Hýl rudokřídlý

Tento pták je dalším příslušníkem asijské fauny, který se k nám dostal v sedmdesátých letech minulého století prostřednictvím výstav exotického ptactva. 

Můj bratr

Sám jsem jej nikdy nevlastnil, ale měl je můj bratr, což znamená, že jsem se na ně mohl dívat ze vzdálenosti asi osmi metrů, kde mám vlastní ptačírnu. Je zajímavé, že jakmile se člověk o ptáky sám osobně denně nestará, jakoby o nich nic nevěděl, respektive vzpomínky jsou neosobní, mlhavé. Pamatuji si dokonce jakoby něco jiného než bratr. Vznesl jsem na něj pár otázek a bylo vidět, jak se mu někde za čelem kolečka prudce roztáčí, ale moc do sebe nezapadají, odpovědi byly mlhavé. Krátce shrnuto: duo sklerotikos. Nicméně určité zkušenosti tady zbyly. Docela určitě tyto ptáky odchoval (pochvala). A domnívám se, že byl u nás první, komu se to podařilo, pokud se o to někdo jiný vůbec pokoušel. V té době vlastně nikdo příliš velký zájem o chov těchto ptáků neměl. Daleko výhodnější bylo, vyměnit je někde v Německu za papoušky. Nakonec jsme se všichni museli chovat pragmaticky. Abych se přiznal, tak jsem si již ani nepamatoval, že se je bratrovi podařilo odchovat. Občas jsem však nucen prohlížet různé diapozitivy z dřívějška. A tak se dívám, no, co tohle k sakru je? Honem hodinářská lupa do oka a von to hejl, rudokřídlý a mladý. Kde jsem k tomu jenom přišel? Vzal jsem si dvojitý antisklerotin forte, vypil dva hrnky čaje Ginkgo biloba a cvak, byl jsem doma. Dyť von je přeci Kozokrach odchoval! Tamhle na půdě. Dvě mláďata. Takže dodatečně gratuluji!

K věci

Tak teď již vážněji a k věci. Jak je z nadpisu zřejmé, ptáky popsal slavný anglický přírodovědec John Gould. Jeho jméno známe spíše v souvislosti s australskou avifaunou, ale z tohoto příkladu vidíme, že se zajímal o ptáky i jinde. Jeho popis byl uveřejněn v Protokolech zoologické společnosti v Londýně v roce 1837, strana 127. Tak to alespoň uvádí Clement. Je tady malinký rozdíl, když za vědeckým jménem uvádí letopočet 1838, zatímco protokoly pocházejí z roku 1837. Možná, že v tom bude dokonce nějaký záměr, možná jde jen o chybičku. To nehodlám řešit. Uvádí se, že popisovaný vzorek pocházel z Erzurumu v Turecku. Dnes víme, že hýl rudokřídlý se vyskytuje v rozsáhlé oblasti jižní Palearktiky, podobné suchým podnebím i hornatým členěním zemského povrchu. Co že je to Palearktika? To je tak zvaná zoogeografická oblast zahrnující severní část Afriky, Evropu, Asii a její jižní část Malou a Střední Asii a horské oblasti směrem od severu až po Himaláje. Jsou to kraje polopouštního až pouštního charakteru a hornaté. Od severoafrického Atlasu, přes severní Izrael, Libanon, východní Turecko, Irán až po Uzbekistán a Kazachstán. Hodně kamení, sporá vegetace, sem tam i lesní porosty. Ptáci se drží většinou na zemi, kde i hnízdí, obvykle pod nějakým kamenem nebo drnem.

Chrakteristika

Jsou o něco větší než náš vrabec domácí, to znamená, že vedle nějakých astrildů působí přímo mohutným dojmem, ale vzhledem ke kratšímu ocasu je jejich udávaná délka 14 – 15 cm poněkud zkreslující. Míry udávané Clementem jsou tyto: křídlo samce 80 – 93 mm, křídlo samice 83 – 89 mm, ocas 47 – 55 mm, noha 16 – 19 mm, 12 – 13 mm. Váha 19 g. Zobák je mohutný, připomíná spíše zobák dlaska. Ptáci jsou stálí, nepravidelně však kočují i na delší vzdálenosti. Jediná pravidelnost v jejich přesunech je vertikálního charakteru, pravidelně sestupují z hor do nižších poloh. Hnízdí poměrně vysoko v horách a na hnízdiště se proto dostavují až v pozdním jaru. Bjeme píše, že v horách Zeravšanu (2 300 m) se první hejnka objevila až prvního května a až potom nastala doba hlavního příletu. Ptáci se objevovali v hejnkách po 4 – 6 kusech, ale také až po 50 – 80 kusech. V průběhu května se objevovali na obdělaných polích a pastvinách společně s pěnkavicemi alpinskými. Teprve od druhé poloviny května se začali objevovat oddělené páry na kupách kamení a kamenitých stráních. Hnízdí v červnu až červenci. Jak již bylo řečeno, hnízdo bývá na zemi, pod kamenem nebo hustým drnem a je postaveno ze suché trávy. Pro hnízdění v zajetí je nejvhodnější polootevřená budka, trochu větších rozměrů. Velikost strany nejméně 15 cm. V Africe bylo jediné hnízdo nalezeno v červnu a bylo v něm 5 mláďat. Bylo to v roce 1967. (Údaj je převzat z ruštiny, nálezci mají francouzská jména a jejich přepis z azbuky by asi nedopadl správně). Z oblasti Střední Asie je povícero údajů o hnízdění od ruských ornitologů. Druh je členěn na 2 zeměpisné formy. Forma nominátní sanguinea představuje ptáky asijské, od Středního východu až po Ťan – šan, další forma Rhodopechys sanguinea aliena pak ptáky africké. Ti se vyskytují v pohoří velký Atlas v Maroku a pravděpodobně i v severovýchodním Alžíru. Podle názoru Clementa však pouze jako zimní hosté, nikoliv hnízdivci.

Vzpomínky

Podle vzpomínek bratra byli ptáci mírumilovní, nenapadali svoje spolubydlící. Taškentští ptáčníci je však považovali za agresivní, zřejmě ne stále, ale v určitých situacích. Proto věnovali jejich přípravě na transport velkou pečlivost. Všichni ptáci měli vždy pečlivě svázaná křídla režnou nití na konci ručních letek, aby se tak omezil jejich pohyb a snad i agresivita v omezeném prostoru. Vždy jich bylo umístěno v jednom oddělení přenosky co nejméně, maximálně tak 6 kusů, ale vždy byl nějaký z ptáků spolucestujícími krvavě ubit. Bratr je údajně přivezl beze ztrát, ovšem jen po jednom ptáku samostatně v oddělení a dával jim co největší dávky vitaminu C. V případě úspěšného odchovu byli ptáci umístěni ve vnitřní ptačírně, ve voliérce zhotovené z dřevěných rámů a rozměrech tuším 1 m×1 m, tedy 1 m krychlový prostoru a potažené králičím pletivem. Ptáci brali rozmanitá semena, nejraději slunečnici, ovšem po ní tloustli. Na snímcích mláďat sedících na zemi jsou ostatně viditelné slupky slunečnice, ale i obraný klas senegalského prosa. Je výhodou, vzhledem k velikosti jejich zobáků, že se jim slunečnice nemusí mačkat jako například stehlíkům. Nejsem si jist, kolik mláďat bratr ve skutečnosti odchoval, nejméně však dvě. Podle fotek jak samce, tak i samici. Je zřejmé, že pohlaví se dá rozlišit již u mláďat, když mladí samci mají mnohem více růžové barvy v křídlech. U dospělých ptáků se dá pohlaví rozlišit poměrně spolehlivě. Samci jsou daleko intenzivněji zbarveni než samice. U ptáků v přírodě je to naprosto jednoznačné, ptáci v zajetí nedosahují tak intenzivního zbarvení a proto může vznikat jistá nespolehlivost. Na snímku máme samce v šatě prostém, ve svatebním peří je ještě intenzivněji zbarven ve křídlech, ale má i daleko více tmavé na temeni hlavy. Někdy i tmavé konce per na prsou, ty nemá mít samice nikdy. Severoafrická forma má mít bílé hrdlo. Jak je vidět ze snímku, mají i Asijaté na hrdle malou bílou skvrnku. Tak hluboce jsme tenkrát jednotlivé kusy nezpracovávali a dokonce nás to ani nenapadlo.

Ptáci by byli v dnešních časech zajisté zajímavými chovanci. Myslím si, že by se dali držet celoročně ve venkovních voliérách i ve společnosti menších druhů papoušků. V případě úspěšných odchovů by byli v dnešní době asi po ekonomické stránce dokonce výhodnější.