Úsměvy ze ZOO: experiment

Pošta byla prázdná, jen před vchodem se tísnil hlouček zvědavců. Divíte se, pomyslel jsem si, přišel mi balík a píšou na něm, že obsahuje živá zvířata.

Zapomenutá dobírka

Jenže se nedivili oni, nýbrž já. Vešel jsem do úzké uličky mezi přepážkami a našel zde ležícího přednostu. Otočím se, abych zjistil, co a jak, ale jsem v místnosti sám. Doručovatelka nikde.
Sklonil jsem se k tomu starému muži a sáhl mu na krk. Srdce má v pořádku. Proč ovšem odpočívá v této podivné poloze? Pak mi všechno došlo. Tady leží přednosta a támhle je můj balík, přesněji obal nejevící známky, že by kdy cokoliv obaloval.
Asi omdlel, usoudil jsem, pozdvihl mu hlavu a vpálil mu políček jak u vesnické tancovačky. Přednosta zalapal po dechu a vyvalil na mě oči.
"Zasloužil byste eště jednu," řekl jsem, "tak kde sou ta zvířata?"
Pravděpodobně až teď mu rozum napověděl, kde je a co se stalo. Vyskočil, mocným hlasem zařval: "HADÍÍÍ!!!" a zmizel někam do ulic.
"No hezký, aspoň vím, že to nejsou leguáni," špitl jsem si pro sebe a začal se po kolenou procházet poštou. A hele, támhle je, uvědomil jsem si pohyb pod jedním ze stolků personálu. Ale to už jsem zahlédl celé tělo soukající se pod hromadu novin a časopisů, byl to jeden z psohlavců, asi knihomol. Oddychl jsem si, že dnes nepřivezli zrovna ty zmije a vrhl se za uprchlíkem. Přiznávám se, že to nevypadalo asi příliš esteticky, poněvadž jsem si tím prudkým pohybem uštědřil ránu do brňavky. Stejně tam však nebyl nikdo, kdo by hodnotil mou eleganci.
Odlovil jsem postupně obě zvířata, zabalil je do sáčku i krabice a odebral se domů. Ani mi v tu chvíli nedošlo, že jsem zapomněl zaplatit za dobírku.
Od té doby se na mě koukají pošťáci s notnou dávkou strachu a ačkoliv jsem jim dlužnou částku hned druhého dne uhradil, přesto se mi zdá, že jejich pohledy jsou kapánek nedůvěřivé. Já však nevím, proč.

Chov papoušků ve volné přírodě

Brzy jsem pochopil, že ačkoliv mé zaměření bude převážně orientováno na studenokrevné živočichy, nevyhnu se v žádném případě ani chovu jiných tvorů. Zakrátko poté se na okraji zahrady objevilo několik voliér a dům se začal hemžit vším možným. Tuhle člověk zakopl o jezevčíka Pajdu, jinde narazil na smečku perských koťat, voliéry se najednou zaplnily desítkami ptáků a moje rodina mezi tím vším neustále pobíhala, aby naši miláčkové měli stále plné misky a čistou vodu.
No a v té době, zrovna, když se mě obchody rozbíhaly na plné obrátky, dostal jsem chuť na malý experiment. Sám ani nevím, kde jsem na ten nápad přišel, ale rozhodl jsem se vyzkoušet chov papoušků ve volné přírodě.
Vlastnoručně se mi podařilo vystavět jednoduchou voliéru stranou od ostatních, jejímž základem byla krátká část, sloužící jako hnízdiště. Ta navazovala na rozlehlou proletovačku, ve které byla dálkově ovládaná padací dvířka, vedoucí přímo na svobodu.
Sem, do tohoto zázraku mého tesařského umění, jsem umístil osm párů papoušíků růžohrdlých - roseicol. Podařilo se mi získat opravdu krásné ptáky, všechny v přírodním zbarvení, růžová škraboška, zelené zbarvení těla a jasně modrý kostřec. Vypustil jsem ptáky do voliéry a sledoval desítky dní jejich počínání.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)