Holub pávík dosud patří k nejznámějším představitelům okrasných holubů. Pozorovatele na první pohled překvapí ojediněle utvářenými pery do podoby tzv. vějíře, vysoko vypjatou hrudí a esovitě neseným krkem. Do Evropy byl z Indie dovezen již v 16. století a není žádným tajemstvím, že k jeho zušlechtění došlo během následujících tří století v Anglii. Postupem doby zde vznikly dva vyhraněné typy - skotský a londýnský. První byl jemnější a ušlechtilejší, druhý větší s velkým vějířem. Skotský typ se prosadil u chovatelů v kontinentální Evropě, kde byl doveden k ideálu zejména německými chovateli, londýnský typ zdomácněl v USA a Kanadě. Někteří z tehdejších pávíků měli hedvábné opeření a jejich potomci se, byť jako rarity, dochovali dodnes a můžeme je spatřit i v několika našich chovech.
Evropští chovatelé počínaje 50. léty 20. století sporadicky dováželi pávíky ze Severní Ameriky, neboť díky nim dosahovali v odchovu “kulatějších” tělesných tvarů a co bylo neméně důležité a nápadné, bylo i zpevnění vějířů a pozvolné mizení tzv. účesu. Znaku, kdy konečky ocasních per vykazovaly značné rozpojení praporů. Znaku, který ve své podstatě holuba sice zkrášloval, ale opticky podstatně zmenšoval vějíř. Díky nastolenému trendu účes rychle mizel z nejlepších evropských chovů a již v 80. letech se u nejkvalitnějších holubů nevyskytoval. Poněkud jiná byla situace v naší vlasti, kam díky tehdejšímu politickému rozdělení Evropy přicházely nové trendy s určitým zpožděním a poněkud obtížně se zde prosazovaly.
Nastal však počátek 90. let a celou Evropu zasáhla vlna přechodu k americkému typu. Evropští chovatelé si konečně uvědomili, že to čemu říkali malé, dokonale kulaté, na malých nožkách je v porovnání s americkými exempláři vysoké, útlé a celkově robustní. V roce 1991 byla v Nizozemí založena pobočka amerického Centrálního klubu chovatelů pávíků. Veškeré špičkové chovy byly během krátké doby rozprodány a nahrazeny holuby z USA a Kanady. Evropský district amerického klubu soustředil v “otevřené” Evropě 90. let chovatele z cca deseti zemí, včetně českých reprezentantů.
Americký typ se liší na první pohled velikostí. Jedná se o malé holoubky, jejichž tělo je ze všech stran zakulaceno. Poměr velikosti vějíře k tělu je obdobný jako u “evropského” typu. Je však zcela zákonité, že při drobnější postavě nedosahuje vějíř takové velikosti. Důležitým plemenným znakem je tzv. BBB linie, kdy z bočního pohledu vidíme, v souladu s požadavkem zaoblení postavy, nepřerušovanou linii probíhající z krční oblasti přes prsa, hrud až k nohám. Aby bylo možno docílit tohoto znaku, muselo dojít k výraznému prohloubení postavy a ke zeštíhlení křídelních štítů. Ty jsou v ohbí zcela překryty hrudním opeřením, jsou přilehlé a krátké. Ruční letky by měly navazovat na křídelní krovky plynule, bez výrazných zlomů. Markantem moderních pávíků je extrémně bujné a pevné opeření, které pomáhá na několika místech k dosažení kulatého tvaru postavy. A kde se tato místa nacházejí? Předně se jedná o část za nohami, o tzv. podbřišek, a o opeření stehen. Neméně významné je i bujné opeření na jiných partiích, díky kterému hlava doslova leží na horní podušce (ocasních krovkách). Záměrně zvolený termín “leží” vyjadřuje další rozlišující znak moderního typu - a sice vymizení dřívějšího potřesu krku.
Kvalita opeření je směrodatná i pro utváření vějíře, jehož dokonalost není dána vysokým počtem per, ale jejich šířkou, pevností a uceleností. Je samozřejmé, že při několikadenním pobytu ve výstavní kleci dochází u každého výstavního exempláře vlivem kontaktu s dráty k rozpojení praporů některých ocasních per. Toto rozpojení však nemůžeme označovat dřívějším termínem účes, který byl mnohem markantnější. A co je také podstatné, byla to změna struktury opeření trvalého rázu. Formu vějíře označujeme jako talířovitou, či mírně konkávní. Spodní ocasní pera by se měla jemně dotýkat země. Horní část vějíře si přejeme co nejkolměji nesenou. Striktně vyžadovaný postoj s opačným sklonem běháků, než jaký známe u holubů polního typu, je široký a výrazně vpředu nasazený. Extrémně nízké nohy se podložky dotýkají pouze prostřednictvím předních prstů. Při hodnocení kvality se zaměřujeme i na symetričnost postavy, postoje, držení vějíře. Pávík nesmí mít dělená prsa. Holuby s robustnější postavou lze využít v chovu na zvětšení vějířů, ale nikoliv k vystavování.
Stále se setkáváme s jedinci z linií, ve kterých se s věkem výrazně zvyšuje postoj a k vystavování jsou vhodní jen výletci. Než ponechávat v chovech holuby z těchto linií, raději nakoupíme holuby typově bezvadné, i když mají např. nedostatky v utváření vějíře, jako jsou dvojpera, mezerovité uspořádání apod. Nedostatky tvaru vějíře lze u mladých jedinců velmi dobře odstranit podlepením per. Existují polemiky, zda jsou odchovy po holubech nového typu obtížnější. Dnes jsem již toho názoru, že při nepřeplněném holubníku a při optimální kondici jsou to holubi velmi plodní a v odchovu spolehliví.
Všechny pobočky amerického centrálního klubu organizují speciální klubové výstavy. Holuby posuzují kanadští či američtí špičkoví specialisté tzv. vyřazovacím způsobem, kdy z jedinců v cca 20 kategoriích vybírají nejlepšího exempláře, který je “Best of color” a druhý je “Reserve best of color”. Závěrem je z těchto šampionů vybrán šampion šampionů -- tzv. Grand champion. Pávíci se posuzují v několika klecích o rozměrech cca 1×1 metr a vyžaduje se u nich co nejvíce pohybu - akce. A kteří chovatelé “vládnou” v districtu Evropa? Jsou to Rudi Fencl(D), Sigi Jopp(CH), John Hartman(NL) a Rudi Fetz(D).