Úsměvy ze ZOO: přírozený biotop

•pokračování z Fauny č. 21/2003 Zakrátko jsem ve skleníku osaměl a mohl se dál věnovat té příjemné práci spojené s vytvářením přírozeného biotopu...

Jako Bůh tvořící svět

Zakrátko jsem ve skleníku osaměl a mohl se dál věnovat té příjemné práci spojené s vytvářením přírozeného biotopu. Práci, při níž si člověk připadá jako Bůh tvořící svět. Než jsem se nadál, byl pozdní večer a tmavá noc a já stále jen pracoval, až mě z činnosti vytrhlo zvonění telefonu.
„Prosím?“ řekl jsem znaveným hlasem a konečně si uvědomil, jak čas postoupil.
„Haló,“ ozval se pisklavý mužský hlas, „je tam zoologická stanice Číšťanov?“
„Ano, mohu vám pomoci?“
„Jistě, máme tu menší problém s vaším psem.“
Cože, Pajda? Zahloubal jsem se, kam že se ten pes zase zaběhl zmámen (zmítán) sexuálními touhami, a dál poslouchal mutujícího neznámého.
„Ňáká paní tvrdí, že ten pes, co není pes, je váš, a tak si hned přijeďte, než ho budeme muset zastřelit.“
„Co blázníte!!!“ přemohlo mě rozčilení, „vopovažte se ně něj vztáhnout ruku.“ Rychle jsem se rozhlédl, kde najdu nějaký papír a tužku a pak pokračoval: „Dejte mi adresu, ale nesahejte na něj, má pro moji rodinu nesmírnou cenu.“ Při těch slovech mi blesklo hlavou, jak vyrůstal společně s našimi kluky a byl nám víc dítětem než psem.
„To ta paní taky říká,“ odvětil hlas na druhém konci.
„Co říká?“

To není bazilišek, to je had!

„Že je nesmírně cenný, tak jeďte honem...“ a dál pak diktoval, kam se mám dostavit.
Přiznávám se, že mě nejdříve vůbec nenapadlo, jak by se Pajda dostal tak daleko, ale cestou ku Praze mi v hlavě začínalo hlodat divné podezření. Když jsem pak brzdil na Hradčanském náměstí před budovou Hradní stráže a když jsem po uzamčení vozu zahlédl několik desítek polonahých vojáků, půl tuctu uniformovaných policistů a vozidlo požární pohotovosti, byl jsem vskutku na rozpacích. To se však ke mně již přihnala Jelínková a s pláčem mi sdělovala: „Nezlobte se, šéfe. Já za to fakt nemůžu. Von asi zalez ke mně do tašky ...chudáček vyplašená...“ břečela a brečela.
„Nevěděl jsem, že váš kluk slouží u Hradní stráže,“ řekl jsem jen tak mimochodem a pak se už konečně soustředil na problém: „Co je to kolem za zmatek?“
V té chvíli se k nám přihnal jeden ze spoře oděných snad důstojníků (neměl totiž výložky, které se na vršek od pyžama zpravidla nenašívají) a spustil: „Ten váš pes není pes...“
Poznal jsem ten pisklavý hlas špaččího štěbetání.
„Von je to spíš nějakej bazilišek...“
„To není bazilišek, to je had!“ přidal se jiný hlas z davu a mně konečně začalo pomalu docházet, proč jsou všichni chrabří neozbrojenci mimo své kavalce.
Rozběhl jsem se do budovy a díky všeobecné panice se hladce dostal za policisty, kteří uzavírali místo činu. Dům zel prázdnotou.
Tiše jsem procházel dlouhou chodbou v přízemí a nahlížel do každých dveří. Nikde nic. Až po půl hodině, při které jsem se prošel nezajištěnou zbrojnicí, ubikacemi mužstva i kanceláří velitele, tak teprve potom jsem v kuchyni u sporáku s pálícími se zbytky snídaně našel pachatele.
Tam v teple jemu tak milém se vyvaloval náš Bruno. Pouštní drak, jenž v očích aktérů byl vším, čím mohl být, jen ne sám sebou.
Celý problém byl způsobem tím, že Bruno se rozhodl ochutnat již zmíněné jitrnice a ačkoliv to není ani přirozené ani zdravé krmení pro tyto chovance, nacpal se jimi k prasknutí. Samozřejmě, že pak lehl a usnul tam, kde byl, uvnitř tašky paní Jelínkové. Vzbudil se až tehdy, když kamarádi mladého Jelínka, který byl zrovna ve službě, otevřeli zavazadlo, aby svému spolubydlícímu obsah recesisticky „vyžrali“. Jaké však bylo jejich překvapení! Místo jídla jim vstříc vyběhl takřka půldruhého metru dlouhý a značně rozvzteklený varan, trestající jejich opovážlivost.

(z knihy Vladimíra Cerhy Úsměvy ze Zoo, kterou vydalo nakladatelství PLOT, knihu lze objednat na tel.: 233 354 684)