Agresivita a kousavost hadů

Prakticky každý, kdo má nějaké zkušenosti s chovem hadů, se s touto situací určitě již setkal. Zatímco jeden jedinec na daný podnět reaguje určitým, specifickým způsobem, reakce druhého se může dosti výrazně lišit. Každý chovatel mi dá jistě za pravdu, že hadi jsou velcí individualisté a ač nejsem zastáncem jakéhokoliv polidšťování chování zvířat, s jistou nadsázkou jim lze přiřknout takové vlastnosti, jako jsou mimo jiné: plachost, bázlivost, zvědavost, smělost, či přímo agresivita.

Rozdílný stupeň agresivity

Ve většině příruček o teraristice a přiznejme si to, často i v odborné herpetologické literatuře, je každý popisovaný druh prezentován buď jako mírný, klidný, neagresivní, nebo naopak útočný a kousavý. Je zřejmé, že podobné zevšeobecňování je nutno brát s určitou rezervou a v žádném případě nedoporučuji se na ně příliš spoléhat. Jak jsem se již zmínil, každý jedinec (byť stejného druhu) se může chovat naprosto jinak a jeho reakce zdaleka nemusí odpovídat publikovaným informacím. Nutno podotknout, že rozdílný stupeň agresivity je zjevný i mezi juvenily a dospělými jedinci v teráriích. Mláďata hadů bývají všeobecně kousavější než adulti, což je vlastně instinktivní obrana proti predátorům v přírodě. Podrážděnost a vyšší stupeň agresivity lze pozorovat dokonce i u jinak mírných jedinců v době svlékání pokožky, kdy je plaz zakalen a jeho schopnost vidění je značně omezená. Bývá pravidlem, že podstatně dráždivější jsou hadi odchycení v přírodě, než ti narození v péči člověka. Had vychovaný v teráriu, postupně zvykaný na lidské ruce se zpravidla časem zklidní a přestává na chovatele útočit. Záměrně píši "zpravidla", neboť ani toto nemusí být vždycky pravda. Mnohdy zůstává had kousavý po celý zbytek svého života a ani častá manipulace jeho agresivitu příliš nezmírní. Mohl bych uvést příklady jak z vlastní zkušenosti, tak i z vyprávění kolegů chovatelů, že ne vždy se had stane rodinným mazlíčkem, ač byl pro tento účel původně pořízen.

Co had, to individualita

Nemohu nevzpomenout vyprávění svého (dnes již bohužel zesnulého) přítele Petra Voženílka, který před lety choval hroznýše královského (Boa constrictor). Ten je pro svoji mírnou povahu a snadnou dostupnost snad nejčastěji chovaným hroznýšovitým hadem v teráriích. Podle vyprávění byl tento jedinec (navzdory dobré pověsti hroznýšů) mimořádně popudlivý a vznětlivý a k vyprovokování útoku mu stačil i pouhý vstup nějaké osoby do místnosti s terárii. Hroznýš se vrhal proti sklu terária bez ohledu na dlouhou dobu chovu v zajetí a prakticky nikdy nepřestal být agresivní. Bohužel není mi známo, zda byl tento had odchovaný v teráriu nebo byl získán jako import z odchytu v přírodě. Dobrým příkladem bývají také stromoví hroznýšovití hadi psohlavci, ať již zelení (Corallus caninus), orinočtí (Corallus enydris), nebo jejich příbuzná krajta zelená (Chondropython viridis). Tito hadi bývají obvykle hodně popudliví a zůstávají kousavými i po několikaletém chovu v teráriu. Samozřejmě že i to je individuální, zatímco jeden jedinec by si nechal tzv. "na hlavě dříví štípat", druhý bude bezhlavě útočit na všechno, co se v jeho okolí pohne. Namátkou ještě jeden příklad, kdy výjimka potvrzuje pravidlo. Krajta královská (Python regius) je všeobecně považována za naprosto mírumilovný druh, který místo útoku raději volí pasivní obranné stočení do jakési koule (odtud anglický název Ball python). Z tohoto důvodu se také v posledních několika letech stává stále oblíbenějším chovancem v teráriích jako "Pet". Jakkoliv je její povaha víceméně skvělá, na svém páru těchto hadů mohu potvrdit, že ač samice téměř 100 % odpovídá uznávanému standardu, samec jakoby se snažil tento fakt úplně vyvrátit. Je vždy připraven kousnout a namísto obranné "koule" raději zaujímá útočnou pozici, tolik známou u jiných, agresivnějších hadů. Vložená ruka do terária znamená téměř vždy okamžitý výpad a při pomalejší reakci také prsty od krve. Na druhou stranu osobně znám příběh téměř čtyřmetrové, velice "nebezpečné" krajty písmenkové (Python sebae), která byla tak obdivuhodně mírumilovná, že vyrůstala souběžně se dvěma malými dětmi (3 a 5 let) volně v panelákovém bytě a nikdy neprojevila sebemenší náznak agrese. Obě děti jí tahaly za ocas i za hlavu, jezdily na ní jako na koni a dokonce si jí nechaly i omotávat okolo těla. Ačkoliv jsem měl při každé návštěvě srdce téměř až v krku, nikdy se tato krajta neprojevila jako nevyzpytatelný škrtič - - zabiják, ale jen jako benevolentní a nesmírně dobrácký domácí mazlíček. Inu, co k tomu dodat. 

Jak ochočit kousavého hada

Vzhledem k tomu, že provozuji internetové stránky o hadech: www.volny.cz/richardhorcic/richardhorcic.htm, občas se na mě obracejí začínající chovatelé s prosbou o radu, jak ochočit kousavého hada, kterého si pořídili. Co poradit? V prvé řadě vždy upozorňuji na to, že had je přece jenom "pouhý" plaz, takže jeho skutečné ochočení v pravém slova smyslu nepřichází v úvahu. Základem každé manipulace s hadem je nikdy nedopustit, aby na chovatelových rukou ulpěl pach kořisti, to znamená umýt se mýdlem před každým vložením ruky do terária. Hadi jednají především instinktivně a cítí li z rukou např. myš, potkana či pro ně jinou pochoutku, probudí se v nich lovecký pud a snadno si pak mohou chovatelovu ruku splést s potravou. Jak nepříjemné je kousnutí třeba jen od něco málo přes metr dlouhé krajty královské, je zřejmé i na jedné z přiložených fotografií.

Způsob zacházení s hadem

Druhým, neméně důležitým faktorem je samotný způsob zacházení s hadem. Jestliže se zvíře drží pevně obtočeno např. o kořen v teráriu, případně syčí a varuje předstíranými útoky, raději jej z terária nevyndáváme a pokus opakujeme jindy. V žádném případě nepoužíváme jakékoliv násilí, které může vyvolat obranný reflex a zapříčinit ošklivé pokousání. Když už je had z terária venku, vyvarujeme se především prudkých pohybů, které by mohly být zvířetem pochopeny jako projev útoku. Nikdy hada nemačkáme, spíše ho necháme volně klouzat v rukách a střídavě ho podebíráme. Pro jistotu můžeme použít jemnější kožené rukavice, v kterých budeme mít jistě větší cit, než např. v tlustých palčácích. Jedině u zvířete které se necítí ohroženo, lze očekávat, že se nebude bránit kousáním. Nikdy nedáváme ruku do terária k hadovi, kterého neznáme a o kterém nic nevíme! Mohli bychom si přivodit docela nepříjemné kousnutí, které se ne vždy dobře hojí a které má často snahu hnisat. Tím nechci samozřejmě začínající chovatele žádným způsobem odradit, spíš jen upozornit na případné nebezpečí, které je pochopitelně možné při troše dobré vůle eliminovat. Vhodnou selekcí a pečlivým výběrem lze do chovu získat opravdu klidné jedince, kteří budou svému chovateli dělat jen samou radost.

Na závěr bych chtěl jen upřesnit, že vše co tu bylo napsáno se týká samozřejmě především hadů nejedovatých. Je pochopitelné, že manipulace s jedovatými hady má poněkud odlišná pravidla a jakékoliv kousnutí může mít pro chovatele tragické následky. Pokud má někdo jiné zkušenosti, případně by měl nutkání zareagovat na tento článek, může tak učinit na adresu: richardhorcic@volny.cz. Na případné připomínky rád odpovím.