Úsměvy ze ZOO: zahrádkářský mor
Tento druh papoušků je zajímavý tím, že samičky staví v budkách hnízda z větviček a kůry oloupané ze stromů, především vrby, kterou jim chovatelé nejčastěji poskytují. Zasunou si tento stavební materiál do peří kostřece a pak, jako malé náklaďáčky, transportují svůj náklad do vyhlédnuté dutiny.
Zatřepetání zelených křídel
Moji ptáčkové se brzy spárovali a započali se stavbou hnízd. Zdálo se, že jsou dokonale uvyklí novému prostředí. Vědí, kde hledat potravu a kde mají napáječky, plně se věnují přípravám na své rodičovství. Den co den jsem trávil před voliérou, obden jsem kontroloval hnízda a jen co se ve třech z nich objevila vajíčka, popadl jsem dalekohled, skryl se v nedalekém přístěnku a provázkem otevřel padací dvířka voliéry.
Čekal jsem a střídal cigaretu s cigaretou. Vykouřil jsem jich přesně deset, takže zhruba hodina a půl, po kterou se nestalo nic. Až pak. Pak zčistajasna jeden ze samečků, jehož manželka už seděla na vejcích, objevil tu díru ven. Ještě dnes se musím smát nad jeho nechápavým výrazem, když tam tak seděl a jedním okem zíral do zahrady. Asi nedokázal pochopit, kde se tam to nic, neohraničené drátěným pletivem, kde se tam bere.
Dusil jsem se nadechnutým kouřem a bál se ho vyfouknout. Zatřepetání zelených křídel. Frrr. První pták byl venku a po něm se hned hnali i ostatní. Vydechl jsem si a s mravenčením v nohou seděl na svém posedu dál. Vydržel jsem tam tehdy až do samého soumraku a nikdy už nezažiju větší radost než tu, když jsem viděl přilétající samečky, aby zde nakrmili své vyhladovělé družky.
Povedlo se. Ten večer jsem usínal s opravdově krásným pocitem, že se mi něco podařilo. Ale čas šel dál a já si při klubajících se mláďatech, při jejich růstu a opeřování ani nepovšiml, jaká se s okolní přírodou děje změna. Až jednou, při dopolední kávě, promluvila Zdeňka: "Představ si, že jsem dneska mluvila s Mařákovou... s tou, co bydlí na rohu vedle samoobsluhy, že prej v celým okolí řádí ňáký padlí či co..."
Padlí
"Jací padlí, já na duchy nevěřím."
Podívala se na mě vyčítavě, ale s láskou... "Ňáká rostlinná nemoc či co, takový to padlí, rozumíš?"
"Jo aha. No a?"
"No, na to by ses moh zaměřit, takovej malej užitečnej výzkum."
"Ale já jsem zoolog, pokud sis toho nevšimla. Ze školy bych si vzpomněl akorát na to, jak se rozezná modřín od jabloně, na nic víc, a to by eště musela mít na sobě jabka."
Rozesmála se: "Přeháníš".
"No ne, ale mám svých starostí nad hlavu," dopil jsem kávu a tím naše rozmluva skončila.
Jenže v následujících dnech mě doslova udeřilo do očí všechno kolem, co se jen trošku dotýkalo rostlinné říše. Procházel jsem ulicemi a registroval v podvědomí doslova zpustošené zahrady. Stromy bez listí, bílé svítící větve zbavené kůry. Zahrádkářský mor.
Moje štěstí bylo, že jsem si dal všechno do souvislostí ještě dřív, než některý z občanů zahlédl ve skromných zbytcích listoví růžovozeleného ptáčka, za kterým zůstává jen spoušť. Nezbylo mi, než zavřít dvířka voliéry a tvářit se, že o ničem nevím.
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)
