Úsměvy ze ZOO: užovka ztracená a nalezená

Pokladna se nám plnila a diář začínal přetékat objednávkami z dalších a dalších míst naší vlasti.

Putující ZOO

Nakonec jsem sám nemohl a musel putující ZOO uzavřít. Ne, že by mě to nebavilo, ale prostě jsem nemohl stihnout všechno a zůstat na těle i na duchu zdráv. Navíc tím vším trpěla i moje rodina, s níž jsem přišel ve styk jen dvakrát třikrát do měsíce, a málem tak propásl i porod druhého potomka. O tom se však nechci rozepisovat, protože ačkoliv vyčerpávající, bylo to i krásné. Nemohu se ovšem nezmínit o příhodě, která se nám tenkrát stala.
Objížděli jsme zrovna východní část okresu a měli namířeno až do města Brandýsa. Brandýs je místo kouzelné a mnohý člověk se jistě rozpomene, že i císař Rudolf je zbožňoval a zajížděl sem tak často, jak jen mohl. Nás zde očekávala nová impozantní škola na křižovatce nedaleko nemocnice. Byla to budova rozlehlá a v jejím nitru nás čekal sál, vlastně tělocvična to byla, nabitá k prasknutí desítkami dětí toužících po poznání. Předvedl jsem krotkou ženetku a párek osmáků a chystal jsem se k ukázkám plazů.
“...a nyní přejděme k hadům, děti,” promluvil jsem k davu, v němž to zašumělo. “Hady si můžeme rozdělit na jedovaté a nejedovaté a ty jedovaté pak na hady s velkými jedovými zuby vpředu a na druhou skupinu, která má menší zuby v zadní části tlamky.” Za hovoru jsem načrtával na přistavěné tabuli umístění zubů a snažil se vše zjednodušit pro chápání desetiletých človíčků.
“No a nyní se podíváme na některé hady.” V místnosti se znovu ozval šum a první řady sedících trošku znejistěly. “Nemusíte se ničeho obávat a pokud vás něco zajímá, jen se klidně ptejte.” Kývl jsem na Anežku a přijal od ní menší bedýnku s několika plátěnými sáčky.

První jsem rozvázal bez problémů a vylovil z něho více než metrový exemplář užovky červené Elaphe guttata. Předvedl jsem ji a nabídl několika dětem k uchopení, což se většinou nesetkávalo s pochopením. Tehdy však vyskočil z druhé řady drobounký snědý klouček a vrhl se na plaza. “Nekouše?” zeptal se věcně.
“Ne,” odvětil jsem, “tohle je nejběžnější had chovaný mezi teraristy, tedy mezi lidmi, co mají doma plazy.”
Chlapec převzal zvíře a usadil se s ním po mé pravici. Očividně byl pyšný nejen na obdivné pohledy spolužáků, ale i na to, že svírá v dlaních něco tak nedosažitelného.
No a pak už vše probíhalo podle předem vyježděných kolejí. Další ukázky a předvádění, posléze úklid a odjezd. Nic nevšedního, jenže po dvaceti kilometrech se na mě Anežka obrátila s otázkou: “A co ten chlapeček?”
“Který?”
“Jak se zamiloval do té užovky.”
“Hm,” pochválil jsem ho, “byl to skutečně kluk, jak má být. Líbil se mi.” Ale v duši mi pojednou začalo něco zhoubného vrtat a kousek před Mladou Boleslaví, kde nás čekali příštího dne, jsem prudce zabrzdil.
“Co je?” zeptala se moje sekretářka.
“Koukni dozadu, jestli vezeme tu užovku.”

Ztracená užovka

Přikývla a vystoupila, aby se dostala do nákladního prostoru. V té chvíli se mi vrátila rozvaha a byl jsem si stoprocentně jistý, že nic nenajde. A taky že ne!
“Není tam,” řekla tiše a já z jejího hlasu cítil sebeobviňování.
“Ty za to nemůžeš,” snažil jsem se ji uklidnit a na nejbližším vhodném místě to sekl do opačného pruhu dálnice. Pneumatiky jen zakvílely, a to už jsme se hnali plnou rychlostí zpět do školy, v níž se nám ještě podařilo zastihnout zástupce ředitele a s jeho pomocí vystopovat toho malého přírodovědce. Za pár okamžiků potom jsem už stavěl u jejich domu a spěchal do druhého poschodí.
No celkem se nestalo nic. Našel jsem jen dokořán otevřené dveře a nebohou maminku, stojící na kuchyňském stole. Dole na zemi se proháněl ten zvídavý klouček a pošťuchoval ztracenou užovku. Dodnes nechápu, proč paní Divišová, tak se žena jmenovala, neslezla ze stolu ani po našem příchodu a proč stále jen vykřikovala: “Odnes tu obludu, odnes to zvíře, panebože, dyť nás všechny votráví!”
Vždyť chlapec jí doslova a do písmene zopakoval mou přednášku a i já ji ujistil, že se naprosto není čeho obávat. Slezla dolů až poté, co plaz zmizel v plátěném sáčku, a tehdy mě konečně oslovila: “Vrahu, dveře máte za sebou!”
Patrně neměla ráda hady nebo jsem jí nebyl na první pohled sympatický, nevím. Ovšem i dnes, v éře televize a videa, existují lidé, jimž nikdo nedokáže vysvětlit, jak zajímaví tvorové hadi jsou. I z tohoto důvodu snad v mnoha krajinách světa selhává ochrana přírody právě v okamžicích, kdy se dotýká plazů nebo bezobratlých. Já jen doufám, že svými přednáškami jsem také trochu přispěl do mlýna, abych prolomil onen odpor, dřímající v člověku odpradávna a nutící jej při setkání s hadem jen k útoku či útěku. Nic mezi tím.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)