Vzpomínka na Petra Voženílka

24. srpna 2003 tomu bude přesně půl roku, co ve věku nedožitých šedesátin navždy odešel uznávaný herpetolog, kolega terarista a především úžasný člověk a kamarád, Petr Voženílek. Zemřel neočekávaně, plný optimismu a plánů uprostřed rozdělané práce a zanechal prázdnotu a smutek v srdcích těch, kteří ho znali a milovali.

Od dětství ho přitahovali hadi

Petr Voženílek se narodil 3. května 1943 v Lounech. Již od dětství ho přitahovali hadi (hlavně ti jedovatí a především zmije) a přestože jeho otec zvířata miloval a byl dokonce vášnivým akvaristou, dlouho neměl možnost popustit uzdu své vášni a věnovat se své lásce, hadům. Vystudoval chemii v Ústí n. Labem, kde také po vojně začal pracovat ve Výzkumném ústavu anorganické chemie. Přibližně v té době se začal svojí zálibě - teraristice a konkrétně hadům, intenzivně věnovat. Byl to člověk nesmírně činorodý a zvídavý, mezi jeho zájmy nepatřili jen samotní hadi a zoologie všeobecně, ale také chemie, kouzlení, muzikantství, profesionální potápění a dokonce i divadlo. Byl skvělý vypravěč a svůj úžasný smysl pro humor dokázal zúročit v několika knížkách, které napsal s opravdovou noblesou, vtipem a elegancí. Jako příklad mohu uvést vzpomínkovou knihu "Můj život mezi hady a jinou havětí", kde kromě vyznání lásky k hadům v kostce popisuje i průřez svým velice pestrým životem. Jeho historkám z cest se dalo naslouchat se zatajeným dechem celé hodiny, aniž by člověk pocítil sebemenší náznak nudy. Když mi zaníceně líčil páření zmijí obecných ve svých balkónových teráriích a barvitě popisoval souboj samců o samici, ani jsem nedýchal.

Chovatel i bavič

Několik let jezdil po vystoupeních se známými Fešáky, kde společně s Pepou Aloisem Náhlovským slavil úspěchy i při předvádění humorných scének s užovkou brazilskou, která se díky své naprosto mírumilovné povaze a velice zvláštním choutkám na párky a paštiku stala téměř legendou. Při tom všem stihl absolvovat potápěčský kurs na Oravské přehradě, čehož pak dokonale využil při četných cestách za herpetofaunou a mořskými živočichy mnoha zemí. V roce 1975 nastoupil do ZOO v Ústí n. Labe, kde působil dlouhá léta a nemalou měrou se podílel na založení krajského zoologického klubu při Ústecké ZOO. Svoje poznatky a zkušenosti s chovem hadů si nikdy nenechával pro sebe. Celý svůj bohatý život publikoval v odborné literatuře jak tuzemské, tak i zahraniční a jak už jsem se zmínil, napsal i několik knížek a na některých se podílel. Mimo jiné byl i spoluzakladatelem sborníku odborných prací FAUNA BOHEMIAE SERPENTRIONALIS, zúčastňoval se ekologických konferencí Čs. zoologické společnosti i evropských a mezinárodních herpetologických kongresů, kde byl ctěn a uznáván jako opravdový odborník ve svém oboru. Dokonce měl to štěstí, že mohl navštívit i světoznámé ofidiologické laboratoře v brazilském Butantanu (Mekku všech hadařů,) a měl možnost díky svým vědomostem a laskavosti tehdejšího ředitele Alphonso Hogeho i krátce pracovat a získávat praxi pro své další studium. Jen pro upřesnění, ofidiologický ústav v Butantanu je největší laboratoří na výzkum a výrobu hadích sér v jižní Americe, ale také očkovacích látek proti jedu štírů a pavouků.
Ač během svého života choval mnoho druhů hadů, středem jeho zájmu byly hlavně evropské zmije, především zmije obecná. Právě té věnoval prostor v knížečce - sice objemem útlé, ale o to více půvabné: "Ty zmije". Ke zmijím ho to táhlo odjakživa a tak jejich studiu a vědecké práci věnoval téměř veškerý volný čas. Po přestěhování do Chomutova začal pracovat v chomutovském zooparku, kde působil až do svého odchodu do invalidního důchodu. I poté však byl nesmírně aktivní a nadále s Podkrušnohorským zooparkem intenzivně spolupracoval. Důkazem je i nově vybudovaná expozice terárií, kterou ještě před svým odchodem pomohl řediteli zooparku P. Rabasovi slavnostně otevřít pro veřejnost.

Skvělý kamarád

Petr Voženílek svůj život prožil opravdu intenzivně, nikdy nedělal nic polovičatě a vždy se snažil dosáhnout svého cíle, navzdory případným potížím. Byl to skvělý kamarád, jeho příběhům z cest za světovou herpetofaunou, ale i ze života všeobecně, jsem v jeho chomutovském bytě, v pracovně plné terárií s jedovatými hady, dokázal naslouchat vždy se zatajeným dechem. Jeho rady a zkušenosti byly pro mne nekonečnou a bezednou učebnicí a Petr byl tak kromě dobrého přítele i mým Velkým učitelem. Navzdory podlomenému zdraví z více jak padesáti uštknutí a dvěma mozkovým příhodám, byl nesmírně činorodý, plný elánu a životního optimismu. Pracoval mnoho hodin denně a snad právě proto, že tolik přepínal své síly, jeho svíčka života dohořela příliš brzy. Opustil nás bez varování a naprosto neočekávaně.
Kdyby hadi měli nějakou duši, jistě by v ní Petrův odchod zanechal stejně hlubokou jizvu, jako v duši nás všech, kteří ho obdivovali a milovali.