Terar–etika...?
Reaguji na článek Filipa Šiffnera "Zkušenosti s chovem Axolotla mexického" z Fauny č. 9/03.
Experiment nebo pozorování?
Sám nejsem zastáncem podobných experimentů. Domnívám se, že teraristika může napomoci rozšíření našich zoologických vědomostí, tou správnou metodou by ale neměl být experiment, nýbrž pozorování. Uvědomme si, že už samo umístění zvířete do terária je mnohdy experimentem, protože vytváříme (bez ohledu na to, jak moc se snažíme vytvořit přírodní podmínky) pro své svěřence umělé prostředí. A stává se, že se nechtěným experimentem stane chovatelská chyba. O takových je pak třeba referovat, aby stejné chyby neopakovali ostatní.
Pokud už chce amatér přistoupit k něčemu takovému jako je experiment se zvířaty, měl by dodržet několik následujících bodů:
1. Zavrhnout jakýkoli pokus, který evidentně směřuje k újmě na zdraví či životě jeho svěřence. Takové informace je korektní získávat pouze pozorováním živočichů ve volné přírodě.
2. Důkladně prostudovat vše, co se tématu jeho experimentu týká. A to v knihovnách i na internetu a to ve všech jemu dostupných jazycích. Informovat se i na přírodovědecké fakultě či veterině a nechat si poradit.
3. Nekombinovat velké množství různých zásahů - spíše vytvořit umělou změnu a dále pak pozorovat.
4. Dohlížet na stav svěřence a v případě, že se pokus ukáže být škodlivý, ukončit jej.
5. Vést kvalitní dokumentaci a výsledky pokusu zveřejnit a to i v případě, že byl neúspěšný.
A protože dodržet všech pět bodů je velmi náročné, doporučuji všem teraristům zvířata spíše jen pozorovat.
Poznámka redakce
Co se pozorování a experimentů týká, rád bych vzpomenul mimo jiné starší knihu Zvířata s námi doma od J. Krále a A. Olexy. Zde na straně 27–30 podávají autoři návod, jak a proč zvířata v zajetí pozorovat i jakým způsobem s nimi experimentovat. Dovolte mi, abych zde několik řádků ocitoval: "1. Pozorujeme proto, abychom se dověděli, zda naše zvíře je v pořádku, co se s ním děje, zda je zdravé, zda mu vyhovuje způsob chovu a ošetřování, tedy teplota, krmení atd. Toto pozorování je každodenní nutností jako vizita v nemocnici a je dobře si je zapisovat. 2. Pozorujeme zvířata, abychom se dověděli více o jejich vlastnostech vůbec, tedy o vlastnostech celého druhu…" Dále pozorujeme, cituji: "… jejich denní rozvrh, způsob přijímání potravy, péči o srst nebo peří, línání, pelichání a svlékání pokožky, svatební hry, stavění hnízd a jinou péči o potomstvo, vzájemné chování jedinců téhož druhu, poměr k člověku a mnoho a mnoho jiného. Přitom sledujeme, zda a jak se mění okolní podmínky, tedy např. teplota, délka světelného dne, atd…." O pokusech pak autoři říkají: "Někdy úmyslně měníme jednotlivé podmínky života v zajetí, abychom poznali, jak tyto podmínky působí. Takovému postupu říkáme pokus čili experiment. Pokusem musíme hledat odpověď vždy jen na jednu otázku, proto je potřeba, aby se při jeho provádění lišila jen jedna podmínka chovu, …" A o odstavec dál pokračují: "Je ovšem tolik nezodpovězených otázek, jak zvířata chovat, jak je udržet delší dobu naživu, jak je přimět k rozmnožování, že můžeme pokusy doporučit teprve těm chovatelům, kteří dokonale ovládli normální chov určité skupiny živočichů."
K experimentům je potřeba dodat, že se jim při získávání nových poznatků prostě nevyhneme. Vždy bychom však měli mít na paměti především blaho zvířat, kteří jsou ve svém zajetí odkázáni jen a jen na nás a nemohou svůj osud změnit. Mnohokrát mne v této souvislosti napadlo, jak se lidé bláhově těší na příchod mimozemšťanů a neuvědomují si, že oni se k nám lidem budou chovat stejně, jako se mi dnes chováme ke zvířatům. Vždyť i my pro ně budeme jen nižší životní formou. Měli bychom si uvědomit, že i zvířata mají své vnímání, jakkoliv odlišné od našeho. Vždyť i naše pojmy láska, radost, bolest a strádání se musely vyvíjet průběhem evoluce a není možné říct, že ostatní tvorové je nemají.
Vladimír Cerha
