1. díl Není tomu tak dlouho, co jsem v rámci článku o psohlavcích psal o tom, že jsem skončil svou specializaci na chřestýšovce a jedovaté hady vůb...
1. díl
Není tomu tak dlouho, co jsem v rámci článku o psohlavcích psal o tom, že jsem skončil svou specializaci na chřestýšovce a jedovaté hady vůbec, ovšem nikdy neříkej nikdy a tak tato pauza trvala necelý rok, protože když člověk “dělá” řadu let specifickou skupinu hadů, těžko se přeorientovává na něco jiného, protože mu “to” zkrátka chybí. A když do vás “hučí” řada známých “dělej to dál, protože se tím skoro nikdo nezabývá”, je to pro mě čest a pádný důvod v tom pokračovat a u chřestýšovců to platí dvojnásob.
V tomto poměrně obsáhlém maxičlánku, resp. prvním dílu o chřestýšovcích, bych se chtěl věnovat taxonomii, jedovatosti a popisu 22 druhů. Také fotodokumentace je zajímavá, ovšem ne v takovém rozsahu, jak bych si představoval, protože není zatím v mé moci sehnat všechnu fotodokumentaci ke všem druhům. Ve druhém dílu, který chystám v létě, bych již měl mít k dispozici většinu popsaných druhů.
• terária s chřestýšovci
Chřestýšovci jsou velice krásní a dekorativní hadi, kteří jsou při dodržování jejich základních životních potřeb dlouholetými a vděčnými chovanci našich terárií. Samozřejmě, že jedinci odchovaní v lidské péči jsou mnohem odolnější než zvířata z odchytu. V dřívější literatuře bylo uváděno, že jim postačuje pokojová teplota a potravu přijímají nepravidelně. Předpokládám, že je tento názor dávno překonán. Je logické, že když chováte tropického hada při pokojové teplotě bez možnosti lokálního ohřevu, nebude přijímat potravu tak často, v horším případě vůbec. Proto není divu, že jedinci z přírody nechtějí přijímat potravu, nehledě nato, že trpí šokem z transportu a myši přijímají dost neochotně nebo se jich bojí a sehnat žáby není vždy jednoduché. Škoda jen, že jsou jedovatí, protože by daleko lépe nahradili zeleně zbarvené užovky např. rodu Opheodrys, které jsou sice na trhu, ale tak jak je rychle koupíte, tak vám také rychle uhynou, protože jsou v "dezolátním" stavu a předražené.
Systematicky patří chřestýšovci do dnes všeobecně uznávané podčeledi chřestýšovitých – Crotalinae, jejich součástí jsou rody: Agkistrodon (3), Botriechis (11), Bothrops (27), Calloselasma (1), Crotalus (27), Deinagkistrodon (1), Gloydius (10), Hypnale (3), Lachesis (1), Ophryacus (1), Ovophis (4), Porthidium (18), Sistrurus (3), Trimeresurus (36 – 39), Tropidolaemus (1), pozn. v závorce je počet druhů.
• samice Trimeresurus sp. délka těla je asi 130 cm
Charakteristické znaky chřestýšovců jsou především široká hlava, úzký krk a relativně štíhlé tělo a kýlnaté šupiny, kromě druhu T. gramineus. Nemají sice chřestítko jako praví chřestýši rodu Crotalus a Sistrurus, ale dokáží vydávat chřestivé zvuky pomocí kmitání ocasu o různé předměty. Mají dokonale vyvinuté tzv. termoreceptory, které jsou velmi citlivé na infračervené, tj. tepelné záření, vydávané teplokrevnou kořistí. Mají také dobře vyvinutý čich, mláďata nežeroucí myší holátka snadno obelstíme "naparfémováním" žabím slizem.
Chřestýšovci mají také značně dlouhé jedové zuby, které také používají při požírání kořisti, jejich jed je převážně hemotoxický, obsahující hemorrhaginy, hemolyzíny, cytolyzíny a trombiny. Kousnutí mládětem se většinou obejde bez vážných komplikací, které se omezují na lokální bolest a otok trvající asi 2 – 3 dny (T. albolabris). Při uštknutí mládětem T. popeorum sabahi byl můj známý hospitalizován a měl také výše uvedené příznaky, plus lehkou srdeční arytmiii. Sám jsem nikdy neměl s uštknutím chřestýšovcem problém, ale zažil jsem si "své" při několikanásobném kousnutí téměř 90 cm dlouhým samcem Vipera ammodytes montandoni, které málem pro mě skončilo tragicky, nebýt mého dobrého zdravotního stavu.
• samice Trimeresurus sp. délka 115 cm
Kousnutí dospělého chřestýšovce mívá vzhledem k jeho dlouhým zubům devastující účinky, které vedou k rozpadu podkožního svalstva, ne však tak k drastickému jako u např. chřestýše brazilského (Crotalus durissus), dále dochází k poškození bazální membrány glomerulů, která je součástí funkce ledvin, poškození hemokoaguace, vznikají myonekrozy a liponekrozy. Chřestýšovci se rozmnožují jak oviparně tak i oviviparně, u některých populací je dobře vyvinuta bimodalita (mohou se rozmnožovat obojím způsobem).
Je u nich také známé tzv. opožděné plození, které je vlastně schopností samice udržení samčího spermatu ve svých vejcovodech po delší dobu. K oplození pak dojde, když má samice k tomu vhodné podmínky. Názory na to, kdy samice poprvé připouštět se různí, osobně doporučuji raději věkovou hranici, než poněkud nestandardní dosaženou délku, vhodný věk je minimálně 2,5 roku.
• Trimeresurus sp.
Také určování druhů "zelené skupiny" je dosti problematické a ne vždy 100 % a bohužel dochází i k mezidruhovému křížení, které situaci ještě více komplikuje. Také zahraniční literatura si v mnoha případech protiřečí a taxonomie druhů se rozchází. Touto problematikou se budu zabývat až ve druhém dílu.
Původně se měl na obou dílech spoluautorsky podílet můj přítel, kolega a především vynikající chovatel pan Petr Horník, který již bohužel není mezi námi. Vy všichni co jste ho znali, věnujte mu prosím tichou vzpomínku.
Asijští chřestýšovci – systematika r. TrimeresurusPro úplnost uvádím starší, dnes již neplatné vědecké názvy některých druhů:
Ovophis monticola convictus = Trimeresurus convictus, Trimeresurus monticola meridionalis, Ovophis monticola makazayazaya = Trimeresurus monticola formosensis, Trimeresurus monticola orientalis Ovophis monticola zayuensis = Trimeresurus zayüensis, Tropidolaemus wagleri = Trimeresurus wagleri
pokračování příště