Úsměvy ze ZOO: tulák Bruno

„No ale to se pak nediv, že ti chcípaj!"

„Koho?“
„Ty mouchy přece !“
„No jéje, to je snadná věc,“ ukázal právě na tu nádobku, o kterou můj pohled před pár vteřinami zavadil. „Postříkám je tímhle. Jsou pak pár minut jako voblblý, a tak vobrátím sud a vyklepnu je do kyblíku. Než se stačej vzpamatovat nebo chcípnout, už sou rozmístěný mezi pavoukama.“
Opravdu jsem nevěřil vlastním uším. A to si představte, že například pavouci zmíněného rodu Brachypelma jsou mezinárodně přísně chráněnými živočichy.
„No ale to se pak nediv, že ti chcípaj,“ obrátil jsem se k němu dosti rozčílen. „Přece musíš pochopit, že když ten sajrajt zabije mouchu, tak zabije i pavouka.“
„No jo, ale jak to mám teda dělat?“
Pokrčil jsem rameny a měl jsem sto chutí mu jednu vrazit. Ovládl jsem se ale a dodal: „Když už chceš krmit mouchama, tak se dají chovat na speciální živné půdě, ne na mase. A pak je musíš brát živé, pinzetou nebo entomologickým exhaustorem, jednu po druhé a zkrmovat.“
Stoupl si přede mě a doslova se vyděsil: „Víte, co to bude práce? Už ste to někdy dělal, nakrmit tisíc nebo dva tisíce pavouků, otevřít tisíc...“
Viděl jsem, že nemá cenu tomuhle člověku něco vysvětlovat, a tak jsem se otočil a se slovy: „Když na to nemáš trpělivost, tak to nedělej!“ jsem opustil objekt hasičské zbrojnice. Úplně znechucen jsem šel k domovu a z dálky ještě slyšel jeho lamentování nad pracností správně praktikovaného chovu.
Co dodat na závěr. Nic. Každý soudný člověk jistě pochopí, že pavouk nakrmený mouchou postříkanou insekticidem nemůže přežít. Je mi jen líto těch tvorů, kteří se stali obětí podivínského podnikatele, jenž je zahubil v neomluvitelné touze po snadném zbohatnutí.

Herpetologická stanice v Číšťanově

Herpetologická stanice v Číšťanově, která nejen pro mě, ale i pro veřejnost brzy nahradila bývalou ZOO, se šťastně rozvíjela. Postrádala sice osobní kouzlo, jež našemu zařízení dodával děda Urbánek, ale přesto byla tím, čím měla být. Ostrovem života v přetechnizovaném světě současnosti.
K domácím miláčkům tehdy patřil náš varan Bruno. Už ani nevím, kdo mu vymyslel to zvláštní jméno, protože ve skutečnosti šlo o statnou samici druhu Varanus griseus. A jednoho dne právě on (ona), který se mimochodem velmi špatně snášel s jezevčíkem Pajdou, tropil menší pozdvižení.
Byly právě dvě hodiny po poledni a do velkého skleníku vstoupila štramanda Jelínková. Byla kromě mé rodiny jediným zaměstnancem rozvíjejícího se podniku, a protože pracovala jen na půl úvazku, přišla se touto dobou, jako pokaždé, rozloučit: „Tak šéfe...“ vyštěkla a já si leknutím pustil na nohu tříkilový balvan do nově zřizovaného terária Ctenosaur, „du vám říct, že ptáci i cucavci (jak nazývala savce) sou v rychtyku a vám zbejvá jen tady ta část.“
„Jo děkuju, paní Jelínková,“ zaúpěl jsem a třel si bolavý nárt, „nashle zase zítra.“
Ona však nadmula svůj objemný trup a rychle vychrlila: „Chtěla sem vás poprosit, esli bych zejtra mohla přijít až po vobědě. Jedu totiž za klukem.“
Přikývl jsem, protože náš vztah byl jednak spíše přátelský než zaměstnanecký, a také proto, že podle mého názoru na návštěvu povolance by měla mít matka svaté právo stejně jako na mateřskou dovolenou. Jelínková se na oplátku usmála a z koutku poblíž pracovního stolu vylovila objemné zavazadlo.
„Ten kluk se má,“ vzdychl jsem si pod vousy a představoval si tu hromadu domácích jitrnic a uzeného

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)