Anglický setr
Je nádherný, svou krásou a elegancí upoutá snad každého, ale věřte, že řada lidí žije v domnění, že se jedná o dlouhosrstého Dalmatina. Mrzí mne to nebo spíše přímo rozčiluje, a tak se pokusím alespoň v kostce plemeno anglického setra představit.
Anglický setr
Angličtí setři u nás bohužel ztratili na popularitě a v důsledku ubývajících loveckých příležitostí se snižuje i jejich počet. V loňském roce bylo pět vrhů a většina chovatelů má odrostlá štěňata ještě doma. Není o ně zájem, přestože se jedná o mimořádná spojení. Kladu si otázku “Proč?” Snad z neznalosti tohoto ušlechtilého plemene. Ale rozhodně těch málo věrných, kteří se věnují chovu tohoto plemene, by jej nevyměnili za nic na světě. Díky bohaté historii “angličanů” se stále drží na vysoké úrovni v oblasti exteriéru i po stránce pracovní.
Setr se vyskytuje na řadě historických obrazů s loveckou tématikou. Doprovází člověka již celou řadu let. Historie jeho vzniku sahá do roku 1555, kdy jsou dochovány první zmínky o psech vycvičených ke stavění. Termín setter nalezneme i v první novodobé kynologické bibli v nejstarší knize “O psech britských ostrovů” (De Canibus Britanicis) dr. Johna Caluse z roku 1570. Výraz “sitting spaniel” se objevuje ještě v roce 1704 v encyklopedickém díle “Dictionarum Rusticum et Urbicum”, kde je nutné zdůraznit vývojovou návaznost a příbuznost ohařů, zejména setrů, se staršími loveckými španěly.
Poměrně dlouhý časový úsek spojuje historie anglického setra s lordem Edwardem Lawerackem (1800 - 77). Toho v roce 1825 zaujali dva černobíle tečkovaní psi Moll a Ponto, které získal od faráře A. Harrisona - bíločernou srst měli tehdejší “velští setři”. Lord Lawerack se velmi zajímal o myslivost a jeho psi vynikali především v hledání a vystavování. Posléze se však přeorientoval na čisté výstavní jedince. Celý jejich chov postavil na dvou fenách. Držel se čisté linie a celých padesát let vydržel chovat bez příměsi cizí krve. Vytvořil sice homogenní typ, (také se mu říkalo Lawerackův setr), avšak na úkor vynikajících loveckých vlastností. Po jeho smrti převzal jeho psy zkušený chovatel irských a skotských setrů R. L. Purcell Liewellin. Na rozdíl od svého předchůdce kladl důraz na povahu psů a opět se zaměřil na loveckou upotřebitelnost. Chov začal se psy Danem a Dickem. Brzy zaznamenal velký úspěch a odstartoval velký export do Spojených států a Kanady. Podle novinových zpráv jeho psinec čítal až 300 jedinců! Po smrti Liewellina se jeho chovu ujímá W. Humprey z Minsterley, který chov doplnil importovanými jedinci od ostatních chovatelů, především z USA a Kanady. Věnoval se oběma směrům: výstavním i loveckým. Zde již dochází k exteriérovým rozdílům u linie výstavní a pracovní. Chovu se věnoval až do roku 1958.
Cesta anglického setra do Evropy není zcela přesně známa. Nejspíše přes diplomatické kruhy a personál hannoverského královského dvora. Do Německa si prvního anglického setra s rodokmenem přivezl princ Albert ze Solms - Braunfelsu ve 30. letech 19.století. Své psy nechal zapsat do švýcarské plemenné knihy.
U nás (dle mně dostupných pramenů) byla jedna z nejúspěšnějších a nejznámějších chovatelská stanice “ze Všejan”, která patřila úspěšnému rozhodčímu a chovateli panu Dr. Karlu Trojanovi. Vlastnil řadu mimořádně kvalitních jedinců, kteří ve 30. letech 20.století měli světovou úroveň. Udržoval styky se zahraničními chovateli a vybíral si pro plemenitbu nejšpičkovější jedince. Samozřejmě se snažil skloubit stránku exteriérovou i pracovní, což se mu nesporně dařilo. Avšak osudová rána zasáhla do života nejen bývalé buržoazie, ale bohužel i do života setra. Již tehdy byl považován za aristokrata a jeho “páníček” byl pro tehdejší politickou situaci nežádoucí. Ve své podstatě se změnily podmínky k jeho chovu tak výrazně, že se početní stav “angličanů” výrazně snížil. Kdo měl více psů, byl označen za živnostníka, a tak postupně psince zanikaly a chov se omezil v podstatě na jednotlivce. Doba a vládnoucí poměry měly tak negativní dopad, že většina chovatelů chov vzdala. V šedesátých letech bylo importováno několik mimořádných (hlavně pracovně) psů z Ruska (tehdy SSSR), hlavně díky zkušenému cvičiteli a chovateli panu Jindřichovu Letáčkovi. Shánět tyto informace je práce téměř detektivní a neměla jsem to štěstí získat další prameny. Ve zmínce o historii i současnosti chovu anglického setra u nás by rozhodně neměla chybět ani jména pana Hejdy, Němce, Legáta, paní Dvořákové, manželů Vaňkátových a řady dalších.
Současná doba přináší řadu výhod pro chov všech plemen. Hlavním faktorem ovlivňujícím možnosti chovu je otevření hranic. Skýtá nesčetné možnosti využití nové krve a vybrání vysoce kvalitních plemeníků (samozřejmě i feny) pro další chov. Ale na druhou stranu se vyskytuje problém, kam jít s loveckým psem cvičit, kde mu nechat volný prostor…, neboť ne každý je majitelem honitby.
Standard plemene uvádět nebudu, je dostupný v každé encyklopedii psů. Ještě snad pár slov ke zbarvení. Anglický setr může být blue belton (bílá s modročernou), liver belton (bílá s játrově hnědou), orangebelton (bílá s oranžovou), lemon belton (bílá s citronově žlutou), dále pak jsou setři ve zbarvení tricolor (bílá s černou i oranžovou), výjimkou není ani žlutobílé zbarvení. Dává se přednost jemné skvrnitosti. Plotny jsou nežádoucí.
Jaký vlastně je? Je to aristokrat všemi couly. Již svým výrazem osloví snad každého, a v pohybu je jednoznačně nejelegantnějším plemenem vůbec. Je milý k dětem a dokonalým společníkem dospělých. Angličan není pes pro každého. Chce citlivý a zodpovědný přístup. Rád se učí, je velmi inteligentní a je vděčný za každou pochvalu. Patří k plemenům náročnějším na pohyb. Je velice chápavý, ale zkrotit jeho temperament vyžaduje určitou míru trpělivosti. Je osobnost a máme ho rádi.
Případný kontakt na poradce chovu:
František Legát, Opařany 313, 391 61
Irský setr a irský červenobílý setr
Irský setr byl představen v některém z předchozích čísel Fauny, ze setrů je nejznámější a z knížek i dostupné literatury je k dispozici poměrně velké množství informací. Tak snad pár slov k méně známému irskému červenobílému setrovi. Je třeba se krátce zmínit o nejbližších příbuzných původního setra. Irský setr v 19. století vyhlížel tak jako dnes. Původní zbarvení nebylo totiž čistě červené, ale bíločervené. Ještě v roce 1875 na výstavě v Doublinu byli z 66 hlášených jedinců 23 zbarveni bíločerveně. Později se do obliby dostali jedinci zbarveni převážně sytě kaštanově červení a plemenný standard bíločervené zbarvení začal zakazovat. Často přetrvávaly neveliké bílé znaky na nosním hřbetě a na čele, zepředu na hrudi, na tlapách a na hrdle. Avšak tyto zůstaly povoleny. Pozůstatek původního zabarvení přetrvává stále, neboť i dnes se objevují jedinci s jmenovanými bílými znaky.
Dalším, ještě markantnějším důkazem je sama existence irského červenobílého setra. Jeho název zní skutečně takto, přestože základní barva srsti je bílá a na ní jsou různě velké červené znaky. Jako oficiálně uznaný je tento “čtvrtý” ze setrů nejmladší, ve skutečnosti je to ale prapůvodní barevný ráz irského setra. Jako moderní kulturní plemeno vznikla tato forma z chovů bíločerveně zbarvených setrů z ostrova Emerald.
Nám v České republice umožnili toto nádherné plemeno poznat manželé Vaňkátovi. Lze je považovat za průkopníky chovu irského červenobílého setra u nás. Se svým importovaným multišampiónem a samozřejmě též hlavním plemeníkem Ich.Rushfield Smudgem, reprezentovali plemeno prakticky na všech výstavách. Se svým “Smáčkem” projeli kus světa a všude vyhráli. Nesporně jim patří velký dík za rozšíření tohoto krásného plemene nejen u nás, ale i v Rakousku a Německu, kde vymetli též řadu výstav. Ich. Rushfield Smudge, ověnčený nesčetnými tituly, se nesporně zapsal do našich dějin irského červenobílého setra. Dnes se občas předvede ve třídě veteránů, věk mu neubral na jeho kráse a eleganci, celý život vítězil a vítězí pořád.
Obětavostí některých dalších chovatelů, např. MVDr. Č. Šrámka, který zajistil import samičí populace a v neposlední řadě pana Lněničky, který dovezl nepříbuzného psa z Itálie, se za pár let vytvořila (samozřejmě zásluhou všech chovatelů, kteří zajistili chovný materiál) kvalitní chovná základna. Dnes jsou v chovu zařazeni 4 chovní psi a 8 chovných fen. Za pár let existence tohoto plemene u nás je to hezký výsledek.
Kontakt na poradce chovu:
Draga Vaňkátová, Mezilesní 24, 118 00 Praha 4,
tel.: 241 721 928
Gordon setr
Gordonsetr patří také do rodiny anglických ohařů. Někdy se mu říká též skotský setr. Pokud vás zaujal černý elegán s krásnou dlouhou lesklou srstí s příjemným a přátelským výrazem, ale přitom zachovávaje důstojnost a majestátnost, tak to byl právě on - gordonsetr. Ze všech setrů působí nejmohutnějším dojmem.
Říká se, že je ze setrů nejklidnější (ale to asi jak který - ostatně výjimky se vyskytují všude). Všeobecně je známo, že gordonsetr je ze všech setrů nejvšestrannější - vítězí na FT, memoriálech, jsou nepostradatelnými pomocníky na barvě, velmi náruživí jsou při práci ve vodě, rovněž jsou výborní aportéři. V cizině jsou často používání jako policejní psi. Díky jejich citlivému nosu se používá v práci k vyhledávání drog. Dobře využitelní jsou i jako psi záchranářští. V praxi nám všechny tyto dovednosti předvedla fenka Zita z Podmaršovic, která úspěšně absolvovala, kromě řady loveckých zkoušek, 15 různých druhů záchranářských zkoušek. Ing. Peksová předvedla svoji fenu i v praxi, při vyhledávání zavaleného člověka v sutinách. Její největší úspěch bylo vyhledání mrtvého člověka ve vodě v hloubce 25 m.
U nás gordonsetr nepatří k nejpočetnějším plemenům a na výstavách v ČR téměř mizí (v roce 2002 byli na MV 1 - 4 jedinci). Snad je útěchou, že tito setři jsou k vidění alespoň na FT.
Gordonsetr vděčí za svoji současnou existenci vévodovi z Richmondu a Gordonu (podle Gordon Castle v Banffshire). Na rozdíl od svých kolegů příbuzných z Anglie a Irska nebylo toto plemeno ve Skotsku nikdy nijak zvlášť oblíbeno, nevyniklo ani co do četnosti. Dokonce byli setři v černotříslové barvě, tolik typické pro skotského setra, v druhé polovině 18. století takřka na vymření, protože se na jednotlivých hrabstvích chovalo jen pár jedinců. Když se vévoda z Richmondu roku 1770 stal dědicem hradu Gordon, vzal na sebe poslání - zachránit tento typ setrů. Aby se plemeno udrželo a zachránilo, neobešel se jeho chov bez křížení s jinými plemeny. Přesné zprávy se nezachovaly, avšak je nesporné přilití krve křížením - s bladhaundem a černotříslové kolie. Kolie je předmětem mnoha diskusí, ale bladhound významně zdokonalil čich gordona. Přidal mu k tomu také poněkud těžší stavbu těla, která s sebou nese fakt, že v porovnání se svými příbuznými je gordonsetr poněkud pomalejší a těžkopádnější v pohybu. Možná s tím souvisí i nejvyšší sklon k postižení dysplazie kyčelních kloubů (ze setrů).
Samozřejmě i u tohoto plemene zasáhla vlna rozdělení na rychlé psy určené k práci - drobnější a lehčí s nesmírnou obratností a psy čistě výstavní se srstí téměř až na zem (zejména v Americe, Kanadě).
Snad by stálo za zmínku, že tento černý krasavec si získal srdce paní Marty Železné. Tato dáma vlastní jednoho z nejkvalitnějších psů - JCh.Caesar Klamap Debra, který se již ve věku 10 měsíců honosil titulem “Junior šampion ČR”, Evropský vítěz mladých a k tomu ještě úspěšně absolvoval poměrně těžké pracovní zkoušky. V mezitřídě (ve věku asi 15 měsíců) získal titul CAC, CACIB, BOB na MVP v Mladé Boleslavi. Tento mimořádný jedinec zastává plně společenskou funkci, jako společník výborně ladí se svou paničkou a nesmírně ji miluje. Bohužel nepůsobí v chovu.
Ještě snad na úplný závěr. Bylo velmi potěšující, že v letošním (nebo spíše loňském, ale vyhodnoceném v lednu 2003) šampión šampiónů stáli na stupních vítězů ve skupině VII. právě setři. Páté místo obsadil irský setr, třetí místo anglický setr a místo první gordon setr. Ve velmi početné skupině ohařů zastoupené řadou plemen je to velký úspěch. Snad si zase nejen gordon setři získají znovu svou pevnou pozici a ve světě psů budou moci konkurovat jednou (co se do oblíbenosti týče) třeba i takovém zlatému či labradorskému retrívrovi.
Pro bližší informace o gordonech a velmi zajímavých akcích mohu doporučit vysoce kvalitní stránky na internetu www.pointer-setter.cz
