Voliéra i pro děti

„Maminko, já bych chtěla zvířátko.“ Takto asi začínají přání mnoha dětí, snad už od tří let. Moje dcera Terezka si přála králíčka. Ale nezůstalo pouze u něho. Se svým přáním se přidali i ostatní členové, nejen nezletilí, naší početné rodiny. Abychom se vyhnuli boudičkám, budkám a klecím v bytě, i když rodinného domu, vybudovali jsme venkovní voliéru. Inspirovala nás obdobná voliéra u jedné rodiny.

Na železnou konstrukci o rozměrech 170 x 200 x 125cm, svařenou z tyčí o průměru 1,5 cm jsme natáhli pletivo potažené PVC o průměru 1 cm. Jen zadní stěnu tvořila prkna a u zbylých tří stěn byla sbita ještě ohrádka vpředu 20 cm, po stranách 30 cm vysoká. Části bočních stěn byly kryté sololitovými deskami a sešikmený vrch jsme zastřešili plechem.Naštěstí měl někdo dobrý nápad zhotovit i zavírání zevnitř, čehož jsme potom bohatě využívali. Po přenesení na předem vybrané místo jsme nejdříve podsunuli velmi členitou větev a tu jsme upevnili 15 cm vrstvou hlíny, nasypané po celé ploše voliéry,a zakryli 3 cm vrstvou písku. V pravém rohu zůstal hliněný val, kam jsme přesadili trsy trávy. Věděli jsme, že se stanou první večeří, ale vypadalo to hezky. Prvním obyvatelem byl opravdu malý zakrslý králíček-samička. Dostala už předem vymyšlené jméno Ája.Téhož dne přibyla druhá nájemnice, béžové rosetové morče Vendulka. Obě se okamžitě schovaly v boudičce s předsíňkou , ale hlad vylákal navečer nejprve Áju a později se osmělila i Vendulka. V knihách radí, dát boudičku až za nějaký čas, aby se nestávala úkrytem, který brání v rychlejším zvykání na nové prostředí, ale nám to přišlo takto pro zvíře přirozenější. Musím přiznat, že králičí samička Ája byla odvážnější, protože si brzy začala prohlížet své nové obydlí.Druhý den se s návštěvami „dvířka netrhla“.

Dcera Terezka trávila ve voliéře mnoho času a stále Áje něco nabízela a volala na ni jménem.Za pár dní si Ája přihopkala pro list mlíčí už na zavolání, ale držena v náručí si nevzala ani travičku.Vendulka byla sice bázlivější, ale za několik dní spokojeně vrněla v náručí a brala si z ruky. Vendulčina bázlivost se nakonec vysvětlila, ale o tom později. Za tři dny společného soužití jsme přidali další obyvatele, tentokrát pernaté.Byla to modrobílá andulka Zuzanka a krásný žlutozelený sameček Kubík. Ti obývali horní prostory naší voliéry. Houpali se na houpačce, oťukávali zobáčkem zavěšený umělohmotný váleček, zobali proso s lesknicí, uždibovali žabinec, jablko, rajče, aj. a pili vodu ze svého pítka.

Kubíka jsme koupili u soukromého chovatele, a tak brzy ozobával prosný klásek z ruky a po čase si i svoji nožičku opřel o náš prst. Netrvalo dlouho a náš prst se pro něho stal pohodlným bidélkem.U Zuzanky, kterou jsme koupili ve zverimexu, trvalo ochočení déle. Kubíček neohroženě slétával i na zem, kde si zobal písek, nutný pro trávení, a Zuzanka se statečně přidala. Ale odvahu doprovodit Kubíka ozobávat čerstvě nasekanou trávu z jesliček králíka a morčete už nenašla.

Naši hlodavci hned po zeleném měli nejraději svou směs, kterou museli mít v těžké keramické misce,aby ji nepřevrhli.Po prvním ukázání pítka a jeho funkce běhali a hopkali pít sami. Když jsme viděli Áju , jak vždy po večeři spokojeně odpočívá natažená jako provázek, začali jsme stavět další budku, tentokrát ještě větší, 35 x 35 x 30cm, aby se mohla i v ní v zimě spokojeně natáhnout. I tato boudička měla předsíňku a uvnitř vyndávací platíčko z dřevěného rámu a potažené igelitem,aby moč neprosakovala do celé boudičky.

Ale co Ája prolenošila navečer,doháněla večer i v noci. Skákala po voliéře, jakoby chtěla shodit gramy, které za den přibrala.Vyskočit 35 cm nebyl pro Áju těžký úkol. Ani na zubní hygienu nezapomínala. Zoubky si obrušovala okousáváním větviček a ohlodáváním tvrdého chleba. Vendulka měla svoji činnost jednodušší.Tělocvik nepěstovala, ale jen jedla, jedla a pila.

Na vylučování nezapomínala ani jedna.Vendulka si oblíbila jeden koutek v boudičce a jeden venku a Ája plochu v blízkosti jesliček,ale zato v boudičce jsme nikdy žádný bobek nenašli. Naučit je chodit na klozetovou bedničku se stelivem pro kočky se nám nepodařilo.

Takto byl vyplněn další prostor. Ale co mezitím? Ideální místo pro burunduky páskované a přímo dva, aby jim bylo veselo. Poslední obyvatele jsme vpustili do voliéry za tři dny po andulkách.Byl to sameček Bertík a samička Baruška. Někdy i Baruna nebo Barča, to v těch případech,kdy Bertíka šidila. Dokázala mu i z drápků vytáhnout oříšek a jiné dobroty.Baruška byla celkově kurážnější.O mnoho dříve opustila budku a začala velkými plavnými skoky i neskutečně rychlým lezením po kleci prozkoumávat voliéru. Baruška byla také první, kdo si vzal oříšek z ruky. Barčoberti, tak jsme jim zkraje říkali, než jsme odpozorovali odlišné znaky a náležitost ke správnému pohlaví, což byl lehký nádech do oranžova u Bertíkova zadečku, se postarali o stálé dění v kleci.

Oproti přes den podřimujícím andulkám, stále přežvykujícímu morčeti a občas hopkající, ale většinou vleže natažené, králičí samičce byla činorodost burunduků nadměrná. Když nezmizeli v budce, tak stále skákali, lezli a něco sháněli. Ale toto jejich, jedním slovem řečeno, šmejdění jsme vydrželi na lavičce před voliérou dost dlouho pozorovat. Zvlášť uklidňující to bylo navečer po naplnění všech misek a krmítek, kdy se každý tvoreček snažil na nadcházející noc dobře najíst.

Baruška i Bertík si brzy navykli, že jim každou chvíli někdo podal přes pletivo většinou kus oříšku, což způsobilo,že jsme se pak později s obavami dostávali do voliéry. Jakmile se totiž někdo objevil u dvířek, hned na ně přiskočila Baruška. Píše se,že i na volno puštěný ochočený burunduk se vrací, ale tak daleko v ochočení jsme ještě nebyli. Časem jsme museli omezit množství oříšků,aby nedocházelo k nadměrnému tloustnutí, a nahradit je kukuřicí, později pak žaludy a oříšky bukvic. Přesto bylo ale bezpečnější, když nejprve přistoupil někdo k protější straně voliéry s nějakou dobrotou v ruce a až poté vstoupil návštěvník.

Burunduci se stali nejochočenějšími, je pravda ,že Baruška o něco více.Za nějaký čas nás vzali jako součást voliéry a přeběhnout po ohnutých zádech nebo i po ruce až na rameno nebylo vzácností a ne vždy jejich ostré drápky na holém těle byly příjemné. Burunduci ochutnávali kdeco: žabinec, mlíčí i rajče. Nejhezčí bylo, když si vzali do svých malých paciček kousek jablka seříznutého do půlměsíčku a jedli to stejným způsobem, jako my lidé meloun. Také po nich zbyla jen slupka. Přestože dostávali uvařené vajíčko jako andulky a piškoty s jogurtem nebo pribinkou, stejně snědli andulkám snesené vajíčko. I když andulka byla mladá, bylo toto snažení asi vyprovokováno zavěšením budky.Teď už víme, že hnízdní budka se může dávat andulkám jen v určitý čas a ne, aby tam byla nastálo.Když nehnízdí, nemají potřebu lézt do budky ani v zimních měsících.

Ale přesto jsme o mláďátka nepřišli. Nejdříve jsme se pozastavovali nad tím, jak naše morče Vendulka stále přibývá, až jsme mohli nahmatat dvě „boule“ po stranách bříška. Ano tehdy se vysvětlila její větší bázlivost, protože nám ve zverimexu neprodali jedno morče,ale rovnou tři za jednu cenu.Ta dvě, co se jednoho dne narodila, byla tak krásně klasicky bíločernohnědě zbarvená a ještě k tomu rosetová, že jsme neodolali a jedno si nechali.Takže k Vendulce přibyla ještě Růženka a bratříčka jsme ve správný čas rychle odnesli zpátky do zverimexu, protože další morčátka jsme už opravdu nechtěli.

Pozorování ruchu po večerním krmení přestalo být s nadcházejícím podzimem idylické. U burunduků, a opět vedla Baruška, se ještě více probudila jejich přirozená shánlivost a vypukly mohutné přípravy na zimu. Baruška si vyhloubila noru v hliněném valu a tam odnášela vše, co kde našla k jídlu.Už jim nestačila jejich miska, která musela být zaklíněná, aby nedocházelo k převrhnutí, když si sedli na okraj,ale přímo dravým útokem vzali krmítko pro andulky a na třetí zanoření bylo prázdné.Ani zobání andulek do jejich tělíčka je nevyrušilo.Pouštěli se i do zeleného krmení hlodavců a cpali si jeden list mlíčí za druhým a vešlo se jim jich do toreb až pět. Docházelo až ke komickým situacím,kdy se snažili vměstnat do torby co nejvíce listů z větviček vrby přinesené pro andulky. Třikrát si Baruška nasoukala do torby několik lístků, ale ještě neodtržených od větvičky, a spěchala do budky. Když je chtěla ve svém úkrytu vyndat, silou ohnutá větvička se vymrštila z otvoru budky ven. Bertík byl na dělání zásob liknavější, asi chytře vytušil, že jim budeme pro jistotu sypat i v zimě, i když by měli spát a vylézat jen občas. Bertík chodil k misce pravidelně.Když nic jiného, tak oříšek si vzal vždy. Takto to dál nešlo, protože po vyprázdnění krmítek svých a andulčiných a po odnošení do svých úkrytů, se pustili i do krmné směsi pro hlodavce a začínalo docházet i k různým šarvátkám. Vyřešili jsme to další,tentokrát už menší 185 x 128 x 75cm voliérou pouze pro burunduky. Při řešení vnitřku jsme už využili zkušeností z první voliéry. Vedvou třetinách jsme z cihel postavili 60 cm zídku a tento prostor vyplnili hlínou.. Do ní jsme upevnili větev tak, aby některé větvičky končily před budkami 14 x 25 x 17 cm burunduků. Každý musí mít svou. V prostoru bez hlíny jsme postavili pařez k sezení a k přijímání návštěv bezedných jedlíků, hlavně co se týče oříšků. Přenesli jsme i jejich misku,pítko a sůl na lízání. K jedné keramické mističce na jogurt s piškoty přibyla ještě druhá, aby se v klidu dostalo i na Bertíka, protože Baruška neměla pochopení pro Bertíkovy stejné chutě a neochotu počkat, až se nají dáma. Nové obydlí jsme vylepšili o jednu důležitou věc. Byla to ještě jedna malá vrátka 18 x 18cm v těch velkých, kterými se dá vejít dovnitř. Malým otvorem se prostrčí pouze ruka, burunduk se neprotáhne,ale misky lze doplnit. I když máme párek, se zvědavostí očekáváme jaro. Píše se totiž, že samička může být v období březosti na samečka velmi agresivní, a proto narození malých burunduků není tak jisté. Když by nám vše šťastně dopadlo, ráda bych se opět podělila o naše zkušenosti. Nechtěla jsem zde dopodrobna rozepisovat vše, co zvířátka potřebují. Víme, že každý živočich nejen přijímá, ale i vylučuje.Při takovém množství zvířátek se musí nejen voliéra, ale i domečky hlodavců pravidelně čistit a občas „vygruntovat“ i burundukům. Každý zodpovědný budoucí chovatel si jistě vše dopředu promyslí, protože některá zvířátka žijí poměrně dlouho, a prostuduje potřebnou literaturu,aby věděl jak na to.

Je pravda, že přes zimní měsíce voliéra nevypadá tak půvabně jako na jaře nebo v létě. Dvě třetiny přední stěny a celou jednu boční jsme zakryli silnou světlou fólií abychom zamezili průvanu. Andulky ani v zimě nepřebývají v budkách, ale na větvích nebo na bidýlku, které musí být tak silné, aby si peřím na bříšku zakryli nožičky. I když prší, nebo mrzne, hlásí se naši strávníci, především morčata, o své, a to dost hlasitě.Každé bouchnutí venkovních dveří v době krmení, ať už ráno nebo odpoledne, je provázeno pískáním až pohvizdováním. Dostávají každý kousek jablka, krmnou směs, kousek chleba a samozřejmě seno.Nesmíme zapomenout zprovoznit i zamrzlá pítka.

I v tomto čase si naše králičí samička udržovala kondici rychlým skákáním. Přidala k tomu ještě hrabání nory a to tím způsobem, že hlína létala po celé voliéře.Nakonec keramická miska na krmení skončila pod vhodně vyříznutou krabicí, abychom ji nemuseli před každým krmením dolovat z hlíny.

Ve voliéře burunduků by měl být přes zimu klid, protože mají přezimovat zahrabaní v hlíně nebo zalezlí v kmeni stromu, případně v pařezu. Ale jak už jsem se zmínila dříve, u Bertíka to neplatí, protože miska s krmením je pravidelně navštěvovaná. Když nezmizí nic jiného, tak oříšek vždy. Už se všichni těšíme na příchod jara a podle toho, jak andulky už někdy prozpěvují, to nemůže dlouho trvat.

PS:“Maminko, já bych si moc přála, aby měla Ája malé králíčky!“ Tak sháníme vhodného samečka, ale jen za účelem návštěvy!