla výrazně světlejší žlutohnědou barvu s tmavými hnědými, modravými a pastelovými skvrnami a téměř černé pruhy podél hřbetu s bílými skvrnkami. Samec byl tmavší, ale vynikaly jeho oranžové skvrny na bocích.
Mláďata byla umístěna sólo v teráriích 80×40×40 cm, vyhřívaných na 24 - 28 °C (Při vyšších teplotách oba hadi vyvrhovali již natrávenou potravu). Podle literatury “Gabůnky” preferují většinou vlhký podklad, proto jsem na jednu stranu terária umístil větší misku s vlhkou rašelinou, do které se had pohodlně stočí. Ostatní plocha nádrže je suchá, dno pokrývá nadrcená kůra. Důležité je rašelinu v misce nepřevlhčovat, v tom případě se totiž prostředí stává pro hada nepříjemné a rychle jej opouští. Dalším vybavením terária je pouze miska s vodou a několik kamenů.
U všech jedovatých hadů se snažím, aby bylo terárium zařízeno účelně a přehledně. Uzavíratelné plastové nebo dřevěné bedny, doporučované v literatuře, ve kterých lze hada v případě čištění či stěhování uzavřít, nepoužívám. K manipulaci se mi osvědčil plexištít, který lze jednoduše vyrobit a se kterým jsem schopen terárium rozdělit na dvě poloviny a bezpečně zde pracovat. Terária pro obě “gabůnky” jsou upravena stejně, přesto každé zvíře preferuje jinou teplotu a vlhkost. Samice leží pravidelně smotaná ve vlhké misce, v teplotě kolem 24 °C a vylézá pouze při svlékání nebo při cestách za vodou a potravou. Samec naopak leží ukryt v nadrcené suché kůře v teplotě 28 °C a večer často prolézá terárium. Domnívám se, že je velmi důležité vytvořit takové podmínky, aby si každý jedinec mohl vybrat.
Obě mláďata přijímala potravu samostatně. Samec není vybíravý a přijme jakéhokoliv hlodavce. Samice žere pouze potkany. Dvakrát se mi ji ovšem podařilo zmást a ona pozřela křečka, který byl naparfémovaný potkaním pachem. Kuřata a ptáky odmítají mrtvé i živé. Při krmení leží obě “gabůnky” nehnutě na svém oblíbeném místě a až když se hlodavec přiblíží “na dostřel”, s velkou razancí ho uchvátí a drží dokud nezemře. Hlavu mají při tom zdviženou nad zemí a také v této poloze potravu polykají. Dnes již měří samice téměř metr a samec asi 60 cm. Krmeni jsou průměrně 1× za 3 týdny a svlékání probíhá bez problémů většinou po 3 - 4 měsících. Terária jim začínají být těsná, proto připravuji pro každého z nich asi dvojnásobné.
Stejně jako mláďata Bitis arietans i mladé “gabůnky” byly první dny v teráriích neklidné a při přiblížení chovatele na méně než 50 cm se výstražně nafukovaly, hlasitě syčely a pokyvovaly hlavou, což je pro ně a pro zmije Bitis nasicornis typické. Po krátké aklimatizaci se ale zklidnily ještě více než “arietány”. Když dnes, oddělen plexištítem, čistím terária a manipuluji 20 cm od zmijí, neprojevují vůbec žádnou známku zneklidnění ani agrese. Zajímavé je, že když přijede na návštěvu některý z kolegů a prohlíží si “gabůnky”, pravidelně mu samice předvede výstražné pohyby hlavou i tiché syčení. To podporuje můj názor, že had je schopen zapamatovat si pach konkrétního člověka, který s ním často manipuluje a nepovažovat ho za hrozbu.
Na druhou stranu na zdánlivě klidné chování jedovatého hada může chovatel doplatit, pokud jenom na chvíli zapomene, že jde o nebezpečně zvíře a dovolí si k němu víc, než může.
Po dosažení reprodukčního věku a velikosti se chci pokusit o odchov těchto překrásných hadů.
Myslím si, že při dodržení základních podmínek je Bitis gabonica poměrně vytrvalý jedinec, který zkrášlí každé terárium. Chovatel se ale musí připravit na to, že každé mládě jednou vyroste a jeho potřeby na prostor se zvětší. Manipulace s hadem, který může vážit i přes 10 kg pak dá i zkušenému teraristovi zabrat.
Pravděpodobně nejbarevnější had Afriky, který svými geometrickými skvrnami připomíná zmiji Bitis gabonica. Také ona je velmi nemotorná a pomalá. Její hlava je plochá se 2 - 3 páry žlutavých či zelenavých nosních výrůstků, zřetelně odlišená od krku. Statné tělo je pokryto kýlnatými šupinami, které jsou ve středu těla rozloženy ve 35 - 41 řadách (31 - 43). Zbarvení je velmi variabilní. Na hřbetě jsou pravidelné modravé skvrny ve tvaru motýla, či obdélníku s červeným nebo žlutým středem. Boky jsou červenavé, zelenavé, modré nebo černé, zdobené bílými, žlutými, červenými, či modrými skvrnami a čárkami. Tyto barvy vytváří složité geometrické, většinou pravidelné kosočtverce, kříže, pruhy, obdélníky a jiné obrazce. Jsou známi i jednobarevně tmaví jedinci. Na hlavě je velká, většinou černá skvrna ve tvaru šipky ukazující směrem dopředu. Břicho je v odstínech hnědé nebo zelené, většinou tmavě skvrnité. Dorůstá délky kolem 70 cm, vzácně až 120 cm.
Rozšířena je při západním africkém pobřeží od Libérie po Kongo a odtud přes Zair do jižní Ugandy a západní Keni. Vyhledává vlhké tropické lesy a okolí řek, bažiny a vlhké louky, pročež bývá nazývána “Riverjack”. Nežije pouze na zemi jako příbuzné “gabůnky”, ale lze ji nalézt i na stromech, keřích nebo ve vodě. Je velmi věrná jednomu místu, odkud se málokdy vzdaluje a díky zbarvení je stejně jako “gabůnka” v přírodě téměř neviditelná.
Při podráždění kouše dříve než “gabůnky”, ale kousnutí tímto druhem jsou vzácná. Účinky jedu jsou srovnatelná s B. gabonica - neošetřené kousnutí je většinou smrtelné.
V přírodě se živí převážně malými savci, výjimečně žere žáby a ryby. V únoru až dubnu rodí samice 6 - 40 mláďat, dlouhých asi 20 cm.
Párek mláďat Bitis nasicornis jsem zakoupil v létě 2002. Samice měřila 25 cm a její základní zbarvení je modrozelené s červenými boky a znaky všech barev po celém těle. O něco menší samec má cihlově červené, skvrnité boky, jeho hřbet je spíše žlutozelený. Růžky mají oba hadi žlutohnědé. Všeobecně jsou chovatelné v obdobných podmínkách jako “gabůnky”, postačí menší, jednoduše zařízené terárium, kde udržuji žárovkou teplotu 23 - 28 °C, lokální zvýšení je spíše na škodu. Misku s vlhkou rašelinou udržuji vlhčí než u “gabůnek” a terárium 2x týdně rosím, protože moje “nasikornisky” vodu z misky nepijí. Tito hadi jsou velmi náchylní k infekcím a proto je zvýšená péče na místě.
“Nasikornisky” již tolik nezkrotly a při manipulaci v blízkosti terária se nafukují, pokyvují výstražně hlavou a syčí. Samice již na mne (přes plexištít) zaútočila při čištění terária. Jsou to ve srovnání s předešlými druhy velmi nervózní hadi, kterým je nutné připravit vhodný úkryt (prohnutá kůra), ve kterém se cítí bezpečněji a zbytečně se nestresují.
Také “nasikornisky” mě překvapily rozdílným chováním - samice se chová ukázkově dle literatury, většinu času proleží ve vlhké misce, v teplotě 24- 25 °C, často bez hnutí i několik dní. Samec svým chováním popírá většinu informací v literatuře uváděných. Pravidelně leží na suchém podkladě, většinou v nejnižší teplotě v teráriu (23 °C), přičemž často mění stanoviště a do misky s vlhkou rašelinou neleze ani před svlékáním. Měl jsem zprvu obavu, jestli je jeho zdravotní stav v pořádku, ale chová se takto od doby, co ho mám, a dle veterináře je naprosto zdravý. Opět ukázka individuality jedince.
Zmije Bitis nasicornis (alespoň moje dva exempláře) jsou ideální strávníci. Krmím je potkany, myšmi, křečky, pískomily, morčaty, mastomyšmi, kuřaty a dalším dostupným krmením. Jako malé hádky jsem je krmil každých 10 dní, dnes, když měří asi 50 cm, krmím průměrně 1× za 3 týdny. Dospělé zmiji rodu Bitis by mělo stačit krmení 12× ročně. Asi 4× ročně podávám všem hadům Vitamix Rep a každého nového hada odčervuji.
Přestože klidné a lhostejné chování některých zmijí svádí k suverénnosti chovatele, jedná se vždy o velmi nebezpečné druhy zvířat. Na to je třeba pamatovat a při manipulaci používat hadilovky, háky a plexištíty, které jsou ve spojitosti s nutnou opatrností alespoň minimální zárukou bezpečnosti.
Majitel jedovatých hadů je ze zákona č. 246/1992 Sb.a č. 162/1993 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, povinen tyto hady registrovat na veterinární správě, jejíž pracovníci prošetří, zda chovné zařízení vyhovuje požadavkům na chov nebezpečných druhů.
Ostatní druhy tohoto rodu (albanica, atropoides, atropos, caudalis, cornuta, heraldica, inornata, parviocula, peringueyi, rubida, schneideri, worthingtoni, xeropaga) jsem neměl štěstí chovat, ale tři velké zmije - Bitis arietans, Bitis gabonica a Bitis nasicornis jsou překrásní jedovatí hadi, kteří zkrášlí každé terárium a potěší svým zjevem nejednoho obdivovatele hadů.
Použitá literatura:
Hegner D., Jedovatí hadi v přírodě a v teráriích, Ratio
Trutnau L., Hadi, 1990