Úsměvy ze ZOO: kšeftman
Někdy v té době ke mně přišel pro radu asi dvacetiletý mladík. Je to až s podivem, co všechno je dnes možné. Představte si, že tento sto šedesát centimetrů vysoký člověk s tak trochou hurvínkovským obličejem, který se jmenoval Ferdinand Pechal, měl firmu zabývající se obchodem se zvířaty. Jeho hlavním obchodním artiklem se však podle původního obchodního záměru měla stát vlastní produkce sklípkanů, tedy velkých pavouků z čeledi Theraphosidae.
Záhada nemoci šílených pavouků
Na a tak se vlastně začalo odvíjet pátrání, které bychom s trochou nadsázky mohli nazvat záhada nemoci šílených pavouků.
"Dobrý den," řekl ten človíček, když se objevil ve dveřích mé pracovny.
"Dobrý, pojďte dál."
"Volal jsem vám včera ohledně těch tarantulí," řekl a já si hned v tu chvíli uvědomil, že jeho přístup k chovu zvířat bude spíše obchodní než citový. Tarantule je totiž název, který se mezi lidmi vžil pro označování velkých pavouků, bohužel však jde spíše o rekvizitu dobrodružných filmů a hororů, než o jméno skutečně příslušející sklípkanům. Pokud už bychom se chtěli podle tohoto názvu orientovat, je tarantule nejspíše přejata z názvu slíďáka tarentského Lycosa tarentula, nevelkého pavouka žijícího na jihu Evropy. Ten byl sice ve středověku spojován se záhadným šílenstvím postihujícím údajně lidi tímto pavoukem kousnuté, ale pravděpodobně byl takto nařčen neoprávněně a zcela určitě nemá nic společného s velkými sklípkany, o nichž se tu mělo jednat. Ale zpět k Ferdinandovi.
"Posaďte se," ukázal jsem na židli.
"Můžete mi tykat," odvětil a sáhl do kapsy, odkud vytáhl zavařovací sklenici naplněnou až po okraj mrtvolkami pár týdnů starých sklípkanů.
"Co se stalo?" vyvalil jsem na to nadělení oči.
A on bez váhání spustil: "Před půl rokem jsem založil vlastní obchodní firmu," sáhl znovu do kapsy a vylovil z ní ušmudlanou vizitku, pravděpodobně jedinou, kterou měl, protože si ji ihned zase vzal a pečlivě uschoval. Stačil jsem si však povšimnout, že na ní stálo: Ferdinand Pechal, Tarantule trade, Číšťanov...
On pokračoval: "Chovám pavouky rodů Brachypelma, Avicularia a Hysterocrates," zvedl oči a zaryl svůj pohled do mé tváře: "Znáte je, ne?"
"Jistě, a oč tedy jde?"
"Voni si klidně pojdou"
"Vcelku bez problémů jsou koupil chovná zvířata a povedlo se mi je i napářit. Před pár týdny opustilo kokony prvních třikrát pět set mláďat Brachypelma vagans, asi tři sta mladých Avicularia versicolor a zhruba šest stovek mám mladých Hysterocrates hercules."
"Vcelku úspěch," řekl jsem a ukázal na sklenici stojící u okraje mého stolu, "a kteří jsou tihle?"
"To je právě to, proč k vám jdu. Tohle je tisícovka těch vagansů, většinou ve třetím svleku."
Zde je, myslím, na místě ozřejmit čtenáři, jak se to s těmito pavouky vlastně má. Samička vytvoří pár týdnů až měsíců (podle druhu) po páření pavučinový kokon naplněný vajíčky. Ten přenáší a hlídá další zhruba tři měsíce, což také závisí na druhu, ale i na podmínkách prostředí, především na teplotě. Po tomto čase sama roztrhne kokon a vysvobodí z něho většinou několik stovek mláďat, která se prakticky ihned svlékají. Samička je zpravidla ještě asi týden až dva hlídá a pak je opouští. V té době se mladí začínají živit lovem hmyzu, ale i vlastních sourozenců, pročež se musí odchovávat jednotlivě. Rostou tím rychleji, čím vyšší je teplota prostředí a čím více mají potravy. Pravidelně se svlékají, což je nutné vzhledem k tomu, že jejich tělní povrch neroste. S každým svlekem staré pokožky jsou o poznání větší. Jsou to vlastně velmi nenároční tvorové, kteří v dospělosti nepotřebují krmit více než jedenkrát do měsíce, vyžadují minimum prostoru, mnohdy stačí i pětilitrová sklenice s trochou rašeliny na dně, mělkou mističkou na vodu, kouskem stromové kůry a teplotou mezi 22 až 28 stupni Celsia. Mláďatům pak postačuje pouze krabička od fotografického filmu s vlhkou rašelinou, správnou teplotou a dostatkem krmení.
Sedící mladík ovšem ve svém líčení pokračoval: "....moh to bejt pěknej vejvar a voni si klidně pojdou."
"Cože?" neubránil jsem se překvapení nad jeho přístupem.
"No, že to bylo vcelku bez problémů a teď si nevím rady."
"Chováte je?"
"Ano?!?" zaštkal, jako by mě nepochopil.
"Myslím kde a jak?"
"Mám farmu v bývalé kanceláři svazu mládeže."
"Podmínky, teplota, vlhkost, krmení..." začínal jsem být trochu nevrlý.
"No normálka, pokojová teplota, nevim, neměřil sem ji, ale tak asi..." zamyslel se, "dvacetčtyři?"
"To se ptáte, nebo mi to sdělujete?"
"No tak se tam poďte podívat."
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)
