Úsměvy ze ZOO: balík

Jenže ouha, vyskytl se problém. Vždycky jsem byl přesvědčen, že něčím podobným se jeden sotva uživí, že nezbohatne, ale zakrátko jsem zjistil, jak vysoko jsou moji miláčkové ceněni, a podařilo se mi nahlédnout do toho, čemu se říká "hadí kšeft". 

Hadí kšeft

Měl jsem sice v úmyslu vybudovat si chov plazů, ale jakmile jsem dokončil nevelký skleník s nádržemi, zbylo mi pouhých dvacet tisíc, za které si v té džungli tržního hospodářství nekoupíte zhola nic.
Ale zanechme polemik, otevřel jsem inzertní listy svých přátel i nabídky obchodníků a bloumal, co pořídit nejdřív. Nesmím opomenout fakt, že jsem už nějaká zvířata měl, ale ta obývala pouze jednu místnost přípravny a byla určena, abych tak řekl, ke krytí spotřebované potravy. Hemžilo se to tu mnoha skupinami laboratorních myší a potkanů, kteří vyváděli první mláďata. Dále pak spoustou cvrčků a švábů, ale i drobnými ptáčky chůvičkami. Na všechno jsem byl připraven, jen na ty ceny ne. No ale dál. Listoval jsem v nabídkách, když tu můj zrak padl na užovku druhu Macroprotodon cuculatus. Abyste rozuměli, tento druh patří do podčeledi Boiginae - bojgy, tedy mezi hady se zadními jedovými zuby, tzv. typem opystoglypha, a právě tito tvorové jsou mojí největší slabůstkou. Navíc jejich cena byla více než mírná, a tak jsem sedl a psal: Objednávám u Vás 2,2, což značí dva páry, neboli dva samce a dvě samičky druhu Macroprotodon cuculatus... atd. atd., běžné zdvořilostní fráze. Pečlivě jsem zapečetil obálku a dal se do dalšího pročítání inzerátů. Dále jsem objednal dvě zmije růžkaté Vipera ammodytes meridionalis, šest mláďat užovek Boaedon fuliginosus, dospělý pár psohlavců Corallus enydris cooki, čtyři mláďata leguánů zelených a dospělý pár užovek, respektive korálovek Lampropeltis getulus floridiana, no a tím mé nadšení opadlo, protože ačkoliv šlo o běžnější druhy plazů, nezbylo mi už skoro zač nakupovat.
V následujících dnech jsem nervózně docházel na poštu a přeptával se, jestli na mou adresu náhodou nedošel nějaký balík, a stále se jen setkával s nechápavým pohledem přednosty a stručnou dvouhláskovou odpovědí. Žena už se mi posmívala a každé ráno říkala: "Tak co, kam se dnes půjdeš projít? Mohl bys to vzít kolem pošty, už ses tam dlouho nezastavil."
A já jen vrčel a čekal. Čekal jsem, až nadešel ten památný den někdy začátkem května.
Vzbudil jsem se ráno trochu později a jako obvykle zaslechl: "Tak co, kam..." , ale nevěnoval jsem té poznámce příliš pozornosti, oblékl jsem se, nasnídal a....
"Někdo bouchá," křičela Zdeňka z koupelny.
"Slyším, nejsem hluchej," vykřikl jsem a zvedl se od stolu.

Mám na poště balík

Říkal jsem si, proč tam nejde sama, když to má stejně daleko jako já.
Bušení se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji.
"Tak slyšíš? Někdo bouchá!"
"Slyším."
"Táto, někdo ťuká," přihnal se mladší synáček, který mi v mnoha směrech připomínal svou matku.
"Už jdu!" křičel jsem a šel otevřít. Ve dveřích stála bledá doručovatelka a něco gestikulovala.
"Co?" zeptal jsem se.
Ona jen zakoktala: "Balík ...ba ba balík... leze..." tady obrázek
"Mám na poště balík," zařval jsem vítězoslavně do domu a následoval doručovatelku. Cestou jsem se ujišťoval, mám-li při sobě nabitou pěněženku, a v mysli probíral, který druh asi přišel.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)