Úsměvy ze ZOO: obézní mimino

Byla to myslím středa, den uprostřed pracovního týdne, a já seděl s ústy dokořán v kanceláři státního notářství. Poslouchal jsem a rozum mi zůstával stát.

Posmrtný odkaz

“...a z tohoto důvodu, nemaje žádných potomků ani jiných žijících příbuzných, odkazuji veškerý svůj movitý i nemovitý majetek...” a dále uváděl notář mé jméno a data narození.
Děda Urbánek mi zde odevzdal svůj posmrtný odkaz, celý svůj majetek. Šlo o dům na okraji Číšťanova s ohromnou zahradou, toho času zpustlou, která mohla mít odhadem tři tisíce metrů, a vinohrad o pěti stech čtyřiceti hlavách. No a k tomu ke všemu vkladní knížku se čtyřiceti tisícovkami. Prostě balík.
Doma jsem sebral ženu a oba chlapce a krátkou procházkou jsem se vydali nejdříve na nedaleký hřbitov odevzdat poděkování a odtud rovnou do našeho, dědova, obydlí.

“Tomu nemůžu uvěřit,” opakovala stále dokola Zdeňka a musím se přiznat, že i já sám byl poněkud vedle.

Stavení mělo tři místnosti v přízemí a jednu menší v podkroví a mimo spousty prázdných lahví zde byla zajímavá snad jen knihovna praskající ve švech pod množstvím novějších i starších publikací o přírodě. Od té doby, co mě znal, přešel děda Urbánek ve svých nákupech k novému sortimentu. Zaměnil pití za knihy.

Mezitím se však událo něco, co mělo změnit směr, jímž se můj život zatím ubíral. Vedení družstva, které se v nedávné době změnilo na jakousi akciovou společnost, družstvo vlastníků, se potýkalo s přibývající horou problémů. Oni rozporcovali kraj i majetek družstva na celou řadu menších dílů a dál stáli před otázkou, jakým způsobem rozdělit nebývale ohromnou cifru dluhů. No a tehdy někdo připadl na myšlenku zrušit naši ZOO, rozprodat inventář a zaplatit tak všechny závazky. Nápad nemající obdoby. Jenže já zde tím pádem figuroval jako nadpočetný zaměstnanec, a pracoval proto asi tak, jako federální vláda očekávající rozpad republiky. Nervózně.

No a do těchto všech zmatků a nejistot vpadl očekávaný porod hrošíků a dvě koťata gepardů, jimž po porodu uhynula máma.

“Co s nima?” zeptala se Jelínková, “na flašku sou moc mrňaví.”

“Nevím,” vzdychl jsem odevzdaně.

Hrošice rodí!

“Šéfe, už to začalo!” přiřítil se k výběhu s mrtvou gepardí samicí a dvěma hladovými tvorečky Milan Zahradníček.
“Co?” vyhrkli jsme s Jelínkovou současně.
“Hrošice rodí!” zařval vítězoslavně ten chlapík, který byl do zvířat blázen, a zmizel.
“No, to mi ještě scházelo,” vzdychl jsem si.
“Nic si z toho nedělejte, šéfe,” zadívala se Jelínková na mě svýma mateřskýma očima a její bujné poprsí se naplnilo vzduchem, naznačujíce tak delší řeč. “Jen si klidně běžte všechno vohlídat a já už tady něco vymyslím. Zkusím je třeba fouknout k naší čubce. Ta má tejden štěňata.”
Kývl jsem: “Tak dobrá, prvně jí je seberte, naparfémujte s nima tyhle tady a pak ....no uvidíte, dyť nemáte co ztratit.”
A zanechávaje ji i mláďata osudu, mazal jsem ven, pěšinkou k nedaleké ubikaci tlustokožců.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)