Nakupovat ptáky z odchytu - ano či ne?: 1.díl

Již delší dobu, zhruba od poloviny 90. let, občas sleduji mezi chovateli diskusi, zda nakupovat do svých chovů ptáky z odchytu. Jsou chovatelé, kteří tyto nákupy doporučují a jsou samozřejmě i chovatelé odchytové ptáky odmítající. A to někdy i dosti zásadně. Nedávno jsem po delší době navštívil jednu chovatelskou akci, kde byl tento problém diskutován. To mě přivedlo na myšlenku napsat tento článek. Ptáky jsem 30 let choval a mimo to jsem se větší či menší měrou podílel na dovozech ptáků do ČR (1999 – 2000). Chci zde uvést některé zkušenosti především z 10 let praxe s importy. Vzhledem k tomu, že se touto činností již dva roky nezabývám a ani v budoucnu se zabývat nehodlám, mohu některé věci přesně pojmenovat a vysvětlit, aniž bych si dělal reklamu nebo třeba "patent na rozum". Celou uvedenou problematiku bych rozdělil do čtyř základních rovin–chovatelské, ekonomické, ochranářské a veterinární. Za základní kritérium považuji veterinární hledisko, ale pro úplnost uvedu pohled na všechny aspekty tohoto problému.

Chovatelská rovina

V této rovině je nejčastěji diskutována otázka vhodnosti odchytových jedinců pro jejich následný chov v klecích a voliérách.
První část chovatelů poukazuje na divokost, plachost a nepřizpůsobivost odchytových ptáků na omezený prostor, nová krmiva apod. Část druhá naopak upřednostňuje u importů zachovalost a neporušenost instinktů (především rozmnožovacího pudu), tvrdou konstituci apod.
Měl jsem možnost sledovat přímé importy (odchycené ptáky, dovezené z jejich domoviny), reimporty (ptáky sice z odchytu, ale karanténované v západní Evropě) i dovozy druhů v západní Evropě odchovaných.
Osobní zkušenosti s odchytovými ptáky mám pozitivní. Například u druhu vločkovník červený (Hypargos niveoguttatus). Tento, dnes poměrně běžný druh, byl v našich chovech do roku 1990 vzácný a byl považován za hůře odchovatelný. Po revoluci jsem si opatřil několik párů uvedeného druhu v SRN a prakticky od všech se mi podařilo odchovat. Jednalo se o ptáky z přímého odchytu (Tanzanie). Zkusil jsem tedy spárovat takto odchovaná mláďata v F1 generaci. Odchov se dostavil, ale až po sestavení párů tak, že jeden kus byl z odchytu a druhý z odchovu. Počty odchovaných mláďat ale prudce klesly a jednoduchost hnízdění se vytratila. V F2 generaci jsem již odchovu nedosáhl, i když jsem opět použil fintu s jedním kusem v páru odchytovým. Obdobné informace jsem obdržel od některých našich renomovaných chovatelů drobotiny.
Naproti tomu u příbuzného druhu vločkovník zelenohřbetý (Mandigoa nittidula) se v našich chovech odchov povede pouze sporadicky i od odchycených ptáků.
Podobná situace byla např. u papouška senegalského (Poicephalus senegalus), kde na počty dovážených kusů, byl počet odchovů relativně velmi nízký. Situace se již začíná měnit a to především díky častějšímu endoskopickému určení pohlaví i u tohoto druhu. Tím odpadá tápání při sestavování párů a odchovy se již začínají přibližovat západoevropským standardům.
Z chovatelského hlediska jsou tedy šance na realizaci odchovu zhruba vyrovnané. Tato otázka se navíc stává celkem zbytečnou u druhů, které se jen velmi zřídka podaří odchovat a přirozený úbytek je tak možno nahrdit pouze importy. V tomto případě si chovatel může vybrat importovaný exemplář nebo nic.
Ostatně všechny druhy dnes chované musely být jednou odchyceny a adaptovány k chovu. Navíc je mi známo několik případů, kdy chovatel sestavil své chovné páry z ručně odchovaných mláďat, tedy ptáků vyloženě adaptovaných na soužití s člověkem. Přesto se úspěch nedostavil.
V chovatelské rovině bych tedy rozhodl ve prospěch odchytových jedinců, protože zkušenosti ukazují na jejich relativně dobrou přizpůsobivost a po kratší či delší době i na schopnost rozmnožení v zajetí.

Ekonomická rovina

Tento aspekt je ze všech čtyř uvedených nejméně podstatný. Většina chovatelů, pokud se pro některý druh rozhodne, nehledí na cenu jako na něco limitujícího. Pravda je, že odchytoví ptáci jsou (nebo by alespoň měli být) levnější, než-li ptáci z odchovů. Právě tato skutečnost může být ale zdrojem nechuti některých chovatelů k importům. Jedná se o poměrně jednoduchou matematiku. Časté a četné dovozy snižují na trhu ceny odchovů u stejných druhů a tím zhoršují rentabilitu jejich chovu. Nejedná se samozřejmě o všechny importované druhy a všechny chovatele, kteří takto počítají. Bezesporu takováto skupina ale existuje. Obecně lze říci, že importy jsou pro chovatelství jako celek přínosem, protože umožňují rozšíření druhů mezi více chovatelů.

Ochranářská rovina

V této úrovni dochází k nepříznivým projevům vůči odchytovým ptákům (ale i k dalším zvířatům) z obavy o likvidaci volně žijících populací živočichů nepřiměřeným odchytem a následnými exporty. I když je toto téma aktuální především mezi ochránci zvířat, najdou se přívrženci i mezi chovateli.
Je nespornou skutečností, že v případech nadměrného odchytu, k takovým důsledkům ve volně žijících populacích dojít může. Ale!
Existující systém ochrany volně žijících populací živočichů (CITES) je, přes svou zbytečně rozsáhlou byrokracii, schopen dostatečně regulovat odchyt v jednotlivých lokalitách, dle jejich potřeb. Samozřejmě nelze vyloučit korupci při výdeji vývozních povolení, zvláště v zemích třetího světa (Afrika, střední a jižní Amerika apod.). Objektivně však nelze korupci vyloučit v žádném úřednickém systému (a tím struktura CITES bezesporu je).
Mimo této, řekněme, úřednické regulace probíhá i jakási "samoregulace" v jednotlivých lokalitách. Tato samoregulační schopnost nepodléhá žádné korupci, není ani příliš známá, ale přesto existuje.
Demonstrovat tento mechanismus mohu na příkladech dvou známých, často dovážených a mezi chovateli rozšířených druhů.
Prvním příkladem je papoušek senegalský v západoafrickém regionu, konkrétně v Senegalu. Roční kvóta pro vývoz tohoto druhu činí v Senegalu 10 000 – 12 000 kusů. Za posledních 10 let (1999 – 2000) se její výše nezměnila. Pamatuji si na rok 1998, kdy sice tato kvóta byla stanovena, ale fyzicky k vývozu nedošlo, přes povolení vývozu úřady. Dostali jsme i vývozní permity od našich partnerů, ale papoušky žádné. Stalo se tak jistě z nějakého (nám v té době neznámého) důvodu, bez ohledu na názor institucí CITES. Pravděpodobně se jednalo o klimatické vlivy, nepříznivé pro normální průběh hnízdní sezóny s následkem velkého poklesu odchovaných kusů. V následujících letech (1999 a dále) se tento stav opět samovolně upravil a papoušek senegalský se vyváží dále. I kvóta pro vývoz zůstala stejná.
Druhým příkladem je zlatoprska malá (Amandava subflava) a opět zvolíme jako teritorium Senegal a západní Afriku. Vývozní kvóty se v Senegalu pohybují v rozmezí 40-60 tisíc kusů ročně. V roce 2000 nedošla ze Senegalu zlatoprska ani jedna. Obdobná situace byla i v dalších zemích tohoto regionu (Guinea, Mali, Ghana), pouze z Toga dorazilo asi 12 kusů. Tato situace se v následujících letech také stabilizovala bez ohledu na stanovenou výši kvót (alespoň podle informací, které jsem obdržel po roce 2000).
Z uvedeného je patrné, že ne vždy je nutný úřednický zásah. Příroda a zdravý rozum si většinou poradí.
Naopak, jak může dopadnout úřednické rozhodnutí si ukážeme na dvou dalších příkladech. První je z východní Afriky, konkrétně z Keni. Tato země, prostřednictvím svých vládních nařízení, v podstatě zabránila vývozu ptáků. Ale při ochraně úrody (jistě potřebné) před milionovými hejny snovačů a ostatních druhů drobných ptáků, jsou používány všechny dostupné prostředky, včetně zápalných látek. Jsou tak likvidována (snad by se dalo napsal i masakrována) obrovská množství těchto ptáků. Navíc, jak by řekl ekonom, pouze s náklady na tuto masovou likvidaci. Keňu jsem zvolil i proto, že jsem před lety (95-96) hovořil s jedním belgickým dovozcem, který východní Afriku často navštěvoval. Ten osobně zakusil, co se může stát při setkání tohoto hejna s malým dopravním letadlem. Mohu ubezpečit, že jím popsané zážitky rozhodně nepatří k těm příjemným.
Druhý příklad je z Austrálie. Zde farmáří za stejným účelem (ochrany úrody) likvidují některé druhy papoušků např. kakaduů (žlutočečelatý, ale především růžový). Tato situace je i u nás známa, protože jistě řada chovatelů vlastní, stejně jako já, videokazetu s nahrávkou těchto "papouščích pogromů". Posunem proti situaci v Keni je preferování odchytu živých ptáků, před jejich lovem či trávením. To ale není způsobeno vyšší morální kvalitou australských farmářů, ale prostou matematickou úvahou – ušetří se za patrony nebo jed. Navíc vláda poskytuje odměnu několika dolarů za odchycený kus. Tato dotace je poskytována prostřednictvím firem, které zpracovávají takto odchycené ptáky na psí konzervy. Důsledek je tedy stejný.
Po zvážení výše uvedených faktů, se musí normální člověk pozastavit nad logikou některých úřednických omezení.
I když vezmeme do úvahy vysoká čísla ztrát při dovozech (tedy silně nadhodnocená) u papoušků 15 % (vyšší ztráty jsou opravdu vyjímečné a to ještě u některých specializovaných druhů – loríčci, amazonci, papoušek červenoramenný apod.) a zhruba 30 % u drobných exotů, stále musí vycházet importy odchytových ptáků, jako výrazně humánnější řešení. A navíc, jak by řekl v dnešní době téměř nepostradatelný ekonom, přinášejí přinejmenším náhradu na pokrytí nákladů vynaložených na odchyt.
Ale abych nepůsobil pouze jako zdánlivý odpůrce ochrany přírody v současném rámci. Souhlasím s názorem, že za určitých podmínek mohou odchyty v nekontrolované míře skutečně způsobit problémy volně žijícím populacím zvířat. Jedná se především o malé, lokálně omezené populace, které jsou výrazně zranitelnější, než-li druhy s rozsáhlým areálem výskytu a tedy i adaptabilnější. Nikdy ale není odchyt primární příčinou problému! Jako příklad si vezměme nám velmi dobře známý, řekl bych v minulosti až blízký druh amazoňan kubánský (Amazona leucocephala). Jeho početní stavy v minulosti opravdu katastrofálně poklesly. Ochranáři již bohužel přesně nespecifikují proč. Je nepochybné, že odchyt byl jedním z těchto důvodů. Důležité je vědět, že byl pouze vedlejším a tedy ne příliš podstatným.

Primárním (zásadním) důvodem k výrazné redukci (téměř likvidaci) stavu volně žijících amazoňanů kubánských byla devastace jejich biotopu. Fidelův ostrov svobody ve snaze získat finanční prostředky redukoval zničujícím způsobem rozsah lesních porostů na úkor tabákových a třtinových plantáží. Tak došlo nejen ke snížení počtu hnízdních možností, ale i k oddělení menších skupin ptáků z celkové populace. Následně pak, při odchytu stejného počtu kusů, jako před počátkem socialistického experimentu, byl výsledek nasnadě. Úbytek, kterému původní ucelená populace, schopná hnízdění, vzdorovala celkem bez problémů, již nemohl být nahrazován příchovkem. Došlo tak k poklesu populace na kritickou hranici. Jak jsem již uvedl, toto nebezpečí je u endemických druhů, specializovaných na malé lokality (ostrov – amazoňan kubánský, královský apod.) nebo silně diferencované na určité prostředí (hory Peru a Bolívie – amazoňan vojenský, aymarové apod.), výrazně větší oproti ostatním druhům. Je ale pravdou, že bez zásahu administrativy, by se zlepšení ve stavech amazoňana kubánského pravděpodobně nedostavilo.
Dobrým příkladem přístupu vládních orgánů je, alespoň podle mého názoru, příklad ochrany přírody v Nikaragui. V důsledku dlouhodobé občanské války a krátkodobého provozování socialistického experimentu zde došlo také k poměrně rozsáhlé devastaci biotopů. Především lesní biotopy byly významně redukovány. Došlo tedy, obdobně jako na Kubě, především ke snížení počtu hnízdních možností např. pro papoušky. Současná vláda proto farmářům doporučuje jednak určitou plochu pozemků zalesnit a jednak vytvářet hnízdní možnosti vyvěšováním budek. Motivací je možnost odchytit a prodat mláďata papoušků z jednoho hnízdění v každé budce. Tím je zaručena regulace četnosti populací vzhledem k omezeným možnostem v počtu hnízdišť i k rozsahu potravních zdrojů, mimo pěstovaných kultur. Mělo by se tak podařit nastavení určité rovnováhy mezi možnostmi a zdroji na jedné a velikostí populace na druhé straně. Jedná se o přístup odpovídající mému pojetí ochrany přírody, bez ohledu na tak často zmiňované možnosti obcházení, korupce a podvodů, o kterých se můžeme dočíst v referátech úředníků (např. CITES) a ještě častěji slyšet v halasných projevech některých ochránců zvířat.
O možnostech samoregulačních mechanismů přírody nás informuje např. článek uveřejněný dne 19. 9. 2002 v deníku Právo. Ten přináší informaci o pozorování papouška druhu Hapalopsittaca fuertesi, považovaného 93 let za vyhynulého. Druh byl lokalizován na úpatí jednoho vulkánu v Kolumbii. Obdobně lze uvést nedávné znovuobjevení papouška zemního nebo kakapa sovího.
Nelze však popřít řadu opatření mezinárodní organizace pro ochranu volně žijících živočichů (CITES) prospěšných a nutných. Mezi ně by mohlo, dle mého názoru, patřit zavedení kvót pro odchyt a export jednotlivých druhů, pokud bude zajištěno pružné fungování tohoto systému, nejen směrem dolů. Dále snaha (alespoň v poslední době) o ochranu biotopů volně žijících druhů zvířat.
Chtěl jsem pouze upozornit na důležitost jednotlivých části ochrany přírody. Prioritou číslo 1. musí být ochrana přirozeného životního prostředí živočichů a až v dalším regulace nebo zákaz jejich odchytů.
Vždyť z hlediska zdravého rozumu je vhodnější zachování druhu, jeho genofondu (byť i v zajetí), než-li jeho nenávratná ztráta v důsledku vyhynutí volně žijící populace. A to již z různých příčin (devastace biotopu, přírodní katastrofy apod.). Všichni víme, že např. počet neofém tyrkysových (Neophema pulchella) chovaných v zajetí několika tisícinásobně převyšuje počty volně žijících ptáků. Toto uchování genofondu by mělo být druhou nejvýznamnější snahou ochránců přírody.
Možná, že nechuť při nákupu odchytových ptáků z obav o jejich volně žijící populace je poměrně málo opodstatněná.
Volně žijící ptáci, jejich odchyt i následný export a import jsou regulovány jak formou úřednickou (CITES), tak i formou samoregulace "matky přírody".