Mrkl jsem na hodinky. Nečekalo mě zrovna nic neodkladného, jen kolem poledne jsem měl odeslat nějaká zvířata do serpentária v Madrasu, což znamenalo zajet na letiště. Ale bylo teprve půl desáté, a tak jsem se uvolil k návštěvě. Zajímalo mě také to, kam až je tento "podnikatel" schopen ve své činnosti zajít.
Oblékl jsem si sako přehozené přes židli a následoval chlapíka ven z domu a dál přes půlku vesnice až k opuštěné hasičské zbrojnici, nad níž v poschodí sídlil kdysi výbor Československého svazu mládeže a Pionýra. Nyní se na dveřích skvěl kostrbatými písmeny napsaný název jeho společnosti.
Vešli jsme dovnitř a já mohl spatřit několik regálů a velký svatební stůl.
Všude se pak nacházely krabice a sklenice a všude se to hemžilo pavoučím potěrem.
Teplota v místnosti byla vcelku vyhovující. Vzal jsem si totiž s sebou pro jistotu akvarijní teploměr. Bylo zde 23 stupňů. Prohlédl jsem si postupně většinu vyrovnaných nádobek, namátkou jsem i některé otevřel a kontroloval tak vlhkost i stav pavouků. Nic závadného jsem však nenašel. Když má inspekce skončila, zeptal jsem se: "Skutečně to byl váš odchov?"
"Ano, většinou," přikývl.
"Nikde tu nevidím žádné dospělce," podotkl jsem.
"No jo, ty vaganse jsem rozmnožil a dospělé už prodal. Ty ostatní jsem nakoupil na teraburze."
"Vyplatí se to?"
"Když chcípaj, tak ne..." pokrčil odevzdaně rameny.
"Myslím nakupovat a pak zas prodávat."
"No jistě," usmál se a mávl rukou. Jednak jsou v prvním svleku hodně levní, jednak dostanu i množstevní slevu. Počkám dva tři měsíce a pak je desetkrát dráž prodám..."
"No a co energie, ztráty a především krmení?" zeptal jsem se, dobře si vědom, co takové zvíře potřebuje.
On zas jen mávl rukou: "Dvacetiprocentní ztráty bychom unesl, ale tohle," ukázal kolem sebe, "polovina mláďat je v tahu."
"A potrava? Kde nakupujete cvrčky?" A kde je vůbec máte, kde je skladujete?" začínal jsem tušit, že zde by mohla být příčina celého neúspěchu. Cvrčci jsou totiž vedle larev potemníků a voskových molů jedním z hlavních krmiv a jejich špatné skladování - i oni totiž musí být něčím krmeni, protože se pak pavoukům předkládají živí - může mít za následek nemoc i smrt konečného konzumenta.
Ferdinand Pechal se jen lišácky usmál a mávl na mě rukou, abych jej následoval. Vyšli jsem zadními dveřmi na nevelký dvorek a zde mi s vítězoslavným výrazem ve tváři ukázal na několik velkých plastových sudů: "Já nekrmím cvrčkama. Vymyslel jsem lacinější způsob krmení." Pak si dal ruce křížem přes prsa a chlapácky se ze široka rozkročil. Očekával mé překvapení a nutno podotknout, že jsem v zápětí skutečně překvapený byl. Nahlédl jsem do jednoho z pootevřených sudů a můj žaludek mi zavelel zařadit zpátečku. Vyvalil se na mě totiž nepředstavitelný zápach rozkladu. Couvl jsem a pohlédl na mladíka: "Co to je?!!!"
"No chov much," odpověděl hrdě.
"To ne," neubránil jsem se.
"Ale to víte, že jo," trval na svém.
"Bože, a jak to?"
"No mrsknu tam kus pajšlu, můj strejda je totiž řezník, a nechám ho, až se na něm hemží larvy much. Pak sud uzavřu hadrem a když se objevjej mouchy, mám krmení habaděj. A zadarmo!"
"Ale to je nehygienické, ne?"
On jen pokrčil rameny.
Přiznávám, že jsem byl v rozpacích. Byl to sice hrozný způsob, jak obstarat svým svěřencům obživu, ale ve své podstatě nemohl být natolik závadný, že by způsobil úhyn několika stovek predátorů během pár hodin. Leda by se zde zároveň vyskytla nějaká mouchami přenášená nemoc nebo parazit nebo... Horečnatě jsem přemýšlel, ale na nic jsem bez laboratorních testů nemohl přijít. "Asi budu muset udělat nějaká vyšetření těch mrtvolek," pravil jsem a chystal se k odchodu. Tu jsem však na okně vedoucím sem do malého dvora zahlédl stojící tlakovou nádobku. Nedalo mi to, abych se nezeptal: "A jak je vlastně chytáte?"
(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)